Proslýchá se
Ivan Wernisch
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441892/mid_proslycha-se-FSK-441892.jpg
4
14
14
Ivan Wernisch ani v tomto souboru nezůstává nic dlužen pověstí legendárního slovního eskamotéra, který se propracoval k dokonalým mystifikačním postupům spojených s lehce ironickým jazykem a stylem. V tomto díle jsou ovšem objevným prvkem například Wernischovy variace na klasickou japonskou literární formu nebo svébytné verze indiánských modliteb. Je to opět exkurze do klasického Wernischova světa, v němž nic není jisté a nic nemá nemá svůj řád. Neboť nad všemi zákonitostmi tu vládnou dovádivé kulisy groteskna a komičnosti, které naruby obracejí, stmelují a kupí zavedené klasické formy a dávají jim tak nový prostor a dimenzi. A tak neduživý ctitel mistra Vrchlického umírá, charismatický D’Annunzio kouká v Domažlicích po Mydlářovic holce a slavný komik Vaňátko unese cerhovickému starostovi manželku i dceru... A nejen to se proslýchá...... celý text
Přidat komentář
Kniha je rozdělena na 4 části ... ve třetí části se opakuje jedna a ta samá báseň dokola (akorát má pokaždé jiný název :) ) ... jinak se to četlo za mě skvěle ... kniha obsahuje jak básně, tak něco na způsob divadelních inscenací ... ale i krátké příběhy, některé jsou docela i vtipné ...
Ivan Wernisch: Sen (IV)
Vyjde před dům, udělá pár kroků a vzpomene si, že nechal doma cigarety. Vrátí se, zuje boty, svlékne kabát a lehne do postele. Stejně nechtěl nikam jít.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Zimohrádek |
| 1992 |  Doupě latinářů |
| 1961 | Kam letí nebe |
| 1990 | Čím drží svět pohromadě |
| 1985 | Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl |
„Už nezpívám písně
a nikdy žádnou nezazpívám,
protože jsem chromec, nenajdu nic,
z čeho by se dala udělat píseň,
na moře se už nedostanu
Když byl naposled podzim,
díval jsem se na svou loď
a bylo mi smutno tam dole na břehu,
tam dole jsem si přál,
abych byl zdravý muž“
Moje první setkání s dílem Ivana Wernische (nepočítám teď průběžnou letmou zkušenost s písňovými texty) bylo vybrané namátkou, ale nedopadlo vůbec zle. Víc mě tentokrát těšila poezie než bizarně-absurdní próza (ale nic proti ní!), zvlášť zaujat a osloven jsem byl u variací na motivy tvorby přírodních národů, to mě úplně přeneslo...
Ukládám si jméno známého autora do paměti jako objekt vhodný k dalšímu literárnímu prozkoumávání.
„Vítr zafoukal
a nahoře,
tam nahoře,
až nahoře,
nad komínem cihelny
se zakymácela bříza,
jako by tam stál člověk
Sevřelo se mi srdce“