Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/bmid_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png
4
1320
1320
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.... celý text
Přidat komentář
Vrhla jsem se na ni, protoze jsem na ni cetla dobre ohlasy a ptrebovala jsem do ctenarske vyzvy knihu vydanou letos. Prvnich asi 70 stranek jsem vubec nechapala, proc se o ni tolik mluvi, zdala se uplne plytka. A pak me najednou vcucla a nepustila. Nevim, cim me tak vtahla. Asi tou kombinaci vseho, z ceho je upletena - vicemene uveritelni hrdinove, exotika Japonska, pribehy v pribehu. Precteno za dva vecery. 4 z 5, protoze mi po ni nic hlubsiho v hlave nezustalo.
Skvěle. Já jsem nadšena, trochu jsem se knihy bála, jak se o ni vsude chytře mluví, téma mě taky moc nezaujalo, ale jsem ráda, ze jsem neodolala. Vypravěčka mi vůbec nepřišla namyšlena, spíš chtěla světu a hlavne sama sobě něco dokázat, a taky jsem z ni ze začátku měla pocit, ze si není jistá. Hovorová řec mi vůbec nevadila-však to vykládá 17 a 24 letá studentka zejo. Příběh a jeho rozuzleni mi přišel dokonalej a jsem rada i za vhled do japonské literatury.
Asi první třetinu knihy mě pronásledovala otázka: Proč tohle někdo píše?
Jakési odpovědi se v knize nabízely:
„…ukázat všem těm idiotům ve třídě, že jsem z nich přece jenom nejlepší.“
“…japonština je super těžkej jazyk, kterej…kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel.“
„Táta bude koukat“
Takže dokázat jak jsem úžasná? (sic)
Postupně ale začaly být čím dál více zřetelné jiné důvody, méně iritující: rozvinout svůj zjevný talent, zúročit své znalosti, šířit dál své nepochybné zaujetí pro Japonsko, možná i vzdát hold svým blízkým, protože mě to baví, …….
Na konci mě potřeba najít nějakou jasnou odpověď (nejspíš je to pestrý mix) úplně přešla, protože jsem byl prostě nadšen a rád, že se takovouhle knihu, která je čtenářským zážitkem (a také jakousi „ochutnávkou“ japonské literatury), povedlo někomu napsat.
Autorce (ale i nám čtenářům) budu upřímně držet palce, aby se jí podařilo na debut navázat a nezařadila se tak k autorům (např. Tomáš Zmeškal?), kterým se po výrazném úspěchu první, také dosti autobiografické, knihy už nepodařilo srovnatelně pokračovat.
Mám stejný názor jako uživatelka Malachime.
Na začátku mě velice odrazovala pohrdající a celkem namyšlená postava vypravěčky. Pak to ale jaksi odezní, ztratí se v příběhu a i s tím se samotný člověk začíná ponořovat do děje a kniha se čte opravdu dobře.
Je to nápadité, vtipné, občas jsem se doopravdy nahlas zasmála, což je u mě veliké plus knihy.
Někdy mi přišlo, že těch dějových linek bylo zbytečně moc, postupně to ale do sebe zapadalo a kniha se mi líbila.
Jen jsem měla problém se skoro neustálým užíváním nespisovné a hovorové češtiny. Úplně chápu, že málokdo mluví v každé minutě spisovně. Ale jsem na to u knih zkrátka zvyklá. Nejde to dát ale jako negativum.
Je super, že taková kniha vznikla a ráda bych si od spisovatelky přečetla někdy něco dalšího.
Moc povedená kniha. Přečetla jsem ji jedním dechem. Na začátku mi docela vadila vzpurná a nesympatická hrdinka, pohrdající téměř vším a všemi kromě Japonců a Japonska, ale i na tu jsem si nakonec zvykla. Velice povedený příběh s mnoha autobiografickými prvky.
Knížka se mi líbila. Zajímavé prostředí i zápletka, celkem sympatičtí hrdinové. Hovorový jazyk mi nevadil.
Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou.
A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky.
Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,...
Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!
O této prvotině české autorky žijící v Japonsku se poslední týdny všude mluví a tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí taky. Japonskou literaturu mám ráda, i když patřím zatím hlavně mezi ty, co nedají dopustit na Murakamiho (který - co si budeme povídat - píše spíše západním stylem) a ostatní japonské autory zatím teprve objevuji.
Kniha Probudím se na Šibuji se odehrává ve více rovinách, přičemž v obou z nich je hlavní hrdinkou studentka japanistiky Jana. V té první Jana žije v Praze a celé své momentální bytí věnuje pátrání po japonském autorovi Kawašitovi, kterému by chtěla zasvětit svou diplomovou práci, ale má pro ni bohužel stále málo podkladů. O Kawašitovi se totiž nedá téměř nikde nic zjistit, skoro to vypadá, jako by vůbec neexistoval. Na pomoc jí přichází těžký intelektuál Viktor Klíma, taktéž student japanistiky. Během večerů nad překladem dávno zapomenutých Kawašitových povídek a textů se s Janou sbližují.
V druhé rovině se ještě náctiletá Jana probouzí na Šibuji. Tato rovina má nádech magického realismu, Jana totiž sama neví, čím vlastně je. Neustále se motá v kruzích a nedostane se nikdy dál, než k soše psa Hačiko. Z nějakého neznámého důvodu se při každém pokusu jít někam dál, za pomyslnou hranici, octne zase zpátky. Nemusí jíst ani pít, necítí bolest a lidé jí až na výjimky nevidí, jako by byla duchem. Takto na Šibuji zůstává dalších sedm let až do chvíle, kdy se objeví TEN Viktor Klíma, který do Japonska odjíždí studovat. Náctiletá Jana, Jana zaseknutá v minulosti, ho ale samozřejmě ještě nezná. Viktor Klíma jí ale z neznámého důvodu jako jeden z mála vidí a náctileté Janě nezbývá nic jiného než mu věřit, že k sobě - tam někde v Praze a v budoucnosti - mají opravdu blízko. Společně pátrají po kořenech Kawašity, protože podle Klímy je jedinou možností, jak tyhle dvě Jany spojit, dostat Janu žijící v Praze sem do Japonska. A jediná cesta, jak se sem může dostat, je napsat skvělou diplomovou práci o tomto japonském autorovi a dostat stipendium.
Kniha mě bavila, jediné co mě trochu mrzelo byl na můj vkus až moc rychle useknutý konec. Jak kdyby autorka nevěděla co dál a tak to ve spěchu nějak uzavřela. Je to škoda, protože příběh jako takový měl potenciál skončit klidně otevřeně, ale víc promyšleněji a s pointou.
To je ale asi jediná moje výtka. Postavy byly skvěle vykreslené, prostředí i atmosféra skvěle popsané. A těch pár ilustrací, které v knize jsou, jsou taky krásné.
Knížka která má napětí a spád, dává prostor fantazii a jistému tajemnu. Příjemná na čtení ale současně ne primitivní. Dává zajímavý pohled do japonské kultury pro toho, kdo není na ni odborníkem - a může lákat k dalšímu poznání. Nevadilo mně to, co některé jiné čtenáře - hovorová čeština. Tohle není učebnice jazyka. Vzhledem k tomu, že je to dílo začínající autorky, jistě nebylo snadné najít nakladatelský dům, který by se vydání ujal. Za to patří Pasece uznání. Na druhé straně práce korektora je hodně odbytá, což sráží renomé nakladatele, a je na škodu i autorce. Pro další knihy, které doufám že budou, by to chtělo lepší práci nebo jiný nakladatelský dům. Pro další díla už to zřejmě tak obtížné nebude. Takže za editorskou práci ubírám hvězdičku.
I přesto, že nespisovnost nemám zrovna v lásce, jsem si rychle zvykla a rychle i četla. Kniha dává dostatečnou představu o japonské kultuře, o hlubší znalosti tu nejde. Příběh samotný je zajímavý, nevšední, hlavní postava většinou sympatická. Jen bych potřebovala buď větší náboj v ději nebo myšlenkový rozměr, abych dala 5*. Každopádně doporučuji.
Tolik chyb jsem už dlouho v žádné knize neviděl - editor / korektor by měl vrátit honorář. Hovorová čeština mi při čtení hodně vadila. A samotná kniha - horší průměr.
Četla jsem vlastně tři různé novely sesypané do jedné knihy. Že se dříve, či později nějak protnou, mi bylo jasné, ale i tak ve mně zbyl pocit takové lehké roztříštěnosti. Což o to, knížka se četla vlastně dobře, ale posléze mi došlo, že se v ní toho zas až tolik neděje. Čtyřiadvacetiletá Jana posedávala po knihovně či po hospodách, studovala a četla, sedmnáctiletá v Tokiu pozorovala, popocházela, studovala a četla. Samozřejmě v knížce byla i zápletka, tedy pátrání po osudech pozapomenutého autora Kawašity, ale ta byla občas až přepečlivě zabalená do vycpávkové vaty. Ale nutno uznat, že u ní mě dost zajímalo, kam duo pátračů dojde. Anna Cima píše lehce, slova i věty pěkně plynou, ale úplně rozjásaná z knížky nejsem. Což možná způsobuje i to, že nejsem nikterak fascinovaná Japonskem, tudíž mě ani nefascinuje fascinace Japonskem. Z mého hlediska za 3,5 *, tady dávám 3 hlavně z důvodu nepříliš pečlivé redakce, těch překlepů a chyb bylo vážně až příliš.
Pro mě je kniha spíš zklamání, takový dejme tomu průměr. Něco mezi dívčím čtením a nedotaženým českým pokusem o Murakamiho. Nakonec mě nejvíc bavil děj překládané povídky spisovatele Kawašity. A podařil se docela i japonský konec / "nekonec".
Co mě vysloveně rušilo a iritovalo, byl hovorový jazyk vyprávění, navíc používaný dost nedůsledně. Autorka občas balancuje mezi hovorovou řečí a spisovnými výrazy a obraty, které mají k hovorovému jazyku dost daleko. Člověk tak může číst třeba: „nepochopim… utýct… cosi… sedim… neodpovim… řikám… nevim… ale o kousek dál nevím… myslím… s nim… ale o kousek dál s ním… krom… nově nastoupivší… atd.“
Navíc je v knize bohužel mimořádně odfláknutá korektura, takže v textu je poměrně dost překlepů i chyb, včetně těch gramatických. Alespoň pár příkladů: (str. 59) „číst číst japonský mystery“ namísto „číst japonský mystery“… (str. 61) „spisovatle“ namísto „spisovatele“… (str. 140) „Nakadi“ namísto „Nakadai“… (str. 141) „bezbečností kód“ namísto „bezpečnostní kód“… (str. 165) „na levo“ namísto „nalevo“… (str. 178) „zemětřesní“ namísto „zemětřesení“… (str. 178) „jako bych se propadl jsem se propadl“ namísto „jako bych se propadl“… (str. 198) „pableskovala“ namísto „pobleskovala“… (str. 211) „Chodba jakoby nám to dávala najevo“ namísto „Chodba jako by nám to dávala najevo“… (str. 232) „4sbírá“ namísto „sbírá“… „mě je to jedno“ namísto „mně je to jedno“… (str.253 a 254) různé koncovky stejného slova ve druhém pádu, nejprve „z Šibuji“, pak o kousek dál „za hranice Šibuje“… (str. 275) „myšleka“ namísto „myšlenka“… (str. 287) „Nech všechno mluvení na ně“ namísto „Nech všechno mluvení na mě“ atd. Navíc se v obrázku rodokmenu, který je v knize znázorněn na str. 118 a str. 247, autorce podařila docela velká chybě, když Taróa, bratra spisovatele Kawašity, označuje za jeho strýce.
Pro někoho, kdo má češtinu rád, docela utrpení.
Probudim se na Sibuji je knizka s krasnym obalem, ale silenym obsahem.
Hrdinku, ktera ma pocit, ze je nejlepsi, nejchytrejsi a nejzajimavejsi clovek na planete, si nejde oblibit. Kniha zacina sebeoslavnou eseji o tom, proc je Jana lepsi, nez ostatni holky, o par kapitol pozdeji se ale ukaze, ze pokrytecka horka Jana je uplne stejna, mozna dokonce horsi nez "normalni holky" a je tim nejtypictejsim prototypem Mary Sue.
Knizka je precpana genderovymi a rasovymi stereotypy, rasistickymi vtipky. A jestli cekate seznameni se s kulturou Japonska, tak ne tuhle knizku zapomente, protoze kvuli tomu zlomku informaci, ktera tam jsou, se budete muset prokousat horou sebeoslavnych kecu hlavni hrdinky.
Kdykoliv jsem nahodou narazila na slibne vyhlizejici pasaz, nejpozdeji do konce kapitoly udelala hrdinka neco prizemniho, povyseneckeho a pokryteckeho.
Priznavam, ze tam jsou casti, ktere jsou fajn, ale hned po nich nasleduje prehlidka nejruznejsich klise, ktere ty fajn casti z fleku zabiji. Autorka v knize casto pohrdave zminuje Stmivani, no bohuzel, tohle bych predvidatelnosti a snehovo-vlockovitosti postav uvedla na stejny level.
Knizku jsem docetla se sebezaprenim do konce, protoze jsem cekala nejake vykoupeni a doufala jsem, ze se hlavni hrdinka vzpamatuje a prestane se chovat jako povrchni pitoma krava. Ale nestalo se.
Jo a zainvestovat do editora by taky nezaskodilo.
Nemám ráda mysteriozní knihy, ale tahle kniha stojí za přečtení! Krásně se čte, děj je zajímavý a zkrátka jen doporučuji.
Tohle se hodně povedlo. Jazyk, příběh, postavy. A navrh ještě pozvánka do japonské literatury.
Jak zde mnozí píší, i já se musím přidat, jelikož se jedná o velmi povedenou prvotinu. Ze začátku mi přislo, že rozdvojení hlavní postavy je trochu takové... suché, ale jakmile se všechny dějové linky do sebe začali zapadat, kniha mě naprosto uchvátila. Snad od překládání jsme knihu přečetla na jeden zátah, jelikož jsem se sama nemohla dočkat, až se více dozvíme o zapomenutém autorovi. Kniha také skvěle odkazuje na japonská díla a autory, které sama začnu vyhledávat.
Velmi zdařilá prvotina. V podstatě se jedná o tři dějové linky, které se nakonec vzájemně propletou. Nejvíce se mi asi líbila Celou knihu zpestřuje i prvek mystery , i když jsem si ze začátku říkala "co to jako je?" Pouze mi lehce vadil hovorový jazyk.
Za mě 4,5 */ 5*
Probudím se na Šibuji
Kniha se mi líbila, ale přišla mi neukončená. Na závěr jsem si říkal- a to je vše? Jasně, že někdo namítne, že to ostatní si mohu domyslet po svém. Kapitoly věnované Praze se mi zdály mnohem živější a propracovanější. Kapitoly věnované "myšlence" na Šibuji mě doslova iritovaly. Zvlášť když na konci knihy jsou dvě kapitoly věnované právě tomuto prostředí. A některé scény mi přišly přitažené za vlasy...
Oceňuji zajímavé nahlédnutí do japonské kultury. Některé ze zmíněných autorů jsem i četl. Opět ty chyby v textu... Poslední dobou mám na takové knihy docela "štěstí". 3/5