Přízrak Alexandra Wolfa
Gaito Gazdanov
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/257873/bmid_prizrak-alexandra-wolfa-257873.jpg
4
39
39
Gaito Ivanovič Gazdanov, doma v Rusku až do 90. let minulého století prakticky neznámý, postupně získává další a další ruské čenáře a také proslulost jednoho z nejzajímavější ruských prozaiků moderní doby, o čemž svědčí nová vydání jeho knih ve světě. Jeho výrazně autobiografický román Přízrak Alexandra Wolfa je dalším příběhem viny a trestu: Velmi mladý ústřední hrdina je přesvědčen, že během občanské války v jižním Rusku zabil člověka. Tato představa ho pronásleduje (už po útěku do Turecka a pak do Francie) po celý život – až nakonec z povídky jistého Alexandra Wolfa, přesně popisující tento traumatický zážitek, zjistí, že jeho domnělá oběť žije... Přízrak Alexandra Wolfa je román, v němž se neopakovatelný gazdanovský psychologismus a filozofující nota volně prolínají s tradicí kdysi velmi módního evropského existencialismu; využívá však také prvků dobrodružné prózy či kvalitní evropské detektivky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2015
,
Plus
Originální název:
Prizrak Aleksandra Volfa, 1947
více info...
Přidat komentář
Souhlasím s Kokou, že jde na jednu stranu o typickou knihu o ruské emigraci, vykořeněnosti, stesku po rodné zemi, udržování kontaktu s ostatními emigranty ... V tomto případě se k tomu přidává i přízrak mrtvého Rusa a s ním spojené neustálé přemítání o smrti, smyslu života, pocitu viny a vykoupení. Velmi existenciální a i přes, nebo možná právě pro vydání v emigraci, velmi ruské.
Ruská emigrace v Paříži je hlavním či vedlejším motivem již tolika knih, že bych nečekala na toto téma ještě neco nového. A přesto jsem se dočkala. Vyústění příběhu čtenář minimálně od poloviny textu tuší, ale stejně stojí za to se ho dočkat. Atmosféra, vykreslení vztahů a prostředí jsou mistrovským kouskem. Nade vším se však vznáší, či lépe řečeno "vespod děje proplouvá" to šílené memeno chvíle, kdy ve jménu jakýchsi nesrozumitelných a naprosto pomíjivých ideologií jeden mladý Rus zastřelí jiného mladého Rusa. Přišel mi počas čtení na mysl název jedné Straussovy symfonie: Smrt a vykoupení - tato slova charakterizují příběh asi nejvýstižněji.
Pozoruhodné!
Pro mě Jedno z nejúžasnějších literárních překvapení posledního období; autora jsem vůbec neznal. Je zde vše, co je možné si představit pod pojmem ruský emigrantský román: stesk po domově, touha po návratu starých časů, společenská neukotvenost, bezútěšná existence bez vyhlídky na výraznější změnu k lepšímu, fatalismus místy spojený s pošetilou bezstarostností, zádumčivé nebo naopak rozevláté úvahy nad smyslem života, a i ta vodka tam je. Hlavní hrdina se probíjí životem jako novinář v Paříži, aniž by se více zajímal, co mu přinese další den. Jeho osud ovlivní nejdříve povídka popisující malé válečné střetnutí, jehož byl vypravěč přímým aktérem, a pak vztah k podivuhodné ženě. Dokonale vystižené charaktery, mistrná atmosféra, úžasné postřehy, tajemství a vlastně i strhující děj. "V nastalé tmě ke mně doléhala hudba, jak v bytě nad námi kdosi hrál na klavír; velice zřetelně a pomalu, až vznikal dojem, jako by do roztaveného skla jedna za druhou dopadaly obrovské krůpěje zvuku." Takovou knihu nemůžete nemít rádi.
Ač jsem ze začátku byla lehce rozpačitá a nijak zvlášť mě příběh nezaujal, postupem času (byť až někdy v polovině) jsem začínala názor měnit a po přečtení mi bylo jasné, že si to nakonec minimálně ty čtyři hvězdičky ode mě zaslouží.
Přízrak Alexandra Wolfa je, spíše než dějově zaměřeným, kontemplativním dílem tíhnoucím k existencialismu a zabývající se především smrtí a různými postojy k ní, které vidíme z pohledu "ztracené generace", umocněné ještě tím, že autor patří mezi ruskou emigraci. V knize se vyskytuje spousta zajímavých myšlenek a úvah, stejně tak samotná charakteristika hlavních postav (Alexandr Wolf, Jelena Nikolajevna) na mě působila dosti netypicky a zajímavě. Chladný fatalismus jako následek války, kterému hlavní hrdina podléhá, se nakonec narušuje láskou a Alexandr tak opětovně nalézá jakousi vnitřní harmonii. Příběh lásky jde tak ruku v ruce s tajemným příběhem jeho přízraku.
Zajímavá kniha, líbil se mi styl, jakým byla napsána. Moc mi to připomínalo styl V. Nabokova.
Zvláštní román v existenciálním duchu, kde se realita mísí s fikcí, skutečnost s představami. Osudové setkání v několika variacích, motiv viny a trestu, přemítání o smyslu života, otázka, do jaké míry jsou naše vzpomínky skutečné, opravdové - a do jaké míry si je lze upravit.
Text je psaný v ich-formě: začíná detailním vylíčením vzpomínky na vraždu, kterou hrdina spáchal, když mu bylo 16 let, a tato vidina ho celý život pronásleduje. Později emigroval do Paříže, kde se živí jako novinář - a při čtení jedné knihy s úděsem objeví povídku "Příhoda ve stepi" od jakéhosi Alexanda Wolfa, v níž vylíčí stejný zážitek, ovšem z pozice postřeleného. Rozpoutá se tak martyrium hledání, kdy se hrdina upne k jedinému cíli: najít svou oběť a dosáhnout odpuštění.
Knize není co vytknout: napětí, strhující děj, mistrovsky popsaná atmosféra, skvěle vystřižené postavy... Jediné, za co ubírám body, jsou - dle mého - zbytečně rozvleklé pasáže jakéhosi věhlasného boxerského souboje.
"Mnohokrát, a to nezávisle na tom, zda to bylo v létě nebo v zimě, na mořském pobřeží či v hloubi evropského kontinentu, jsem bezmyšlenkovitě zavíral oči a z hlubin mé paměti se znovu vynořoval ten parný den na ruském jihu a všechny tehdejší pocity se mi s plnou silou vracely. Znovu jsem viděl obrovitý šedorůžový stín lesního požáru a jeho pomalý postup z jedné praskající větve ke druhé; cítil jsem tu nezapomenutelnou mučivou únavu a téměř nepřekonatelnou touhu usnout, nelítostně pálící slunce, sálající žár a konečně i němou vzpomínku prstů pravé ruky na tíhu pistole, dojem drsnosti její pažby, která jako by se do mé kůže otiskla navždy, lehké kolísání černé mušky před mým pravým okem - a pak ta plavovlasá hlava na šedivé prašné cestě a tvář proměněná blížící se smrtí, tou smrtí, již jsem sotva před vteřinou z nejasné budoucnosti přivolal právě já."
"Já se s tím člověkem rozhodně potřeboval vidět. Okolnost, že se z něj vyklubal anglický spisovatel, byla taky podivuhodná. Ale Alexandr Wolf mohl být můj krajan a mohl se naučit anglicky tak dobře, že překladatele nepotřeboval - to by bylo vysvětlení nejpravděpodobnější. V každém případě jsem si to všechno chtěl za každou cenu ozřejmit, koneckonců už proto, že jsem s tím člověkem, jehož jsem vůbec neznal, spojen příliš dlouho a příliš pevným poutem, a vzpomínka na něj mě provázela po celý život."