Problémy se Vzkříšeným

24.10.2017

DAVID BOUMA, Problémy se vzkříšeným. Potenciál a limity velikonočních tezí Hansjürgena Verweyena, Pavel Mervart: Červený Kostelec 2015, 108 stran, ISBN 978-80-7465-188-5

Předložená monografie spadá evidentně do oblasti christologie a zabývá se tématem Kristova vzkříšení, či spíše problematikou velikonočního tajemství, kde se setkávají fundamentální i systematická – dogmatická teologie. Autor prezentuje a zároveň se kriticky vyrovnává se třemi Verweyenovými velikonočními tezemi, jejichž společného jmenovatele snadno identifikujeme v určité formě popření reálnosti Ježíšova tělesného vzkříšení. Řečené teze se objevují v rozpracované podobě zejména v díle Gottes letztes Wort. Grundriss der Fundamenteltheologie, které Bouma cituje ze 4. vydání, Pustet: Regensburg 2002.
Po úvodu, v němž jsme zpraveni o tom, že Verweyenova fundamentální teologie je určitou kombinací Balthasarovy estetické teologie s rahnerovskou transcendentální metodou, následuje první kapitola, která obsahuje prezentaci tří zmíněných tezí (s. 19-46). Boumova expozice je přehledná, hermeneuticky korektní a přesvědčivá. Na tomto místě je vhodné precizovat, že zdůvodněním společného jmenovatele těchto tezí je idea nadbytečnosti faktu vzkříšení, protože k velikonoční víře prý plně dostačuje heroičnost, s níž Ježíš vytrpěl potupnou smrt na kříži. Vzkříšení není nezbytné, neboť posledním Slovem Boha k tomuto světu je přece kříž.
Ve druhé kapitole (s. 47-67) se David Bouma srdnatě a velmi zdařile s tímto pro mnohé svůdným přístupem vyrovnává a obhajuje to, co charakterizuje křesťanskou zvěst od jejího počátku až po dnešek, totiž fakticitu byť zcela jedinečnou a přístupnou jen těm, kdo jsou specifickým způobem uschopněni, a zcela zásadní význam Ježíšova vzkříšení a oslavení. Nespoléhá přitom pouze na vlastní intelekt a tvořivost, když se správně opírá o přínosy renomovaných autorů jako například Kessler, Ratzinger a další. Vzkříšení je nejen podle Boumy nezbytnou pečetí, která dosvědčuje, že hrůza Velkého pátku nebyla krachem a odmítnutím Ježíše ze strany Boha Otce, nýbrž právě naopak vrcholně paradoxním vítězstvím Boží lásky zjevené vtěleným Slovem. Bez tohoto stvrzení by opravdu jenom stěží vznikla povelikonoční prvokřesťanská komunita. Nadto síla mučedníků kráčet v Mistrových stopách je nepředstavitelná bez eschatologické naděje, která se živí vírou v Ježíšovo vzkříšení. Verweyen se dopouští chyby, když kříž a vzkříšení chápe jako dvě oddělené záležitosti, neboť nejen Nový zákon, ale celá následující tradice dokládá, že se jedná o jeden dynamický proces, o jediné tajemství se dvěma tvářnostmi. Další zarážející chybou Verweywenova přístupu je deficit trojičního rozměru velikonočního mystéria. Rovněž tvrzení, podle něhož vzkříšení není v souladu s vtělením a jeho kenotických charakterem, vyznívá jako svévolná a pro zralého teologa nepřesvědčivá spekulace.
Na tomto místě si dovolím několik vlastních postřehů. V první řadě bych rád upozornil na nikoli náhodnou podobnost mezi Veweyenovým „kříž stačí“ a demonstrativním exhibicionismem některých militantních ateistů. I oni se nám prezentují jako romantičtí hrdinové, kteří jsou vyrovnaní s údělem smrti a hrdě kráčejí v ústrety nebytí. Jak ale skutečně umírají tito lidé, to opravdu nevíme. Obávám se však, že tato literární a verbální póza se u nich zpravidla neprojeví v hodině jejich skutečného odchodu z tohoto světa. Přiznejme si, že záměrné opomenutí eschatologické naděje a koncentrace jen na tento život vrcholící heroickou smrtí je v zásadě projevem ateistické mentality, která vede k rafinované a sebeklamné autodivinizaci. Nikoli nadarmo Pavel VI. definoval v jednom proslovu na II. vatikánském koncilu drama nejen tehdejší, ale i naší epochy jako střet mezi náboženství Boha, který se stal člověkem, s náboženstvím člověka, který ze sebe dělá Boha. Rafinovaný implicitní ateismus skrytý v popírání opravdovosti Kristova vzkříšení pak vysvětluje velký ohlas Verweyenova díla mezi čtenáři, jejichž mentalita je křesťanská jen zdánlivě. S tím se snoubí notně zvetšelý, sice přímo nevyslovený, leč zásadně neprokazatelný předpoklad, či spíše předsudek, podle něhož je cokoli nadpřirozeného výmyslem, iluzí, mýtem.
Pokud by Ježíšův příběh skončil křížem a zvěst o vzkříšení by byla pouhou interpretací ze strany prvních učedníků, vyvstával by velmi závažný problém, protože pak by i Bůh mohl být stejným mentálním konstruktem za účelem proklamování smyslu, tedy opět pouhou iluzí. Řečeno jinak: Nebyl-li Ježíš vzkříšen, pak vyvstává děsivý otazník i za existencí Toho, který se o Velkém pátku zahalil do tajemného mlčení a podle Verweyna má být dárcem smyslu. Pokud by Bůh nezasáhl ve prospěch svého Syna, jak věřit, že v průběhu dějin zasahoval do našich osudů mimořádným způsobem ve formě nadpřirozeného zjevení? Má víra v Boží existenci a v jeho zjevení bez Ježíšova vzkříšení vůbec ještě nějakou věrohodnost?
Druhá věc, která mi leží na srdci, se týká hermeneutické nekorektnosti Verweynova postupu. Právě zmíněný myslitel totiž v zásadě nerozlišuje skutečnost od jejího popisu. Jestliže popis sám je nevyhnutelně vždy určitou interpretací ovlivněnou dobovou mentalitou a kulturou, a proto jej plnoprávně můžeme a často dokonce musíme neustále aggiornovat, reinkulturovat, pak fakt samotný buď přijímáme, anebo nikoli. Odstranění faktu vzkříšení na základě teologizujících úvah o tom, že Ježíšovo oslavení z hlediska zjevení čímsi nadbytečným, vyznívá jako hrubé nepochopení základních principů teologické práce. Na světlo zároveň vychází určité potenciální riziko transcendentální metody, která je svou vlastní povahou náchylná být apriorní, a nikoli aposteriorní vzhledem k faktům dějin spásy, a zejména ke zcela jedinečnému faktu vzkříšení a setkání učedníků s Oslaveným. Zkrátka a dobře, transcendentální metoda v sobě skrývá riziko nerozlišování faktického na jedné straně a mentálního, interpretačního, ideového na straně druhé. (Pokračování v následujícím komentáři)