Přirozený román

16.10.2023

Akokoľvek nemám rád postmodernizmus, tak Gospodinov je objav tohto roka...

29.12.2021

Kapitola 1 Rozvod

Přirozený příběh není nic jiného než pojmenování viditelného. Odtud pramení jeho zdánlivá jednoduchost a jednání, které s odstupem působí naivně - natolik je jednoduché a vynucené samozřejmostí věcí. Moderní Francouz 1966, Paříž

V každé vteřině tohoto světa je dlouhá řada lidí, kteří pláčou, a menší řada lidí, kteří se smějí. Ale je tu ještě třetí strana, která už nepláče a nesměje se. Nejsmutnější ze všech tří. Chci o tom mluvit.

Rozvádíme se. Ve snu je odloučení pouze o odchodu z domova. V místnosti je všechno zabalené, krabice jsou naskládané až ke stropu, a přesto je prostorná. Chodba i ostatní pokoje jsou plné příbuzných - mých i Emminých. Něco šustí, šustí a čeká, co uděláme. Emma a já stojíme u okna. Zbývá už jen rozdělit hromadu gramofonových desek. Najednou vytáhne z obálky vrchní desku a hlasitě ji vyhodí z okna. Tato je má, říká. Okno je zavřené, ale deska jím prochází jako vzduchem. Instinktivně vytáhnu další a hodím ji také. Deska se vznáší jako létající talíř a otáčí se kolem své osy jako gramofon, jen rychleji. Jeho pískání je slyšet. Někde nad popelnicemi se hrozivě mračí nízko letící holub. Na první pohled se zdá, že se srážce vyhne, ale hned poté s hrůzou vidím, jak se ostrá hrana desky jemně zaboří do jeho chráněného krku.

Vše se odehrává jako ve zpomaleném filmu, a to umocňuje hrůzu. Několik krátkých tónů je slyšet zcela zřetelně, když deska prořízne krk. Ostrá kost z holubího krku na okamžik zašustí, když proletí dráhou gramofonu. Jen začátek melodie. Nějaký druh šansonu. Nepamatuji si to. Sherburghské deštníky? Paříž? Kavárna se třemi holuby? Nepamatuji si to. Ale byla tam hudba. Useknutá hlava letí ještě několik metrů a její tělo jemně žuchne do prachu kolem kotlů. Není tu žádná krev. Ve snu je vše nekonečně jasné. Emma se sehne a hodí další desku. Pak já. Ona. Já. Ona.

S každou deskou se opakuje to, co se stalo s první. Chodník pod oknem je plný ptačích hlav, šedých, stejných, se zipy spuštěnými přes oči. Při každém pádu hlavy příbuzní za námi vzdorovitě zatleskají. Micka stojí u okna a dravě se olizuje. Probudil jsem se s bolestí v krku. Nejdřív jsem přemýšlel, že Emmě řeknu svůj sen, ale pak jsem to vzdal. Jen sen.

27.02.2020

Dočetla jsem chronologicky, leč pozpátku, ty z prozaických knih GG, které vyšly v českých překladech a moje absolutní nadšení pro ně trvá.
Konkrétně zde po poněkud rozpačitém začátku, kdy jsem chvilku váhala, zda mě ty záchodové linky opravdu zajímají, přichází skutečný skvost v podobě příběhu zahradníka a jeho prorockých úvah o apokalypse jako odtržení slov od předmětů/skutečností, které kdysi měly označovat, tedy re-prezentovat.
Vskutku postmoderní román, nebo rozsahem spíše novela.
Drásavá, filigránská a jako by do sebe v nekonečné spirále zavinutá.
Vážně srovnatelná s formálně podobným románem nobelistky Olgy Tokarczuk - https://www.databazeknih.cz/knihy/beguni-16023, přestože se zdánlivě věnuje úplně jiné tematice.
Bulharsky se asi už do konce života ani učit nezačnu, tak budu věřit, že vyjde něco dalšího česky.
Prozatím zkusím i páně Gospodinovu poezii.