Princezna Lyoleja

27.11.2018

Kolibří velikost výboru Sovových milostných básní,
paví nádhera v podobě mnoha synestézií,
odrážející se racčí echo silných veršů,
skrývající se křepelčí nenápadnost,
skřivánčí radostné opojení jarem,
orlí duch majestátnosti,
svoboda opeřenců...
... Sovovy verše plné moudrosti a citu

„Z luk chladné trávy šumí píseň večerní.
Je ticho nemírné.
Z mlčících sosen prořídlých
žluť západu tak zvolna stéká v tůně potoka,
po šedých balvanech a zvlhlém písku, po kapradí,
po černých vlasech jejích a po těch rukou hebkých,
stínících temně zamyšlený kraj.

Ó, kterak ticha byla vášně její vybouřily tenkrát,
když octli jsme se samiv skalách bazaltových;
nad námi hejno racků jíkalo
a sosny skřípající pod skalami
šuměly v parné vůni ostružin

Tu sedala tak zamlklá na šedém balvanu,
když strání protější věž černá zdvihla kříž
do posledního slunce zlatých záchvěvů
a roztřásla je, oslepujíc září večera,
až její sladký obličej, tak vzdušný, průhledný
se býti zdál, ne z tohoto světa, zakletý
a pohádkový, němý, neživý.“ (Largo dlouhých večerů, s. 96/97)