Přítelkyně z domu smutku
Eva Kantůrková
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358459/mid_pritelkyne-z-domu-smutku-Hwk-358459.jpg
4
621
621
Nové a doplněné vydání úspešné knihy české spisovatelky, disidentky a signatářky Charty 77 Evy Kantůrkovej Přítelkyně z domu smutku. Autorka popisuje životní osudy žen, které potkala v ruzyňské věznici, když byla neprávem uvězněna. Známý je i televizní seriál natočený podle této předlohy. Kniha obsahuje oproti předchozím vydáním kromě ediční poznámky autorky i předmluvu Václava Havla z roku 1987, ktorá nikdy u nás knižně nevyšla. Titul vychází při příležitosti 50. výročí Pražského jara.... celý text
Přidat komentář
Neminul mě ani tento příběh. 80.tá léta a ženská věznice v Ruzyni jsou skvělým tématem,
ale nesedl mi styl vyprávění autorky. Osobně v tomto případě upřednostňuji filmové zpracování.
Zde musím souhlasit s uživatelkou Ivaksa, taky by mi víc vyhovovalo, kdyby postavy více navazovaly na to, jak postupně k autorce přicházely... Takhle to na mě působilo trochu rozbitým dojmem. Chápu, že se autorka snažila znázornit portréty jednotlivých spoluvězeňkyň, ale přišlo mi to trochu (zbytečně) rozbité, zkratkovité...
No k ději: setkáváme se s několika různorodými spolubydlícími (dá-li se soužití ve vězení takto napsat), se kterými nedobrovolně sdílíte úplně všechno - od jídla, spánku po veškerou hygienu. Ne vždy jsou spolubydlící milé a hodné, někdy jsou to pořádné kriminální živly. :-)
"Stát chce cikánským dětem nahradit ztracenou autoritu otce svým tlakem civilizačního poslání. Ale jak vlivem jedné státní ruky cikánské děti lámou češtinu a budou si jednou umět čistit zuby, tak druhou rukou je stát táhne za ucho nikoli ke zkulturnění, ale nejdřív do dětských domovů, kde se nenaučí milovat a pak, v logice téže věci, do vězení.
Nejde o to, že když nedáte, stejně vám to ukradnou; jde o problém spíš existenciální než existenční, o to, jak si v prostředí tak neslušném uchovat slušnost. Slušností, řekla bych já; protože slušnost se sčítá, neslušnost se násobí. Slušnost oproti neslušnosti má moc někdy i neslušnost anulovat. Všude, i ve vězení, se najde někdo, kdo vás za slušnost odmění, kdo se ke slušnosti přidá.“
Knížka se mi celkem líbila, jen jsem si myslela že bude niternější. Taky mi nevyhovovalo vyprávění co kapitola, to jiná postava. Více by se mi líbilo, kdyby to bylo psáno příběhověji, kdyby na sebe postavy navazovaly tak jak přicházely a také se prolínaly. K hlavní vypravěčce není čtenář téměř vpuštěn, snad proto, že si autorka hlídala své soukromí před čtenáři stejně jako i ve vězení. A v posledku mě trochu zklamal jednoduší styl,ve srovnání třeba s knihou Po potopě..
Krásné, čtivé a zároveň velmi sugestivní a pěkně vykreslené prostředí vazební věznice. Přátelství a intriky na místě, kde si každý musí hledět svého a bojovat za sebe. Ale jsme lidé, máme srdce a i city a není nám lhostejný kolikrát osud těch druhých, se kterými sdílíme celu.
Jako malá jsem potají a přes mámin zákaz sledovala seriál... V dospělosti jsem si v knihovně půjčila tuto celkem útlou knížku. Co jsem očekávala? Těžký osud z našeho pohledu neprávem vězněné ženy a jejich spoluvězeňkyň, realistický pohled na tehdejší kriminál, smýšlení zaměstnanců vězeňské služby i policie... Toho všeho se mi dostalo až vrchovatě. Nad knihou jsem kolikrát přemýšlela víc, než jsem chtěla. A to jen z toho důvodu, že to paní Kantůrková napsala tak procítěně, že mi z toho kolikrát až běhal mráz po zádech. Televizní seriál měl oproti knize pouze jeden nedostatek, a sice trochu ukouslé řekněme vyvrcholení celého příběhu, kdy Martu najednou osvobodili. Pokud divák neznal knižní předlohu, mohlo to na něj působit zmatečně. Jinak bych tuhle knihu doporučila přečíst těm lidem, kteří tvrdí, že dnešní vězeňství je těžké a nespravedlivé...
"Z doby kamenné "
K filmu a knize zároveň: Román má rysy a prvky dob komunismu, životě v něm a zejména jak název trochu napovídá osudy mnoha vězenkyň mezi kterými byla i samotná autorka. Upřímně má můj obdiv , protože kdo by dokázal strávit mučení, hlad a myšlenky na to, kdy ho konečně pustí? Málokdo....
Ve filmovém podání Ivany Chýlkové byla hlavní role více než zdařilá. A já tleskám, výkon všech hereček za takových podmínek parádní!
Kniha je povedená. Paní Kantůrková umí vykreslit postavy, povahy, zážitky tak, jako bych tam byla také. Z knihy dýchá hrůza věznění, bezmoc, kdy nebylo obrany.
Zajímvá sonda do prostření věznice. Na těch příbězích je vidět, jaká společnost ve skutečnoti byla (je). No a bylo tedy opravdu skličující dostat se jako politický do vazby s kriminálníky.
Depresivní prostředí věznice, kde každý spituje své svědomí a snaží se vlastně přežít s touhou dostat se na svobodu. Musí se naučit žít s ostatními, každý má svůj příběh a někdy je to zlé překonat psychické překážky. No u shlédnutí filmu, jsem měla opravdu špatný pocity, skvělé herecké výkony a opravdu velice působivě natočené.
Čtyři křídla budov zahnědlé barvy na okraji hlavního města Prahy, to je ruzyňská věznice, za totality honosně nazývaná Ústav nápravné výchovy. Za jejími nehostinnými zdmi strávila téměř rok života spisovatelka a disidentka, mluvčí Charty 77 Eva Kantůrková. Přítelkyně z domu smutku jsou jejím svědectvím o ženách, které na tomto místě beznaděje potkala a jejichž lidská pro a proti mohla poznat z té nejtěsnější blízkosti. Nejedná se o román s jasně danou dějovou linkou, spíše jde o portréty lidských osudů, zrcadlo charakterů, přehlídku zla, dobroty, hlouposti, hrdosti, sprostoty, nevychovanosti, nenávisti atd. Přestože autorka zlé činy svých spoluvězeňkyň neomlouvá ani s nimi nesympatizuje, zdálo se mi, že až příliš často jsou uvězněné ženy vykresleny spíše jako oběti než pachatelky trestných činů. Jako by byly ke zločinu, za nějž si odpykávají svůj trest přivedeny vlastně proti své vůli vinou prostředí, špatnou výchovou či souhrou okolností. S každým dalším příběhem je to markantnější a četba tím více nabývá na monotónnosti. Svět za vězeňskou zdí Evy Kantůrkové je stejně černobílý, jako je černobílá fotografie Pavla Baňky na obálce knihy. Zda je to dobře nebo špatně, nechť posoudí každý sám za sebe.
Drsné prostředí, drsná kniha, jednoduchý styl vyprávění, plasticky popsané postavy spoluvězenkyň. Zachovat si v takovém prostředí glanc a zdravý rozum je pro mě nepředstavitelné. Paní Kantůrková, klobouk dolů.
Kniha mě vedla k přemýšlení, jak bych to v takovém prostředí zvládla já... Nevím, asi by mi s prominutím jeblo...b
Stejnojmenný seriál stojí za vidění, herecké výkony jsou top.
Z knihy jsem neměla po dočtení vůbec dobrý pocit. Prostředí více než depresivní a k tomu ne zrovna vybraná společnost, která byla dobře popsána. Obdivuji autorku, že to zvládla přežít. I když někdy mi její názory na ostatní přišly trochu povýšené, je to kvalitní svědectví doby.
Dlouho jsem se rozhodoval mezi 4 a 5*. Můj dojem trochu srážel ten jednoduchý vypravěčský styl a častá ztráta kontinuity ve vyprávěném příběhu. Chybělo mi takové hlubší ponoření do vlastních prožitků. Pak jsem si ale uvědomil, jak silná to je žena, když dokázala tohle přežít, nezbláznit se a ještě o tom napsat. Navíc mi strašně sedí její reálný pohled na spoluvězenkyně. Nijak je neidealizuje. Vždyť kromě ní a Bóži by tam byli po právu i dnes. Ta by jich určitě na nás o Vánocích 89 ty tisíce nevypustila.
Přítelkyně z domu smutku také patří do mého seznamu knih, které chci přečíst. Nepatří sice mezi ty přední knihy z tohoto seznamu, ale hodila se do letošního tématu ČV (Kniha, která je (byla) v některé zemi zakázaná). Nejde úplně o klasický román. Je to popis života vezenkyň ve vazbě i v předchozím životě. Je zde dobře popsaná i psychologie a chování lidí ve vězení.
Knihu jsem si už dlouho chtěla přečíst i díky stejnojmennému seriálu a teď v rámci výzvy se na ni dostala řada. Neseděl mi styl vyprávění a neustálé vracení se v ději. Co bylo skvěle popsané byly vztahy a charaktery jednotlivých vězenkyň. Musím říct, že i po přečtení knihy se mi seriál přeci jen líbil více.
Detailně zachycená psychologie postav v Ruzyňské věznici. Děsně mě nesedí jen styl vyprávění, nedá se to číst, tudíž nedočteno i když příběh je velmi dobrý. Tentokrát se mě víc než kniha líbil seriál s výbornou mou oblíbenou herečkou Helenou Růžičkovou na který se hned už po třetí podívám.
Svědectví o komunistickém kriminále, kde se z člověka stalo číslo, kde dovolání práv bylo nemožné, pokud si mocipáni usmysleli a kde dodržování zákona jeho představiteli bylo spíš možností než povinností. Ještě, že už je ta doba pryč.
Nezapomenutelné drama z vězeňského prostředí o ženách, které se z různých důvodů ocitly na okraji společnosti. Smutná, tíživá až depresivní kniha, která je ze života, tudíž pravdivá, nevykonstruovaná, i když často nevlídná. Naštěstí i tady se najdou světlé chvíle a osobnosti, které jsou světlem v tmavém tunelu. V románu jsou skvěle vykreslené vztahy a hlavně portréty vězeňkyň, které během svého nuceného pobytu Kantůrková jako dobrá pozorovatelka poznala a vystihla. Vyloženě dobrý pocit ovšem z knihy nemám, je to neveselé čtení, na které zrovna nevzpomínám s úsměvem na rtech. Chápu, že jinak to asi nešlo a románu nechci ubírat jeho nesporné kvality. Kvalitativní nadprůměr, pocitově už je to horší.
Knihu jsem četla v rámci povinné četby a byla jsem poměrně mile překvapena. Příběh byl čtivý, přestože mi některé pasáže přišly poněkud zdlouhavé. Jazyk byl dobře srozumitelný, postavy se v průběhu děje vyvíjely a atmosféra díla mě jako čtenáře hodně ovlivňovala.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice 80. léta 20. století ženské věznice komunistický režim oběti komunismu Ruzyně (Praha) české rományAutorovy další knížky
| 1990 |  Přítelkyně z domu smutku |
| 1967 |  Smuteční slavnost |
| 1991 | Jan Hus |
| 1990 |  Pozůstalost pana Ábela |
| 2013 | Tajemství sametu |
"V domě smutku v ničem, ani v pocitech, neplatí měřítka světa venku. (s. 14) ... a jakoby zvnějšku jsem přehlédla obraz, jehož jsem byla součástí. ... ležely jsme tam namačkané v šedivých dekách jak oškubaní papoušci, které nikdo nechce. Byly jsme tak ubohé, jak jen může být člověk ubohý. (s. 13) ... vědomí bezmoci je přesně to, co do vás chce manipulant infikovat. Vy si máte ve vězení uvědomit, jaká jste nula. (s. 16) Domu smutku vládně něco horšího: vane tu smrtelný dech znicotnění. (s. 11) Vezmou vám lidskou podobu a cítí se pak oprávněni zacházet s vámi jako s dobytkem. (s. 16)"
Tyhle věty z prvních stran zcela vykreslují moje pocity z knížky. I přes to dokáže autorka nalézat v lidech lidství, filozoficko-snovým popisem osobnosti přiblížit a snad i oblíbit si kdejakou karikaturu počestného občana. Ve všem nesympatickém, protiprávním a protistátním jednáním poukazuje na špetky dobra a z nich skládá obraz osoby úplně naruby. Spousta z těchto Helenek, Andul, Peterek jsou klientkami našeho úřadu a autorka mi ukázala jejich skryté hlubiny, odkud vychází motivace pro jejich (pro nás) nepochopitelné jednání.
O co více se věnuje autorka popisům osudů a osobností spoluvězenkyň, o to méně píše o sobě a svých pocitech. Nejsem zatížena filmem, proto jsem byla odkázaná i v jejím případě na skládání střípků osobnosti v neúplný celek. Jisté je, že si nehrála na žádnou odtažitou a povznesenou madam, jak působila na začátku. A že jí nebyly dočasné spolubydlící jedno, ať byly kýmkoliv...