Přiznávám, že...
Jaume Cabré
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/274950/bmid_priznavam-ze-f95-274950.jpg
5
46
46
Román Přiznávám, že… Jaumea Cabrého patří mezi nejpřednější díla katalánské literatury. Jde o nemilosrdný pohled do vlastního nitra začínající chvílí, kdy se hrdina románu Adrià Ardèvol dozví, že trpí nezvratnou degenerací mozku, která mu dříve nebo později zabrání v duševní činnosti. V dopise své celoživotní lásce Saře pak vypráví o svém neradostném dětství mimořádně nadaného, nicméně citově strádajícího dítěte, z něhož otec chtěl mít předního polyglota a matka světového houslistu. Dospělý Adrià sice hovoří deseti jazyky a čte v několika dalších, hraje na housle, přednáší na univerzitě a píše odborné knihy, avšak je samotář často postrádající pocit štěstí. Navíc se nepřestává obviňovat, že patrně způsobil otcovu smrt. Kniha Přiznávám, že… představuje i složitou mozaiku osudů velkého počtu postav žijících v širokém časovém rozmezí mezi 14. stoletím a prvními roky století jedenadvacátého. V Adriàových představách se rodí nepřeberně příběhů, v nichž se skutečné události a reálné postavy setkávají s fiktivními, čas ztrácí své zákonitosti a proměna místa děje si mnohdy vystačí s jedinou větou. Ani tyto postavy ale nejsou a nemohou být dokonale šťastné, neboť mezi ně vstupuje všudypřítomné zlo jdoucí od špatných vlastností jedince přes podvodná jednání a zrady až k vraždění ve jménu nějaké ideologie. A Bůh, údajně soucitný a spravedlivý, mlčí.... celý text
Přidat komentář
Přes úctyhodný počet stran zdá se, že by tento román mohl být mnohem obsáhlejší, při autorově invenci vidět v předmětech, jež jeho hrdinů obklopují, nevyčerpatelný pramen historie a historek k vyprávění...takže omezení na (nejen, ale převážně) storionky a malbu zaniklého kláštera je vlastně střídmý výběr. Ovšem vplétat jejich příběhy v životní příběh postav, nechat jednotlivé linky se nepředvídatelně navzájem prostupovat, aby to dávalo hlavu, patu a pointu (leckdy až stupňované "pointy point") a bylo to, i v tomto rozsahu, čtení co nepřestane bavit, to je umění. Pravda, člověk musí být díky tomu (a kvůli neustálým přeskokům ve vypravěčské formě) ve střehu...a dle mého subjektivního vkusu autor už ke konci v milostné linii tlačil moc na pilu...ale jinak to bylo pro mne opravdu celou dobu nefalšované potěšení z četby.
během koronavirové pandemie jsem si předsevzal přečíst všechny romány nad 800 stran, na které se už léta chystám, jenomže lockdown zavřel i knihovny, takže mám zase resty a Cabrého jsem ulovil z MKP teprve nyní - je to tedy špalek (tomu chlapci na obálce by stačil pod nohy, aby dosáhl o regál výš), ale obrazně řečeno: do příběhu jsem se ponořil na jeden nádech a už nikdy nechtěl vyplavat - a pak ta katarzní dekomprese, jaká se u mě dostavila po vynoření na poslední straně!
vyprávění klade velký nárok na čtenářovo soustředění, protože v i rámci jediného souvětí dokáže autor plynule přejít nejen z er- do ich-formy, ale zároveň i z jedné narativní linky do druhé (napříč stoletími, napříč Evropou, napříč dějinami, napříč kulturou), ba co víc - na konci téhož souvětí se ještě mnohdy stihne vrátit do výchozí; ale funguje to a zní nečekaně přirozeně a hladce jako motet či fuga - dokonale vystihuje vnitřní mnohohlas v myšlenkách protagonisty, který líčí svůj život od dětství (chlapecká fantazie) přes dospělost (polyglot, filozof, spisovatel a virtuos) po stáří (nastupující demence a následná paralýza) s analogickými alternacemi v jiných (nejen myšlenkových) světech a (nejen vysněných) osobách = i když kdoví???
fascinující hledání smyslu lidského života s mnoha zvraty a hořkým nalézáním
magické v prostupování fantazie a skutečnosti, realistické v zachycení lidských vztahů (zejména přítel Bernat)
stupňovaná pointa, a ta poslední jak dobře mířená facka nebo ledová sprcha
není to sentimentální, není to hrdinské, je to GENIÁLNĚ METALITERÁRNÍ
Snažila jsem se. Bůh ví, že ano. Ale nezvítězila jsem. Bojovala jsem celých 268 stran, vyhradila si k četbě 14 dní (a to většinu knih, i tlustých, přečtu v intervalu 3 až 5 dnů), každý den jsem poctivě přečetla co nejvíc textu. Ale nešlo to. Omlouvám se úchvatnému autorovi Jaume Cabrému, který bezpochyby stvořil epos. Takový masterpiece zvládají jedině Katalánci, mají tu imaginaci v sobě. Ale těsně před stranou 270 mě opustila jakékoli motivace číst dál. Nezajímalo mě, jak to s Áadriou dopadne, netoužila jsem se prokousat až ke konci. Zavřela jsem knihu s pocitem prázdnoty. A to se mi u krásných knih nestává často. Bezpochyby majstrštyk, ale ne pro mě.
Nějak jsem při objednávání přehlédla, že kniha má přes 800 stran, což mě vyděsilo (jako to určitě vyděsí většinu našich čtenářů). Potom jsem začala číst a přišlo další překvapení - jak si autor s námi hraje - a odhodlání - když už jsem to koupila, tak si to přečtu, ať vím o čem to je. Obsah přibližuje anotace a skvělé komentáře přede mnou (velmi přesný je uživatel puml a jeho shrnutí: Dějiny krásy, dějiny zla, dějiny ztracených věcí, dějiny přátelství, dějiny letmých pohledů, dějiny osamění a čekání, dějiny toužení...). To všechno v románu najdete.
Přiznávám se, že to bylo častokrát obtížné čtení, ztrácela jsem se v postavách (jejich přehledný seznam je na konci knihy) i v čase, přeskakovala kruté části (není jich tolik, ale já je nedokážu číst), ale přes jednu větší krizi, zhruba v polovině knihy, jsem stejně dál pokračovala ve čtení. Nedokáži napsat, že se mi celá kniha líbila a že její čtení bylo jenom příjemným zážitkem, ale nezapomenutelná nejspíš bude. A nejvíc Adria a jeho přítel Bernat. A taky šerif Carson a Černý orel. Hau.
Kniha je literární obdobou filmů pro náročné diváky vysílaných na ČT 2. Je zajímavá a umělecky hodnotná, ale určena pro užší okruh čtenářů. Autor má specifický styl psaní, který nutí čtenáře být neustále ve střehu, aby mu neutekly souvislosti. Hlavní linii příběhu obohacuje mnoho vedlejších dějových linek napříč staletími. A co napsat závěrem? Pokud jste literární gourmeti, pusťte se do čtení, kniha za to rozhodně stojí :-)
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Román "Přiznávám, že" je napsán výborným stylem a všechny příběhy zde dohromady tvoří dokonalou knihu pro náročného čtenáře.
Mimořádná, úžasná kniha, u které mám po dočtení chuť začít ji číst znovu, protože jsem napoprvé určitě neodhalila a nedocenila všechno. Adriá Ardevol rozhodně není nejskvělejší charakter, i když s rodiči, jaké měl, se moc není čemu divit. Lže, nebo alespoň neříká celou pravdu, je zbabělýˇ, závistivý, ani k životní lásce nebo k nejlepšímu (jedinému) příteli se nechová úplně nejlíp, ale stejně mi na něm záleželo a přála jsem mu, aby dokázal být šťastný. Možná pro ten obrovský dar představivosti - podívá se na obraz a v hlavě se mu začne odvíjet příběh.
Čtenářsky to byla lahůdka - z věty na větu se bez varování střídaly příběhy i časové roviny, tam a zpátky. Bylo to živelné vyprávění někoho, kdo odbíhá od témat, rozvíjí další a další příběhy... prostě úžasné.
Priznávam, že v čase od 3/11/2017 do 11/11/2017 som nežil život svoj, ale život Adrià Ardèvola. Bravo senyor Cabré, čítanie mi bolo ozajstným pôžitkom.
Co napsat o knize, která má přes osm set stran, která přechází z ich formy do er formy, během jediné věty, která přeskakuje mezi postavami a rozhovory, jako by jejich slova nedělily celá desetiletí i více, ale jen prázdnota vzduchu mezi nimi?
Že je to čtení rozhodně dlouhé, rozhodně náročné a né pro každého - ale v tomhle případě stačí napsat jen jediné, že je to kniha, která má opravdu duši. (díky Adriáe a Bernate)
Nádherný román se vším, co k dobrému románu patří. Dokonalá výstavba textu, mnoho dějových linií. Zároveň i při tom množství stran nikde žádná "vata". Autor vede obezřetně čtenáře od první stránky až k té poslední. Podobnou závrať z četby a to, že čtu něco opravdu mimořádného až geniálního, jsem naposledy zažíval nad Bolaňovým románem 2666.
Pro mě osobně jasný aspirant na překladový román roku. Překladatele znám i z jiných překladů katalánské literatury, především pak z kongeniálního překladu básní Salvadora Espriu (vyšlo v 80. letech v edici Plamen).
Chtěl bych toho napsat víc, ale zatím (právě jsem dočetl) nenacházím ty správná slova, která by vyjádřila, čím je ten román tak uhrančivý. Snad je to prostá radost z četby, kterou román přináší. Snad těmi detaily, místy a věcmi, které Cabré popisuje, jako by byl sám malířem Urgellem a Mignonem.
Svým smutkem, osamělostí a takovu zvláštní nepopsatelnou melancholií, která je ale prostoupená touhou, mi hlavní postavy románu připomněly postavy z filmů Paola Sorrentina. Tu touhu, která i přes všechny hrůzy vytrvá, vytrvá až do konce.
Confiteor. Dějiny krásy, dějiny zla, dějiny ztracených věcí, dějiny přátelství, dějiny letmých pohledů, dějiny osamění a čekání, dějiny toužení. -
Doporučuji a zároveň doufám v další překlady autora.
Velice mě oslovila jazyková výstavba románu. V knize je vlastně skryta ještě jedna kniha a to nejménně. Fantastické úniky před sebou samým. Vyzrálost a osobitost, to vše je dobrým důvodem proč tento příběh znovu otevřu.
Přiznávám, že...
Nejdříve se mi kniha četla špatně, neorientovala jsem se v ději. Ale když jsem opustila metodu "chvilka čtení" a nahradila ji "aspoň 50 stran najednou", už šlo všechno o mnoho líp a požitek byl nesrovnatelný. Pozdní noční hodina, 50 stran zvládnutých, ale záložku jsem stále posouvala za další a další kapitolu. Úžasná bichle!