Prolamování ticha

07.11.2023

V rámci edice Opium poezie je to pro mě objev. Velmi dobrá lyrická poezie s tlumenými tóny téměř archetypálních situací. Něčím mi to připomnělo verše Louise Glückové a Galwaye Kinnella. Meditativní polohy se snoubí s těmi ryze lyrickými popisy a opisy ze života zvířat, rostlin, ptáků ale i lidí básnířce blízkých. Doporučuji.

09.01.2023

Knížka výtvarně a graficky moc krásná, leč obsahově poněkud nemastná neslaná. Jistě to hodně závisí na individuálních poetických preferencích, ale četba veršů F. Horovitzové mě spíše zklamala a mám pocit, že přeložit a vydat ve skvostné edici Opium poezie by si mnohem víc zasloužila řada jiných zahraničních, resp. - chcete-li - britských básníků. Budu se opakovat, ale potřetí si v tomto kontextu postesknu nad nešťastnou volbou Michala Jareše zde nejen coby editora, ale i překladatele. Těžko říct, zda knihu skutečně redigoval ještě někdo další mimo něj. V tiráži sice figuruje Markéta Hofmeisterová jako odpovědná redaktorka, ale chyby jako "vylezeme před naší [sic!] kamennou chýši" (s. 52) jsou v podobně útlém svazku básní zkrátka neodpustitelné. Anglické originály nemám k dispozici, nicméně na dvou místech jsem v knize zaznamenal podezřelé užití zájmena "jejich" na úkor v daném kontextu přirozenějšího "svůj", což bývá častý anglicismus takřka školácký. Ale bez opory v originále bych nerad dělal z editora a překladatele hlupáka - například doslov se mu myslím povedl. Odhlédnu-li od těchto formálních záležitostí, musím bohužel konstatovat, že mě autorčina poezie ničím neoslovila. S vědomím, že jde o přírodní, niternou lyriku, nadto přináležející k proudu britského "undergroundu" 60.-70. let, jsem k ní přistupoval s určitými očekáváními a měl jsem zato, že mě skoro jistě zaujme. Statičnost, jazyková nevýraznost, citová a myšlenková zastřenost - a určitě by se daly vymyslet i další přívlastky (jež by snad za jiných okolností a v jiné konstelaci nemusely být brány negativně) - to vše se přičinilo o to, že ve mně utkvělo jen několik málo básní. Jako by vše bylo zahaleno jakousi anglickou mlhou a postrádalo trefný a intenzivní výraz. Řada básní je tam zimních, lednových, operujících s motivem nového roku, začátku, tak se mi to vlastně hodilo do období, kdy jsem knížku četl. Nicméně silné jsou především dva texty ze závěru autorčina života (Večer, Dopis synovi), kdy umírala ve 45 letech v nevlídném nemocničním pokoji na rakovinu, ale i některé dílčí přírodní a krajinářské pasáže a pak nečetné texty rázu "mytologického", jaksi domorodě magického (Quanterness, Orkneje 3500 př. n. l.; Najít ovčí lebku), z nichž bych zde jeden odcitoval v celku:

PŮVOD PERUÁNSKÉ FLÉTNY

Mladík si vyrábí z vlastní holenní kosti flétnu, aby naříkal nad smrtí své milované.
(Peruánská legenda)

trpké listy v mém břiše
i pod jazykem:
nůž je ostrá píseň
šklebím se v masce smutku

krev utopí temný kořen,
má kost je čistá jako měsíc,
dlouhá a bílá, vyřezal jsem z ní
ptačí hrdlo, abych jí zazpíval do ouška

Hraji, aby zatančila:
prsa se jí třesou jako ovoce na jasném stromě
po jedné noze ji následuji
do lesa, přicházím k řece
s květinovým věncem

Hraji, aby zpívala:
její hlas je pomalá voda,
noční dech skrz listí
míří k temnému bohu
a má píseň je její cestou