Proč mlčíš, Feidippide?

01.12.2024

Na doporučení jednoho běžce. Pasáže o vytrvalostním běhání v šedivých časech normalizace mě bavily. Kruciš, tehdy jakoby fakt nebylo co dělat nežli podávat za amatérských podmínek sportovní výkony a chalupařit... Nezáměrně dnes knížka z šestaosmdesátého roku, z normálního režimního nakladatelství, dýchá uniformní společností a sešněrovanými možnostmi v ní. Paralelně k tomu ovšem pokus o historický miniromán z antiky, tak jak si ji autor představil podle učebnic a v nich obsažených jmen a válečných zápletek – čitelné to moc není, aspoň ne pro mě. (Na stranách 72–76 běžec Feidippidés uspokojí najádu, dryádu a dvě nymfy, v tomto pořadí, cože? Vyloženě prudérní román to tedy není, i to možná patří k bontonu pozdní normalizace.) A ještě bokem různé fantaskní vložky, rozehrávané a rychle utínané narativy, které mi volně připomněly román „Když jedné zimní noci cestující“ anebo film „Případ pro začínajícího kata“. Celkem tedy vysoká literární ambice, přece z toho ale dnes zbývá spíš to běhání. K autorovi jsem nic dalšího nedohledal.