Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/bmid_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png
4
1320
1320
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.... celý text
Přidat komentář
Námět knihy je dobrý, ale přijde mi to nedotažené do konce a tak nějak nevim, co mi tím chtěl autor říci. Konec ze kterého vlastně není jasné jak to celé skončilo. Jsem z toho rozpačitá. Takové nemastné neslané.
Nebylo to špatné, ale kniha, ke které bych se někdy chtěla vrátit, to není. Konec, ve kterém vlastně není jasné, jak to všechno dopadlo, také mému hodnocení nepřidal. V mém okolí jsem v minulých letech pozorovala zvýšený zájem o Japonsko. Upřímně nevím, čím to bylo způsobené, ale tento zájem v poslední době opadá. Kniha ale špatná určitě není a za přečtení stojí.
Nejsem bůhvíjaký znalec japonské kultury či popkultury, vlastně dlouhodobě zůstávám v tom autorkou nastíněném "murakamiovském" stadiu. Těžko tedy posoudím, nakolik a v čem je ovlivněný japonskou perspektivou samotný způsob psaní, vyprávění, výběru motivů, když už v rovině námětu je vliv jasný. Můžu jen konstatovat, že mě příběh bavil v reálné i "magickorealistické" rovině, i když mě přímo nestrhnul.
Skoro třetinu knihy mi trvalo, než jsem se začetla/zaposlouchala, následně už to ale šlo samo. Zajímavé bylo propojeni příběhů i japonské prostředí, psáno mladistvým jazykem. Jako prvotina velmi zdařilé.
Dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, po prvních asi 50 stranách jsem chtěla knížku odložit nedočtenou. Nakonec mi to nedalo a dočetla jsem ji. Ale patrně nejsem cílovou skupinou, které byla určena.
Nicméně dávám 4 z 5, protože příběh je to zajímavý a dobře propracovaný.
Jen některé chyby v knížce jsou dost brutální, jako že jeden z otcových synů není bratr, ale strýc. Nebo, že se jí povídka čte těžce, tak přečetla zatím jen asi tři třetiny.
Jedna z nejlepších současných českých knih, jakou jsem četla. Mám ráda realistické knihy, které najednou jakoby nic z reality vykročí. Autorka mě dokázala perfektně vtáhnout do svého japanistického nadšení (i když jsem tyto tendence nikdy neměla a v japonské literatuře jsem zatím nepotkala nic, co by mě opravdu strhlo), zápletka ztraceného autora a rukopisu skvěle táhla, vypravěčka mi místy mluvila z duše (taky jsem během čtení psala diplomku...). Jediné, co mě (ale fakt hodně) rušilo, byl ten jazyk. Možná takhle holky v Praze mluví, já nevim, ale pro nás Brňačky zní formulace jako "v ulici Milady Horákový" fakt... bolestivě.
Na tuto knihu jsem se těšila a nezklamala mne. Moc mě zaujalo, že se zde objevil motiv, že by někde mohla zůstat ,,zaseknutá" myšlenka a ke všemu na tak dlouhou dobu. A že jí dokonce někdo i viděl! Tuto dějovou linku jsem četla ráda. V druhé dějové lince, v současnosti, můžeme sledovat Janu, která byla už od puberty blázen do Japonska a místní literatury a filmů především, a proto není divu, že studovala právě japanologii. Dílo je napsáno svižně a vtipně - mnohdy mi vykouzlila úsměv na tváři. Oceňuji i povedené ilustrace.
Japonsko není země, o kterou bych se vyloženě aktivně zajímala, ale kniha mě vážně bavila. Četla se velmi dobře a byla i vtipná. Líbí se mi, když je někdo pro něco zapálený a tady ta láska k Japonsku a jeho kultuře byla očividná z každé stránky. Moc příjemné čtení.
Kniha se četla v podstatě sama, tak do poloviny. Pak jsem došla do stádia, kdy jsem se musela do čtení dost nutit, a už mě to moc nebavilo.
Postavy byly zajímavé, i když možná mi nesedl styl psaní a nesedlo mi rozdělení na tyto dvě linie, které za mě moc nefungovaly. Ale jak říkám, je to zajímavý počin, jen asi ne pro mě. Čtenáře si to našlo, i mnoho ocenění, vím, že většině se kniha líbila a opravdu ji řadí mezi super počiny současné české literatury.
Pro mě jsou tedy i mezi zástupci lepší příklady a bohužel mě to tak od třetiny/poloviny dost nebavilo a do čtení jsem se musela nutit.
Knižní debut Anny mne neuvěřitelně vtáhl do děje. Kniha se díky své koncepci čte velmi dobře. Každou kapitolu jsem si opravdu užila. Autorka vyniká skvělou znalostí prostředí a rozhodně jí nechybí zaujetí pro téma. Však sama vystudovala japonská studia. A i zde (po Někrasovové Kůži) se setkávám s magickým realismem, který v tomto případě tkví v určitém rozdvojení hlavní hrdinky, jejíž spirituální entita je “uvězněna v japonské čtvrti Šibuja, a fyzická část se nachází v Praze. A víte co? Ono to propojení (nebo odpojení?) obou Jan výborně funguje. Postupné rozkrývání života pozapomenutého japonského spisovatele vnáší do příběhu jisté napětí a zvědavost, ale i lítost nad jeho smutným osudem, jež přetrvávají až do samého konce. Celý román na mne působil mladicky, svěže a svižně. Svým prostředím velmi přitažlivě. Tohle bylo prostě famózní!
Bezprostředně po přečtení knihy mě napadlo jedno slovo: "geniální". Dva příběhy, které se prolínají a jsou zasazeny do reálií japonské literatury. Autorčin styl je originální, jazyk je hovorový a čtivý. Také jsem žila v zemi Východní Asie, proto mě asi fascinuje to propojení Česka a Japonska. Oceňuji navíc fakt, že tento propracovaný román je teprve autorčinou prvotinou. Těším se na Úhoře.
Bavilo me to hodne, po dlouhe dobe jsem kvůli tomu nešla spát, abych přečetla co nejvic/docetla. Ma to prvky magickeho realismu, s prenesenym významem "pozor, co si prejeme". Bavila me i "lovestory" linka. Čtu spis ceske a evropské knihy/realie, a pak miluju Murakamiho (ač Japonsko jako takove me nijak nebere, ale baví me to cist). Od autorky jsem cetla Uhoře a ty se mi taky libily moc.
Tři knihy v jednom, každá trochu jiná, a přesto se nakonec nenásilně potkají. Líbily se mi oba současné příběhy, jak ten studentský pražský, tak ten až spirituální tokijský. A navíc stará povídka, která nakonec svede celý příběh dohromady. Moderní svěží český román.
Přestože o Japonsko a jeho kulturu jsem se nikdy nezajímala, začetla jsem se do této knihy v rámci čtenářské výzvy. Její autorka, Anna Cima, ji napsala jako svoji první knihu.
Zpočátku jsem dobře nechápala druhou část s názvem Šibuja. Teprve po přečtení několika stránek jsem pochopila, že se jedná o fikci, kterou si sedmnáctiletá Jana prodloužila svůj měsíční pobyt v Japonsku, ze kterého se jí nechtělo vrátit se domů. V této části knihy se potuluje po tokijské čtvrti Šibuja, aniž by se z ní dokázala dostat ven. Jana je jako duch, nikdo ji nevidí, nefunguje jí mobil, s nikým se nemůže dát do řeči. I v dalších částech, kdy se k vyprávění o Šibuji a mladé Janě spisovatelka vrací, probíhá všechno stejně.
V Praze na filozofické fakultě studuje čtyřiadvacetiletá Jana obor japanologie. Zajímají ji japonští spisovatelé a nejvíce Kijomaru Kawašita, o kterém by se chtěla co nejvíce dozvědět, ale nemůže o něm najít nic bližšího. V hledání zapomenutého spisovatele jí pomáhá starší spolužák Viktor Klíma, se kterým se brzy spřátelí. Najdou jeho povídku „Milenci“, kterou společně překládají.
Líbily se mi překlady jeho povídek, zvláště „Milenců“, ve kterých spisovatel vlastně vypráví svůj vlastní příběh. O něm je také psáno v Doslovu, kde se čtenář může dozvědět všechno o Kijomaru Kawašity, vlastním jménem Satoši Ueda, jeho životě a díle.
(SPOILER)
Za začátku mi vadil ten nespisovný jazyk, který v psané formě nemám ráda, ale zvykla jsem si celkem brzy a pak jsem se nemohla od čtení odpoutat, to jsem opravdu nečekala!
Moc zajímavý byl vhled do japonských reálií, kultury, literatury, zajímavý byl i návrat do vlastních studentských let v Celetné, zajímavý je námět “myšlenky”, která se nevrátila spolu s fyzickým tělem.
I japonské knihy v knize mě pohltily, asi si zkusím nějakou sehnat :-)
Jestliže se jedná o prvotinu, pak je excelentní.
Trochu, ale opravdu jen trochu mě zklamal konec, že jsem se nedozvěděla, jestli se Jana a Jana nakonec zase sloučily. Doporučuji!
Povedený debut mladé české spisovatelky a japanoložky, která do knihy promítla svou lásku k Japonsku.
Příběh je trochu předvídatelný, ale zajímavě vymyšlený a opravdu moc dobře se čte. Nechci se zabývat dějem, abych neprozradila něco důležitého ze zápletky, ale alespoň můžu napsat, že bych nikdy neřekla, že se dá tak čtivě napsat příběh o dizertační práci!
Tak zajímavě vymyšlených příběhů je v současné české literatuře opravdu málo, takže knihu rozhodně doporučuji!
Konec mě sice lehce zklamal, ale i tak jdu do plných. Moje úplně první audiokniha a měla jsem teda šťastnou ruku - Anna Kameníková příběh načetla naprosto výborně a knihu tak posunula na úplně jinou úroveň.
Jinak k samotné knize - každou kapitolu jsem si neskutečně užila i jako někdo, kdo k Japonsku nemá nějaký hlubší vztah a nikde se o něj extra nezajímal. Opravdu velice povedený debut. Postavy symlatické, uvěřitelné a dobře napsané. Odpočinková četba pro náročné čtenáře. To usínání s vyprávěním Jany mi bude chybět
Poslouchala jsem audioknihu a byla z ní tak nadšená, že jsem si ji musela v knihovně následně alespoň pořádně prolistovat a ještě umocnit pozitivní zážitek fyzickým kontaktem s papírem (věřím, že takhle ujetá tady nejsem sama).
Nadchla mě bohatost příběhu, vykreslení jednotlivých postav i styl, jak je knížka napsaná. Oceňuji znalost japonské kultury, literatury i historie, které autorka v knížce dokládá. Anna Cima si na nic nehraje a otevřeně přiznává inspiraci Murakamim. Sympatické, upřímné. Už teď se těším na další knížky!
Probudím se na Šibuji
N2co tak chytlavého, čtivého a s neotřelým námětem jsem už dlouho nečetla! Bála jsem se, že půjde o další uměle zpropagovanou českou novotu, ale dopadlo to nad očekávání.
Někdo mě varoval, že začátek je zamotaný a špatně se v něm orientuje, ale opak je pravdou - nikdy jsem nečetla tak srozumitelný přechod mezi dvěma realitami.
Opět mě zairitovala milostná linka, nevím, co to se mnou je. Ale když jsem byla ve 2/3 knížky, Viktor Klíma mi přišel jako autorčin laciný přešlap.
Četlo se to svižně a bylo mi s knížkou moc dobře. Zároveň se mi líbilo to lehké kulturní obohacení, které mi nabídla.