Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech
Michal Plzák , Lucie Vopálenská , * antologie
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482628/bmid_pro-smrt-udelano-zive-rozhovory-o-p-HhH-482628.jpg
5
18
18
Jak se dá o smrti mluvit? Autory přijalo 26 osobností a věnovalo jim svou důvěru, aby spolu toto obtížné téma ohledávali. Učili se být citliví, ale neodbytní. Zveme vás, abyste s námi ztratili strach. Ne možná ze smrti, ale z mluvení o ní. Kniha, kterou pro Kalich připravili Michal Plzák a Lucie Vopálenská, nechce být akademickým pojednáním, ani jen užitečnou, instruktážní příručkou, i když tyto parametry obsahuje také. Z rozhovorů s řadou známých i méně známých osobností vyplývá, jak rozmanité podoby bere na sebe vědomí smrti a obavy z ní, a rovněž i samo mluvení o tomto intimním a obtížném tématu. Všeobecně se dnes předpokládá, že je to téma tabuizované, vytěsňované, ale z rozhovorů vyplývá, že to tak úplně není. Větší obtíž může představovat nacházení způsobu, jak téma „lidsky“ a otevřeně v rozmluvě pojednat. Jedním z účelů knihy je povzbudit k větší otevřenosti v otázkách lidské konečnosti, samoty, utrpení, lidské důstojnosti a vyrovnávání se s neznámým. V tom je publikace inspirativní. Některé otázky jsou až brutálně přímé a konkrétní, ale zpracování nikdy nesklouzne na rovinu senzace či bulváru. Otevřená, přátelská, často i veselá atmosféra rozhovorů „o posledních věcech člověka“ čtenáře překvapí. Pozvání k nesnadnému tématu přijali a pro smrt uděláno s nám měli: vědec a filosof Ivan Havel, biolog a filosof Stanislav Komárek, hudebník Jan Spálený, spoluzakladatelka hospice Cesta domů Martina Špinková, filosof Miroslav Petříček, socioložka Jiřina Šiklová, psycholožka a disidentka Dana Němcová, psychiatr Radkin Honzák, politik a kníže Karel Schwarzenberg, vrchní zemský rabín a spisovatel Karol Sidon, římskokatolický biskup Václav Malý, evangelický farář Miloš Rejchrt, hrobník David Stejskal, který i v hrobce bydlí, Julius Mlčoch, dlouholetý ředitel Pohřebního ústavu Hl. města Praha, gerontoložka a zakladatelka Alzheimerovské společnosti Iva Holmerová, lékařka záchranářka Jana Šeblová, malířka Věra Nováková Brázdová, sklář a člen skupiny Tvrdohlaví Zdeněk Lhotský, dva členové rady vlády pro národností menšiny – za romskou komunitu Ladislav Goral a za vietnamskou Uyen Huu Pham, za notáře Marie Mandlerová, básníci J. H. Krchovský a Petr Hruška, velitel útvaru speciálních operací a afghánský veterán Lumír Němec, lékařka se specializací na intenzivní péči Magda Čepková a anglický filosof Peter Wilberg, který mluví o svém umírání. Rozhovory se konaly mezi únorem a červnem 2021. Knihu doplňuje více než sto barevných fotografií Františka Plzáka.... celý text
Přidat komentář
Vynikající nápad. Tak jako pravděpodobně každého čtenáře této knihy mě některé rozhovory oslovily nadmíru a četla jsem je opakovaně, jiné jsem pročetla bez většího zájmu a narazila jsem i na jeden, který bych do knihy vůbec nezařadila.
Největší sílu pro mě měly rozhovory s lidmi, pro které je smrt a umírání součástí jejich práce. Taky samota a utrpení některých zpovídaných daly vzniknout vynikajícím rozhovorům.
Tahle kniha se nedá uspěchat. Potřebuje čas.
Ke zdejším komentářům nemám co dodat. Jen malý osobní postřeh.
Příliš mnoho dotazovaných,stačilo by deset třeba i tak možná moc by bylo,příliš zeširoka se dostávali k tomu důležitému,tedy jak se s vědomím své konečnosti a umírání vyrovnávají.Příliš mnoho stran na to,aby odpovědi o tom,že smrt teda tady je a většina dotázanych se samotné smrti nebojí ,spíš té bolesti a nedůstojnosti kolem pomalého umírání a s tím se pojí nejasné názory na eutanasii.Časem začalo působit na mne únavně ,stereotypně,snad jedinou výjimkou je poslední básník Petr Hruška,pro kterého smrt je věc nepřirozená a smiřovat se s tím nechce ,jak mi podle jeho odpovědí připadá.
Ale fotky jsou skvělé.
(SPOILER)
Láska je silnější než smrt. ať je vždy kolem vás láska a jste šiřitelem lásky do posledního výdechu. Smrt druhého nás vždy zaskočí...
Výběr knih o posledních věcech je jen na vás jako všechno. Osobně jsem spokojena s inspirací k četbě, kterou mi čtenáři DK poskytují, děkuji.
Knihu hodnotit nemohu, protože jsem ji zatím nečetla. Nicméně si dovolím vyjádřit svůj názor k tématu. Smrt. Povětšinou o ní víme jen to, že může nastat a také nastává. Teď nemám na mysli tu "nahodilou", ale tu, se kterou přicházíme na svět. Se spisovatelem Haruki Mirakamim sdílím jeho myšlenku uvedenou v knize Norské dřevo. Nachází se na str. 277 a já vůbec nepochybuji o její platnosti: "Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá." S Tyet níže souhlasím, pokud jde o toto: "Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají." Padesát už mi bylo dávno a rozhodně mám ke smrti mnohem blíž, než je mi milé, ale přijde mi humorné se v tomto věku bát. Ale těmto lidem se nedivím, protože na smrt se pohlíží jako na nějaké tabu, o kterém je lépe nepřemýšlet, natož mluvit nahlas. Proto zastávám názor, že na smrt bychom měli být připravováni od chvíle, kdy nás to jako děti začne zajímat. To, že o ní konkrétně většina lidí nic neví, nevadí. Smrt tu je i bez našeho uvědomění. A jak už dávno napsal Jiří Wolker, "smrt není zlá, je to jen kus života ..." Ráda si knihu přečtu, abych mohla porovnat, jak to vidím já.
Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání.
Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit.
Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu):
"Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou.
Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“
A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte!
Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také.
Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.
Rozhovory o zivote, umirani a o tom, co bude “potom”. Lide ruznych profesi maji ruzne pohledy na vec a clovek ma sanci s nimi konftontovat ten svuj. Mam za sebou cerstve ztratu jednoho z nejblizsich a jen tezko se mi to prijima. Rozhovory s casto povolanymi lidmi (farari, hrobnik, filozofove, lekari, umelci, …) mi poskytly citlivou utechu. Obzvlast rozhovor se zakladatelkou Cesty domu, Martinou Špinkovou.
Kniha je plna skvelych portretnich fotografii.
Než o smrti vypovídá tato kniha mnohem více o zpovídaných lidech. Kupodivu mne nejvíc oslovily rozhovory s lidmi, kteří toto téma berou jako běžnou součást života, řeší ji prakticky, napřímo a moc nad tím nehloubají. Ti ostatní rádobyfilozofové jsou – mám ten pocit – jen zahlceni svými mentálními konstrukcemi, ve kterých se naprosto ztrácejí nejen oni...