Případ baskervillského psa / Případ ztraceného suchoplavce / Případ Čerta č. 4
Ludvík Souček
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85103/bmid_pripad-baskervillskeho-psa-pripad-z-vRx-85103.png
4
110
110
Martin Anděl série
< 4. díl >
Soubor tří poněkud svérázných detektivních příběhů Dr. Ludvíka Součka, který se čtenářům právě dostává do rukou, není uspořádán v původní časové posloupnosti, nýbrž vzhledem k exkluzivitě. A co ona exkluzivita znamená? To se má takto: stejně jako se Ludvík Souček v roli spisovatele zcela vymyká svým kolegům a době, poněkud neobvyklá je i autorova (zde) úvodní detektivka – a to ať v rámci žánru, tak i Součkovy tvorby vůbec. I proto si zaslouží úvodní pozici. Poprvé Případ baskervillského psa vyšel roku 1972 v nakladatelství Albatros jako sešitový „rodokaps" ve speciální dobrodružné edici Karavana. Neobvyklým Případem baskervillského psa tedy autor navázal na detektivní trilogii (z let 1968 a 1970) se svérázně dominující ústřední postavou soukromého vyšetřovatele-vozíčkáře Martina Anděla, záhadné postavy s obrovskou knihovnou, geniálním mozkem, ale též zcela nečekanými kontakty. A jak už sám název napovídá, tentokrát je autor výrazně inspirován nejslavnějším případem Doylova literárního detektiva Sherlocka Holmese a jeho fámula doktora Watsona. Jenomže to má mnohý „háček": literární fantazii našeho důmyslného českého „Šerloka" aktuálně postihla navíc ještě keltská magie, sci-fi a dokonce i „magický realismus". Krátce předtím totiž – roku 1968 – vychází poprvé v českém překladu slavné Jitro kouzelníků pánů Pauwelse a Bergiéra. Tuto kultovní knihu Souček rozhodně nemohl nečíst. Stejně jako snad i Fulcanelliho Tajemství katedrál. Přestože tahle směsice zní zasvěcenému na první poslech příšerně, kniha je výtečná. Dobře se čte a je vidět, že Souček byl při její psaní opravdu šťastný. První dva příběhy Součkovy detektivní tetralogie, tedy Případ ztraceného suchoplavce a volně navazující špionážní detektivka Případ Čerta č. 4, vyšly společně v publikaci z roku 1968. V Případu ztraceného suchoplavce Souček poprvé českého čtenáře seznámil s postavou svého nemohoucího detektiva, s vozíčkářem Martinem Andělem, který za pomoci redaktora Karlíčka pátrá po dávno ztraceném tatínkovi staré a hodné paní Kalousové, maloměstské bytné Martina Anděla. Opět tu máme konkrétní historické téma – období Jubilejní výstavy 1891 – kdy onen „suchoplavec", tedy balónový letec pan Kalous, bez stopy zmizel. Souček zde na základě historických fakt fabuluje skvělou a napínavou detektivku, jejíž rozluštění je přece tak logické a prosté, byť lidsky setsakra smutné… Druhý případ, který řeší stejná dvojice, pak vychází z „bláznivého" podezření na „existenci světa čertů a čarodějnic". To ovšem racionální Souček nemůže připustit – a tak se z tajemného „rohatého" nakonec vyklube agent zahraniční rozvědky, hledající zapomenutý či spíše v Čechách ukrytý, každopádně nesmírně významný „předmět" z dob hitlerovského Německa…... celý text
Přidat komentář
Trudoš to vystihl zcela přesně, naprostý souhlas, není třeba psát další komentář.
(SPOILER) Lehce rozvláčné vysvětlování a od pana Součka bych čekala ještě o něco víc vtipu, ale moc příjemná atmosféra a spousta zajímavostí a i nějaký ten mimoň, takže krásné čtyři hvězdičky.
Nepochopil jsem proč je první povídka Případ baskervillského psa, kde se dvě hlavní postavy již znají a ve druhé povídce se teprve seznámí. Asi bych to seřadil jinak. Nejlepší se mi zdála povídka druhá Případ ztraceného suchoplavce. Baskervillský pes mi přijde trošku až moc naivní. Že si jako předseda anglického spolku A. C. Doyla pošle pro Čecha, aby záhadu vyřešil? To je fakt sci-fi. Třetí povídka Případ Čerta č.4 řeší ještě poválečné akce nacistů, kteří se chtějí zmocnit plánů, na kterých se pracovalo za války v jedné z pražských továren. I když dobře napsané, tak moc nemusím. Andělův přítel redaktor je v některých chvílích na můj vkus, fakt až moc přehnaně nechápavý.
Souborné vydání z roku 1990 zatlačilo do pozadí vzpomínky na sešit KARAVANA se sugestivní kresbou na titulní straně. Nevěděl jsem, co čekat a nemohu říci, že bych s lehce otráveným výrazem přeskakoval stránky. Navození atmosféry v Anglii bylo opravdové, určitě odvážně pojatý materiál, navzdory tomu u mne nepropadl. Protože jsem slyšel dost rozporuplné názory na autorovy Cesty slepých ptáků, zpočátku jsem nevěděl, co očekávat, nakonec jsem ale rozhodně nebyl zklamán.
Kniha se líbila, nejvíc asi Případ ztraceného Suchoplavce. Obě zbývající povídky byly také výborné, ale Pripad baskervilskeho psa mi přišel na konci už prekombinovany. A Případ Čerta č. 4 zase v některých chvílích předvídatelné. Ale ano, už chápu, proč je Ludvík Souček považován za největšího českého mystifikatora. Umí si vyhrát s detaily, rodným jazykem a atmosférou opravdu moc bravurně.
případ ztraceného suchoplavce se mi docela líbil jakožto Holmesovská parafráze, Pes baskervilský o něco méně, ale (čert č. 4) OPĚVOVAT STB, JAKO ŽE TO JSOU CHRABŘÍ BOJOVNÍCI S NACIZMEM, TO FAKT NE A FŮŮJ. A ani čtivej příběh to nezachrání
Zajímavé povídky asi i tím, že je sci-fi/krimi zasazeno do částečně českého prostředí. Nicméně "něco" tomu chybělo...
Závěrečný příběh Martina Anděla nesoucí název Případ baskervillského psa byl pro mě z celé série největším zklamáním. Ačkoli stylistika Ludvíka Součka je prakticky na vrcholu, kdy gradace neztrácí dech ani na sekundu, obsahově jde o obrovský mišmaš. První třetina se ještě drží při zemi a je nejzajímavější, protože v ní autor odhaluje podivuhodné souvislosti kolem slavného díla Arthura Conana Doyla. Tady si vyprávění drží i strukturu prvních povídek a většinu obsahu tvoří dopis adresovaný právě hrdinovi, plus následné konzultace s redaktorem Karlíčkem. Pak však Martin Anděl zcela ustoupí do pozadí a, podobně jako v Jantarové komnatě, se rozjíždí kolotoč dobrodružných událostí, které jeho přítel zažívá na cestě za „místem činu“. A že se Souček rozhodně nedrží zpátky, dokonce i na mimozemšťany dojde. Fantasmagorie je to úchvatná, ale pro mě zcela postrádající původní kouzlo nápadité detektivky. Možná jsem se k tomu ale měl dostat jako daleko mladší osůbka, a vnímal bych to úplně jinak.
Případ Čerta č. 4 mi přišel maličko slabší, než Andělův první příběh. Struktura zločinu je jednoduchá, s předvídatelnou pointou, která pozornému čtenáři dojde v okamžiku, kdy na důležitý předmět padne řeč. Co však oceňuji, je rozdílná stavba zápletky, než měl Případ ztraceného suchoplavce. Ludvík Souček opouští vyšetřování z obýváku za pomocí starých novinových zpráv a jeho invalidní hrdina se zabývá aktuální záhadou, kdy mu věcné důkazy zajišťuje jeho přítel, redaktor Karlíček. To vnáší do příběhu více akce a napětí, protože nebezpečí je skutečné, ne ztracené kdesi v historii. Zároveň se dozvídáme i něco o minulosti netradičního kriminalisty a postava tak získává patinu české detektivní legendy, kterýchžto, přiznejme si, nemáme právě na rozdávání. Drobná „nedodělávka“ v závěru pak navnadí k otevření dalšího dobrodružství, jež už rozsahem dává tušit, že tentokrát se do toho autor opře naplno. Což v rámci konspirační tématiky a spisovatelovy pověsti slibuje velmi atraktivní počtenou.
Pan Souček má svůj svérázný projev psaní a kdo mu přijde na chuť ten bude jistě s touhle knížkou spokojen.....i když má jistě své mouchy , jak to zmiňuje čtenář "honajz".
Přiznám se, že mě úvodní ochutnávka případů vozíčkáře Martina Anděla - tedy Případ ztraceného suchoplavce - absolutně nadchla. Kam se hrabe Lincoln Rhyme. Nejvíce přitom oceňuji, jak Ludvík Souček obešel klasická pravidla detektivky s vraždou. Místo nože v zádech a dumání, kdo ho tam umístil, pátrají hrdinové po starých „možná“ zločinech a to za pomoci vlastní představivosti, logické indukce a novinářské praxe. Nic podobně skvělého na trhu nenajdete, minimálně mezi současnou produkcí ne.
Co však vyprávění postrádá, je prvek napětí, což spisovatel dovedně maskuje nadšením pro záhady. Jenže jakmile ústřední motiv prokouknete (a ono to zas moc komplikované není), rychle ztrácí příběh spád, protože už jen čekáte, až ke stejnému závěru dojdou také hrdinové. Ti se pak natruc chovají jako hlupáci, jen aby bylo ještě chvilku o čem psát. Naštěstí rozsah novely neumožňuje žádné větší prostoje, takže i když člověk najde jádro pudla příliš brzy, autorova zábavná stylistika ho nenechá usnout nudou.
Stará dobrá klasika. Souček dovede velmi dobře skloubit fikci s realitou, či možnou realitou. Vzpomínám si, že když jsem asi v 10 letech dostal v Vánocům Cestu slepých ptáků, zdálo se mi z počátku, že je to reportáž a nikoli sci-fi. Občas si však neodpustí až dětinské pasáže, ale v té době se to asi i žádalo, navíc to také byla literatura i pro děti. Nicméně stále skvělá kniha. U mne plný počet hvězdiček.
Ludvík Souček je mou knižní láskou od dětství a k jeho příběhům se pravidelně po nějakém tom desetiletí vracím - stejně jako teď. Martin Anděl, Karlíček, Barbara a v tomto díle i Mikuláš v bílém (arkánum, jak jinak) jsou jako milí sousedé, jejichž vyprávění si (znovu a znovu) ráda vyposlechnu. Vždycky jsem litovala, že s nimi na blatech nemůžu sledovat měsícem zalité menhiry, že neochutnám čaj z Bílého volavčího peří ani nevyužiju služeb paní knihovnice připravené na vše. Takže pět hvězdiček z celého srdce!
Příběhy a knihy Ludvíka Součka prostě miluju. "A když ho (ji) miluješ, není co řešit. "
Upřímně řečeno, klasické příběhy se Sherlockem Holmesem jsem, ač velký příznivec detektivek, nikdy moc nemusela. Případ psa baskervillského mi proto připadl jako podstatně zajímavější a napínavější, než původní předloha. Další dvě povídky jsem také četla mnohokrát (naposled zhruba před 2 lety) a kupodivu se mi pořád líbí.
Když si ve stařičké salátové Karavaně nalistuji obrázek kamenné pijavky se světélkujícíma očima, ještě teď se otřepu hrůzou. Špičková originální pocta králi detektivek, klasika pojatá z trochu jiného úhlu pohledu. A abych parafrázovala vypravěče: "Jestli byl A.C.Doyle hnidopich, je Anděl bacilopich." Za co by se asi po takovém detailním rozpitvání Psa baskervillského musel označit pan Souček???
Ostatní dvě povídky mi ve srovnání s tímto SF nářezem přijdou / pouze z hlediska dějovosti a napínavosti/ o hodně slabší.
Tři povídky ve své době velmi zajímavé, které bohužel časem blednou. Moc si je nepamatuju a znovu to číst nebudu, ale vím, že se mi to strašně líbilo.
Naprostá ptákovina s typickou Součkovou topornou psychologií postav, ale zamlada veliká srdcovka.
"Aberporth býval možná kdysi ... docela pěkným letoviskem. Takovým, jaké vyhledávají malíři důstojného názoru, že pořádné obrazy mají vypadat jako polité šťávou z roštěnek."
"... hospoda, dávající okázale najevo, že se majitel nejen vzdal naděje rychle zbohatnout, ale že se vzdal takřka jakékoli naděje vůbec."
Já ten humor pana Součka prostě můžu. A taky zajímavé a vpravdě detektivní zápletky všech tří povídek, i když ta se psem baskervillským byla přeci jen trochu překombinovaná. A největší záhadou mi bylo, jak mohl český novinář a jeho česká snoubenka v šedesátých letech jen tak sednout do letadla a za pár hodin být v Anglii. Žádné vízum, žádný devizový příslib, žádná výjezdní doložka ... inu sci-fi jako řemen.
Část díla
Případ baskervillského psa
1969
Případ čerta č.4
1968
Případ ztraceného suchoplavce
1968
Autorovy další knížky
| 1979 | Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
Vlastně zklamání. První a druhý příběh akova nijak detektivka, ale mající aspoň atmosféru, detektiva na vozíku, netradiční řešení, třetí příběh chybí a ve čtvrtém Souček klasický ulitne k mimozemšťanům. A teď, čtenáři, suď . Je to detektivka, je to scifi, je to fantasmagorie? Co s tím Součkem v té Koreji udělali ...