Pro koho krev
Jarmila Loukotková
Historický román o otrocké vzpouře na Sicílii kolem r. 100 před n. l., odehrávající se na pozadí starověké Sicílie, krajiny přírodních i společenských protikladů. Hlavní postavou je otrok a později vojevůdce otrockých armád Athénión. Tento muž velkého, věrného a čistého srdce prožívá nejprve život plný nesnází a cizí zvůle, život živého inventáře svých pánů jako tisíce jeho druhů, později se však jako jediný z nich vzepře a postaví se do boje nejen pro sebe sama, ale v zájmu všech stejně trpících.... celý text
Přidat komentář
Tenoučká knížečka o povstání otroků na Sicílii proti Římanům. Autorka pěkně vylíčila prostředí, děj i postavy - ale myslím si, že historické romány o povstání Spartaka se mi líbily více.
(SPOILER) Dala bych i 5 bodů, ale vadí mi konce, kdy to mohlo dopadnout dobře a vy víte, kde a kdy se to zvrtne. Ví to i hlavní hrdina a přesto jedná jinak, až ke svému konci.
Paní Loukotková opět nezklamala. Řadím ji mezi oblíbené autory. Z období starověkého Říma toho moc načteno nemám, o to přínosnější pro mě kniha byla a určitě se poohlédnu po další literatuře na toto téma.
Přestože děj je vesměs negativní (stejně jako byla realita), kniha je psaná tak, že z ni i na konci cítím určitou naději pro další pokolení.
Jen mě mrzí, že v knize není vykresleno, co v době vzpoury dělaly ženy - otrokyně.
Knihy Jarmily Loukotkové jsem ráda četla už jako teenager. K této knížce jsem se dostala až v dospělosti a i tak ve mně dokázala rozvibrovat směsici různých pocitů prostřednictvím popisovaných postav a dějů. Autorka se vciťuje do vidění světa povstalých otroků. Ač to bylo období, kdy tekly řeky krve a utrpení bylo nezměrné, tak situaci popisuje s určitou noblesou, nesklouzává k drastickému popisu bojů a mučení, nechává je znít jakoby na pozadí ve vzpomínkách nebo jako vizi budoucnosti, což je pro čtenáře méně děsivé. Čekala jsem, k čemu povede podoba dvou klíčových postav a překvapilo mně, že vlastně k ničemu :-) Uznávám, že nějaké krkolomné záměny by byly asi nerealistické. V knize šlo přece jen o něco jiného.
Autorka se drží historických faktů, tedy alespoň těch útržků, které se o druhém povstání otroků na Sicílli dochovaly.
"Stane se to, a bude to strašné, a nebude dost vody běhuté, aby zkropila všechny, kdož poslušni budou!
Zástupy vzdychají úžasem a úctou. Zhroucený Pun štká, že je Moloch krutě ztrestá, nedají-li mu napít dost římské krve. Černoši začínají mručet vytržením a kymácejí se z nohy na nohu, občas některý zvolá, že duchové už jdou, a tu ostatní divoce zaječí a začnou se ještě více kolébat."
Jednohubka od jedinečné vypravěčky o starověkém Římu. Jedná se o tenký román, rozhodně ne její vrcholné dílo, klouže zde spíš po povrchu. Na jeji vrcholná díla Není římského lidu a Doma lidé umírají to nemá ani náhodu. I tak se ale jedná o jedinečný vypravěčský styl a oproti některým "literátům" je o celý vesmír napřed.
Tato kniha nepatri mezi vrcholy autorciny tvorby, zapletka je pomerne jednoducha - a kniha tudiz kratka, coz je k jednoduchemu deji dobre. Na cteni rozhodne prijemne, pokud hledate utlou knizku na vikend a bavi Vas romany ze stareho Rima, rozhodne jejim prectenim neprohloupite. Nejaky hlubsi dojem (jako treba Neni rimskeho lidu) na mne ale nezanechala. Slabsi 4 hvezdicky.
Sice bych to nezařadila mezi nejlepší díla Loukotkové, ale stejně mě nezklamalo. Tahle dáma totiž nejspíš nezklame nikdy :-)
Kniha má několik velkých plusů.
Za prvé. Je krátká. A to je jednoznačné plus vzhledem k jednoduché zápletce. Rozebírat ji na vícero stránkách by bylo zločinem proti čtenáři.
Za druhé. Výborně ukazuje, že člověk, který povstal úplně zdola pokaždé netouží dopřát lepší život takovým, jako je sám. Ne. Takový člověk se pouze chce povznést úplně nahoru, na místa, která jsou již obsazená, a která je nutné pro tento účel uvolnit.
Za třetí. Jasně naznačuje, že proti dobře organizovanému systému s převahou ve zdrojích a množství lidské síly, zainteresované na fungování tohoto systému, se nedá dlouhodobě úspěšně bojovat, nemáte-li po ruce srovnatelné zdroje, nebo ideu, která tyto zdroje přesune z nepřátelského tábora do vašeho.
[099/11] Docela překvapení. Hlavně v tom, že když jsem knihu četla poprvé, neuvěřitelně se mi líbila a celý příběh jsem hltala. Je ovšem pravdou, že tenkrát jsem měla období takových knih a hrabala jsem po všem možném, ověnčeném podobnou tématikou. Hlavně když se to odehrávalo hodně dávno, krev crčela ze sečných ran a sklivec „tekl proudem“. Je to zhruba osm let a příběh se hodně změnil. Už mě neuchvátil a dokonce mě až místy neuvěřitelně nudil.
Malovala jsem si, jak si jeden den počtu a druhý začnu něco jiného, nového, ještě neomakaného. Leda tak prdlajs… zamrzla jsem na mrtvém bodě a jen horko-těžko jsem se šinula dál. Načala jsem jinou knihu, už třikrát omakanou, ale jinou a četla s neuvěřitelnou horlivostí, ale do Loukotkové se nějak ne a ne dostat. Celý „úvod“ se vlekl. Než někdo někam došel, byla jsem utahaná jako po dvaceti kilometrech pěší túry v Jeseníkách. Když přišel nějaký zvrat uběhlo několik dnů než jsem k němu dospěla. Zkrátka každou stránku jsem četla třikrát tak dlouho než je u mě obvyklé. Nakonec jsem k tomu ale sedla a přeci jen to dorazila vervou jateční pistole.
Nebudu posuzovat historickou přesnost, protože to u takových románů nikdy tak docela nejde. Každý autor má svou hlavu a každý má svůj způsob jak bodové dějiny z učebnic trochu zpřístupnit a přiblížit, jak z nich vystavět románový příběh, který by se líbil a dokázal vtáhnout. Je to druh literatury převážně sloužící pro zábavu a ne pro studium, takže se se zaškobrtnutím zkrátka musí počítat. Když nahlédnu na postavy připadalo mi, že jim bylo věnováno málo prostoru. Rychlé smíření se se smrtí působilo až neuvěřitelně i na krutý život otroků a většinová absence otrokyň při rabování měst mě trošku udivovala. Nabubřelí Římané ovšem opět nezklamali a můžeme jim pouze gratulovat.
Když práci nevystavíte na těch největších „celebritách“ lidské historie, ale místo toho použijete něco méně známého, u čeho se velká autorská fantasie příliš neočekává, můžete si pěkně nabít ústa. Autorka si sice ústa nenabila, ale kniha to je spíše na jedno použití. Nejspíše se k ní za dalších osm let zase vrátím a uvidíme jaký dojem to na mě udělá příště.
Krátká, o to víc dojímavá knížka. Loutková na ní nejenom prokázala svůj vypravěčský um. Zasezením slohu do přítomného času oživí předkládaný děj otroka Athenióna a jeho družky vložený do doby povstání otroků na Sicílii.
Opět jsou tady oprašovány staré ctnosti Loukotkových postav - postavy velkého a štědrého srdce, schopné upřímné lásky, oplívající silou podstupovat útisk, bezpráví, odvahou vzepřít se a je-li třeba, pak dokonce volit i smrt.
Poměrně krátká knížka vyniká vším, čím předchozí autorčiny historické romány. Že by byla o něco úchvatnější, než třeba Není římského lidu nemůžu tvrdit, ačkoli si myslím, že právě Pro koho krev jsem strávil lépe, než třeba Spartaka (kniha vcelku podobné záplekty - taktéž povstání proti římské moci). Fanoušek jejích historických knížek jejím přečtením však nic nezkazí.
Autorovy další knížky
| 1988 |  Navzdory básník zpívá |
| 1975 | Není římského lidu |
| 1999 | Medúza |
| 2000 | Spartakus: Smrtí boj nekončí |
| 1994 | Pod maskou smích |
Historické romány zhusta vypovídají spíše o době, v níž byly napsány, než o době, kdy se odehrávají. I u paní Loukotkové je vidět zřetelná tendence k opovrhování bohatstvím, parádou a vzdělaností. Se zlými Římany se při jejich charakterizaci naprosto nepáře, od počátku je jasné, po čí krvi má čtenář lačnit. Naštěstí vykreslení "lidu" je zde podstatně realističtější a prokreslenější, alespoň v rámci tohoto velmi útlého a "rychlého" románu.
Největším kladem je nádherná čeština paní Loukotkové. Nemám tušení, zda jí použité básnivé výrazy jsou zcela její licencí, či zda se jedná o archaismy. Užívá jich jemně a střídmě a jinak nepříliš komplikovaný text jimi úžasně zkrášluje.