Proč má bílý pudl černý nos?
Stanislav Starikovič
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/54597/bmid_proc-ma-bily-pudl-cerny-nos.jpg
4
11
11
Během vývoje dlouhého miliony let si zvířata vypracovala velmi jemné fyziologické mechanizmy, které jim dovolují existovat v nejrůznějších přírodních podmínkách. Moc zajímavých témat: nejen Proč má bílý pudl černý nos, ale i Proč má plž jedovatou nohu, Proč hadi vyplazují jazyk, Proč hluchne tetřev hlušec, Co vidí ovád, Proč pláčou želvy a mnoho dalších...... celý text
Přidat komentář
Pred ca 35 lety me kniha velmi bavila a byla inspirativni. Dnes jsem ji precetl podruhe a priznavam, ze je napsana poutave a zajimave. Bohuzel minimalne ctvrtina je po obsahove strance spatna ci zastarala a celek je retorikou poplatny dobe vzniku. Uz je to zajimave leda pro odborniky, kteri oceni dobovy aspekt a doklad o tenhdejsim stavu znalosti.
Je to překlad z ruského originálu, primárně pro děti/mládež, často se setkáváte s informací o výskytu na území Sovětského svazu, to by nebyl problém. Problém je, že krom pravdivých informací, je obsah obohacen o autorovu velkou představivost - mečoun usmrcuje svou kořist probodnutím; spačci v Austrálii si umí udělat hnízdo i na hřbetech živých ovcí; mláďata vlaštovek, aby nevypadla z hnízda, jsou na "kšírách" - na nožkách mají namotané koňské žíně, druhý konec je připevněn hlínou ke stěně hnízda. Tady jsem skončil, to mi stačilo. :)
Báječná knížka. Skvostnou formou krátkých vyprávění/kapitol podáno spousta zajímavého a podnětného poučení o živé přírodě kolem nás. Čtení přesně pro ty, kdo si rádi všímají detailů, přemýšlejí nad nimi a čistě pro potěchu a pro radost z poznání by rádi lépe věděli, jak funguje svět kolem nás...
Proč má bílý pudl černý nos?
„Rozumové schopnosti [velbloudů] jsou takové, že jim lze přát jedině lepší.“
Roztomilá, leč nespolehlivá sovětská knížka (1975) „zajímavostí o zvířatech“. Autor ji pojal jako přátelské pobesedování se čtenářem, nevyhýbá se vtipkování a nadázce, s níž to místy trochu (vlastně spíš dost) přehání. Mírný otřes mi způsobila spekulace, jestli žirafa po krátkém běhu omdlévá a podléhá pronásledovateli proto, že „z výšky vidí, že konec je nevyhnutelný a nemá smysl jej oddalovat“. :D
Starikovič i uprostřed studené války odkazuje na západní vědce včetně amerických. Překvapilo mě jeho poměrně rozvinuté ekologické svědomí. Potěšil mě citát z Alfreda Wallaceho. A zarazilo mě, že zarputile ignoruje existenci sexuálního výběru, i když s přirozeným výběrem absolutně nemá problém, dokonce mluví i o boji o životní prostor (evidentně nemaje strach, že bude nařčen z fašismu). Jinak je tu patrný důraz sovětské biologie na fyziologii. Žádnou ideologičnost nevidím, asi ani v kapitole o významu společenství. Takže konceptuálně je podle mě knížka fajn a bylo zajímavé číst přírodovědný text určený generaci mých rodičů.
Faktograficky... je plná jak informací, tak desinformací a něčeho mezi tím. Třeba mečoun podle autora probodává kořist rypcem, otcové mořských vyder učí své potomky plavat a žirafy drží krk v poloze odpovídající jejich hierarchickému postavení ve stádě, přičemž zpříma ho může mít jen „vůdčí samec“ [žirafí stáda nemají vůdce]. Ne každý podezřelý výrok je úplná blbost, při ověřování jsem občas našla něco, co alespoň zčásti odpovídalo autorovu tvrzení. I když se mi nepodařilo potvrdit, že sobi aktivně loví lumíky jako zdroj soli, narazila jsem na článek, podle kterého sob lumíka zkonzumuje, pokud ho zašlápne náhodou. Do šedé zóny informací patří i zmíněné vydry. I když samci, jak známo, se samicemi a mláďaty nezůstávají (a dokud jsou s nimi, spíš jim dost škaredě škodí), několik výjimečných samců zajímajících se o mláďata údajně pozorováno bylo. :)
Trochu mě znepokojuje, kolik polopravd a nepravd jsem nebyla schopná odhalit, ale na druhou stranu jsou tu samozřejmě i informace zcela správné a notně zajímavé (+ nádherné perokresby).