Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/bmid_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png
4
1320
1320
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.... celý text
Přidat komentář
Byla jsem moc zvědavá na spisovatelku, která se svojí knihou byla oceněna Magnesií literou. Přečetla jsem ji už před pár dny, ale pořád nevím, jestli dokážu napsat komentář tak, abych dobře vystihla svoje pocity z ní.
Ještě jsem nečetla zdejší komentáře a tak moje nadšení z mladé paní spisovatelky není nikým ovlivněno.
Kniha je zvláštní, ještě jsem nic takového nečetla. Napřed jsem nevěděla co si o ní mám myslet, ale ani na chvilku mne nenapadlo, že bych ji nedočetla. Četla jsem a četla až jsem nad ní usnula. Další večer to bylo stejné. Celý den jsem na ni myslela a těšila se až jí dočtu. Když jsem ji pak dočetla, tak mě bylo líto, že už jsem na konci. Četla jsem dva prodloužené večery do pozdních nočních /nebo spíš ranních/ hodin a třetí den slabé dvě hodinky. Už teď však vím, že ji určitě budu číst ještě jednou.
Z knihy mám pocit klidu a radosti z dosud nepoznaného čtenářského zážitku. Anna Cima ve mně probudila zájem o poznání Japonska. Zpočátku jsem nechápala tu touhu Jany číst v originále japonské autory, ale ke konci knihy jsem byla přesvědčená, že přesně to bych chtěla taky. No, poznat Japonsko to bych ještě stihla, naučit se japonsky už jsem prošvihla.
V knížce se prolíná skutečnost s fantazií, popis života v Japonsku i u nás doma. Prostřednictvím hlavní hrdinky Jany nám autorka dává tak trochu nahlédnout do svého života. Celou dobu jsem měla pocit, že Jana je Annou.
Ještě musím zmínit krásu, bohatost a lehkost českého jazyka, kterým Anna Cima vládne.
Teď s odstupem několika dní musím změnit své hodnocení a přidat 1*. Takže 4*
Začátek je pomalej, prostředek je moc fajn a když se to konečně rozjede, je najednou konec, jako by autorce z ničeho nic došel papír. Ale stojí za přečtení.
První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila.
I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc.
Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý.
Přesto je "Probudím se na Šibuji" zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.
Víc než polovina knihy se mi hodně líbila - pasáže z Prahy. Přirozeně použitej hovorovej jazyk, hlavní hrdinka knihomolka z mně dobře známé Filozofické fakulty UK. A exotický téma, který ale nezabíhá do přílišných podrobností a tím se otevírá každému, kdo je trochu zvědavej. Viktor Klíma byl typickej "mimoň" (v dobrém!) z fildy, to jejich vzájemný přibližování bylo strašně sympatický. A tahle rovina tam měla podle mě zůstat - žádný tahání Klímy do Japonska. Najednou z něj byl někdo úplně jinej a celý to bylo totálně bláznivý. Choval se úplně jinak, mluvil jinak, a navíc nechápu, proč musel rozbíjet šutrem to okno, když už sehnal Japonce, tak snad stačilo, aby tam přišel a vyžádal si pod nějakou záminkou návštěvu staré paní, že jo. Vždyť to tam sám říkal, že pro komunikaci potřebuje Japonce - a pak ho sežene a zeptá se ho, jak by se mohl do toho baráku vloupat? A nakonec se ani nedozvíme, jestli to k něčemu bylo? Teda jasně, k něčemu to bezprostředně bylo, ale víte, jak to myslim. Od japonské pasáže šel zkrátka příběh od desíti k pěti. :/
Na prvotinu ale podle mě dobrý, na čtyři hvězdy.
Přečetla jsem za jediný den. Velice čtivé a i přes značné množství "příběhů v příbězích" jsem se vůbec neztrácela a bavila mě každá stránka víc a víc. Autorka užívá přirozeně znějící hovorovou češtinu, která v kombinaci s úryvky z japonské literatury působí příjemně vyváženě. Něco jsem se dozvěděla, u něčeho jsem tajila dech, u něčeho mi bylo úzko, těžko...zkrátka skvělé, že máme v České literatuře takto talentované, mladé autorky!
Výborná kniha, úžasný příběh a konec, který je otevřený a tudíž vás nechá přemýšlet, jak to asi může dooadnout
Tato kniha je důvod, proč jsem začala více oceňovat tvorbu českých spisovatelů. Prostě bomba. Moc se mi líbila geniální zápletka a děj. Už se moc těším na další díla, co stvoří tato autorka.
Anna Cima nám ve své vydařené prvotině dává nahlédnout za oponu japonské kultury. Zábavné, čtivé, k zamyšlení.
Probudím se na Šibuji mě moc bavilo a zvláštním způsobem i pohladilo na duši. Kniha je čtivá, s rozumnou mírou kouzel a propletených dějových linek. Zajímaly mě všechny. K tomu ty hezké ilustrace!
Kvůli konci jsem nad pátou hvězdou váhala. Neplýtvám jimi. Nicméně Jana na Šibuji našla, co hledala a tak tedy vše končí jak má. Vždyť není třeba každou linku doříct do posledního dechu.
Držím Anně Cimě palce a budu ráda za další počiny.
Vícevrstevný román, propojený, trochu nadpřirozený, ale přesto působí velmi reálně. K tomu nenásilnou formou přibližuje život v Japonsku, kterému Jana propadla. Na druhou stranu já jsem čtení knihy až tak moc nepropadla, občas jsem se nudila. Škoda že konec nebyl více dotažený.
Zajímavá duchařina, přečetl jsem jedním dechem, škoda, že konec zůstal otevřený zajímalo by mne jak to vlastně dopadlo. :)
Kniha se mi nelíbila. Dvě časové linie. Vtipné to není. Četla jsem asi 50 stránek. Odkládám.
Při čtení bylo hodně cítit, že se jedná o první autorčin knižní počin. Což by nemuselo být na škodu, ale hlavní příběh není sám o sobě příliš zajímavý a spolu s postavami je předvídatelný a plochý. Chování hlavní postavy Jany navíc bývá někdy celkem otravné.
Pro naprosto Japonskem netknutého čtenáře, je to ovšem fajn vhled do "japonského světa".
Připadá mi, že v závěru autorka nevěděla, jak z toho ven. Takže i mne konec docela zklamal.
3,5* většina knížky se mi líbila moc. Konec na mě působil jako od jiného autora... škoda.
Tohle mě fakt bavilo! Zajímavé prostředí, prolínání několika příběhů, sympatické postavy...kniha měla spád, četla se sama. Ja vidět, že nemusíte mít spoustu let zkušeností ani nějaké superzajímavé zažitky, ale je to o talentu a fantazii, aby někdo napsal skvělou knížku...a Anně se to opravdu povedlo. :-)
Probudím se na Šibuji
Ani jednou jsem u knihy neměla nutkání ji odložit - a to je u mně hodně co říkat! Příběh fungoval skvěle a paralelní světy Jany a mladší Jany fungovaly parádně. Stejně jako pikantní sbližování se Viktora s Janou. Nedošlo mi, že on bude tím princem příběhu, a tak jsem si ho od prvního popisu představila jako Hagrida z HP, čímž jsem si to po romantické stránce celkem zkazila. (Spoilery !!!) Jinak miluju postavu Kristýna a její tatík, i když nevím, jakou roli přesně sehráli v celém příběhu. Ani Nouzák nebyl k zahození, škoda, že jsem se nedozvěděla, jestli s ním fakt šla na ten oběd.
On ten konec byl vůbec takovej nijakej. Čekala jsem pořádný zabroušení do tý čistý japonský kultury, nějakej kontrast s tím nezáživným vysedáváním v kabinetu japanologie, ve kterém se odehrává polovina děje. Místo toho jsem se dočkala dvou opravářů oken v domově důchodců a uřvané báby pod kořenem, ale ten dáreček v utěrce byl fakt milej. Proč si zrovna Janu spletla s Kiyoko? Nebo si tam plete každého? Rozhodně mi v příběhu něco zásadního uniklo.
V poslední větě jsem si myslela, že Jana zmizela a byla jsem do čtení tak zabraná, že jsem si nevšimla, že už jsem na konci. Nikdy mi slovo "doslov" nezpůsobilo větší heartattack než tady. Nebo snad... Doopravdy zmizela?
Je to ale jen malý výčet toho, co se mi nelíbilo a převažují lepší pocity z knihy. Hlavní hrdinka je sympatická, ale hlavně působí reálně. Konečně nějaký protagonista, který nekoná jen dobro, nemá mužné svaly a zlaté lokny a má normální minulost bez šikany nebo vyvražděné rodiny. A to samé platí i o Viktorovi! I ten obrázek Hagrida jsem nakonec překousla. :)