Přiveďte ho živého

23.01.2021

Zatoužil jsem po antistresové, odpočinkové četbě a znovu sáhl po této knize, která mě vtáhla do ideálního světa sovětských průzkumníků, kteří hrdinně pronikají do německých postavení a lapají v nich jako kočka koťata německé vojáky a důstojníky (tzv. jazyky), které unášejí do sovětských zákopů, nemluvě o plnění jiných důležitých zpravodajských úkolů.

Auto této knihy – Vladimír Vasiljevič Karpov (1922-2010) byl hodně zvláštní chlapík. Studoval před válkou na taškentské vojenské škole. Byl šampionem sovětské střední Asie v boxu. V únoru 1941 byl za protisovětskou agitaci zatčen. Jednalo se o banalitu. Při při přípravě na nějaký marxistický seminář si v článku podtrhl, kolikrát je zmíněn Lenin a kolikrát Stalin (ten byl zmíněn vícekrát) a svěřil se s tímto poznatkem kolegovi. To stačilo na 5 let lágru. Z lágru psal tak dlouho prosebné dopisy, aby ho poslali na frontu, až mu sovětská vláda vyhověla a poslala ho do trestné roty (říjen 1942). Ale stal se zázrak. Karpova v trestné rotě nezabili, ale za projevené hrdinství v boji ho 20.2.1943 propustili do běžného vojska a zrušili rozsudek. Jako bývalého boxera Karpova zařadili k plukovnímu průzkumu, kde vynikl. Mimochodem z jeho velitele pluku se po válce stal ministr plynového průmyslu SSSR. Když soudruzi zjistili, že Karpov není zatrpklý, nabídli mu přijetí do strany, což Karpov neodmítl. Po dalších úspěších (mimojiné 79 získaných jazyků) mu byla 4.6.1944 udělena medaile Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (která mimochodem je opravdu ze zlata a mimo jiné zakládá svému držiteli nárok na doživotní zvláštní důchod). Po válce nyní již soudruh Karpov zůstal v armádě, vystudoval vojenskou akademii a zastával vysoké vojenské funkce. Po odchodu z armády (1966) se věnoval plně literatuře a to jak po tvůrčí, tak po organizační stránce. V letech 1981-1986 byl šéfredaktorem literárního časopisu Novyj mir. A v letech 1986-1991 byl dokonce prvním tajemníkem Svazu spisovatelů SSSR. Bývalý bezprávný vězeň tak udělal kariéru sovětského literárního prominenta.

A tak jako zvláštní je její autor, tak zvláštní je i tato kniha. Na jedné straně je napsána z pozice až naivně působícího sovětské vlastenectví a o tyranské podstatě stalinského režimu se z ní mnoho nedozvíme, ale na druhé straně při líčení bojových akcí průzkumníků a při líčení poměrů v trestné rotě (i tam nás autor zavede) cítí čtenář z jednotlivých detailů, že autor ví, o čem píše, že tam byl, má frontové prostředí zažité a čtenář je touto nepředstíranou autenticitou vtažen do děje.

Malá ukázka z konverzace v trestní rotě:

"Co to smrdí?" zeptal se Vovka.
"Mrtvoly," odpověděl Romaškin. (str. 269)
........
"Fuj, to je smradu ! Dejte mi čouda," řekl Nikola.
"Zejtra budeš smrdět stejně," odpověděl klidně Petr Ivanovič. (str. 274)