Princezna Pampeliška
Jaroslav Kvapil
Znění tohoto textu vychází z díla Princezna Pampeliška tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím F. Šimáček v Praze v roce 1897. Pro potře- by vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
Přidat komentář
Jakožto člověk, kterému tato knížka v dětství čtena byla, sem musím napsat komentář. Nemyslím si, že by mě příběh nějak negativně ovlivnil, právě naopak, sama jsem takové "pohádky" od malička vyhledávala.
Po letech jsem si knížku přečetla znovu a přišla mi, tak jako dříve, neskutečně krásná. Příběh je dost alegorický, zasazení reálného života a smrti do nevinné pohádky mi přijde až neuvěřitelné. Toto je jedna z knih, které vnímám jako umělecké dílo, před panem Kvapilem smekám.
Nakonec musím vyzdvihnout nádherné ilustrace provázející celou knihu, já ovšem obdivuji veškeré výtvarné umění, takže to neberte moc vážně :-)
Tak s touto "pohádkou" mi vyvstalo dilema. Číst nebo nečíst dětem? Je to vůbec pohádka? Není to shakespearovská tragédie, čtivo pro dospělé? Tahle knížka je crossover dávno předtím, než někdo s tímto literárně-vědným termínem přišel do teorie dětské literatury. Rozhodně se jedná o kvalitní literaturu, a to, jak stylem, tak obsahem, proto hodnocení typu "odpad" nebo jednu/dvě hvězdičky jsem úplně nepochopil. To, že dílo může vyvolávat kontroverzi, zda dětem číst či nečíst, když jako pohádka to evidentně myšleno je, ale zase na druhé straně není, to už je věc k debatě, ale není třeba odsuzovat celé dílo literární jen proto, že jsme se zklamali v tom, že to neodpovídá naší škatulce toho, co za pohádku ještě považujeme, a co již nikoliv. Smrt a dětská literatura, to není zase takové tabu, vzpomeňme na původní mořskou pannu od Andersena, vyříznutý jazyk a smrt je běžnou součástí původní pohádky, a i ten cínový vojáček s jednou nohou to neměl zrovna lehké. Ano, i já tuto knížku koupil pro synovce nevěda, co vlastně kupuji, holt výběr v antikvariátu – tam chodím taky občas naslepo, totiž v těch antikvariátech je naštěstí ještě pořád co nalézat, a proto není tolik třeba chodit na "jistotu", no ale ve výsledku dost váhám, zda ji darovat, pravděpodobně to nechám na mámě (mé sestře), která své dítě zná stejně nejlépe a sama dokáže posoudit, co je vhodné a co není, kdy a v jakém věku odtajňovat kruté pravdy životní. Protože, co jiného nám pampeliška symbolizuje, než že život náš vezdejší je pomíjivý, ale pak je tu také naděje, že tím to nekončí. Přece i to chmýří z pampelišky letí k nebi.
Taky jsem se jako malá nechala nachytat na "princeznu" v názvu a pak příběh probrečela. Přesto jsem ho tehdy vnímala jako krásný.
I dítě má své vnímání smrti a mě to vede k přemýšlení nad tím,do jaké míry máme a můžeme děti chránit před životem,jehož součástí je i smrt. Ale to jen tak k pohádkám-nepohádkám.
Je to kniha, kterou si pamatuji z dětství. Je jiná, než ostatní pohádky. Knihu dostala moje máma ke svým 5.narozeninám od své maminky. Ta pak za 4 roky zemřela. Tak nevím, jestli to už tušila a kniha byla jakousi plánovanou předzvěstí. Jisté však je, že dříve byl život drsnější a ač se kniha jmenuje Princezna Pampeliška, není to pohádka, ale spíše smutná alegorie reality.
Jazyk mi připomíná výrazy naší babičky, děj je velice přímočarý a prostoduchý. Je to nepřenosný doklad doby. Dříve to byl pojem, každý tuto knihu znal a myslím, že byla i zfilmována. Vlastní kniha má příjemný vizuální styl, krásné ilustrace a velká písmena pro malé čtenáře. Je však neskonale smutná. Je to knížka o smrti a zlém světě pro děti. A ještě jedno mi zpětně došlo. Je ryze česká, napsaná z pozice utlačovaného prostého člověka. Skvěle vykreslené charakteristické rysy toho národa.
Když pominu pitomou anotaci u vydání z roku 1957 která vyžvaní dopodrobna všechno, co je obsahem knihy, nezbývá mi než dodat, že jako pohádka to absolutně selhává. Navzdory postavám, které si lze oblíbit, nedojdou tyto zaslouženého štěstí ale hořkého konce. To by pro dětského čtenáře bylo poněkud zklamání a pochybuji, že by se pak dokázal povznést natolik, aby ocenil i několik nikoliv hloupých pasáží, byť drobet morbidních. Třeba:
"Mladí a šťastní lidé rádi zapomínají, co bylo předtím, a nemyslí na to, co bude potom. Jim stačí okamžení, ale potom bývá probuzení z vší té radosti tím žalostnější..."
A nebo:
"A věřte zkušenému: po mámě se člověku stýskat nepřestane, i kdyby byl už sebestarší a ta drahá zlatá máma byla léta a léta tam venku na hřbitově pod drnem zeleným... Važte si, děti, své mámy, dokud ji máte na živu!"
Dodatek: Moje dcera se knížky chopila zaujata půvabnými ilustracemi M. Fischerové - Kvěchové, proto si ji také nejprve prolistovala, aby si je prohlédla a protože tak zjistila, jak knížka dopadne, odložila ji nakonec nečtenou.
Autorovy další knížky
1957 | Princezna Pampeliška |
1999 | Pohádkové drama |
1990 | Rusalka |
1948 | Osiřelo dítě |
1937 | O čem vím |
Moje první setkání s touto "pohádkou", která mi opravdu sedla k mojí dnešní melancholické náladě. Čtení jsem si užila, ikdyž je konec smutný, ale to k životu patří a mě tak kniha i připadala - prostě ze života, jako kdyby byla psaná dnes.