Proti všem
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245780/bmid_proti-vsem-HkJ-245780.jpg
4
160
160
Historická epopej Proti všem zaujímá jistá specifika mezi romány Jiráskovy doby, a to především v autorově schopnosti maximální dějovosti a rozvinuté kronikářské stavby. V první části prózy Proti všem, nazvanou Skonání věku, vystupuje do popředí spíše element krajiny, část druhá, Kruciata, je především dějová, část závěrečná, Boží zástup, je počtem kapitol i rozsahem nejkratší, ale je dramatickým zakončením celého díla. Hlavní dějiště epopeje autor tentokráte situoval do jižních Čech, na Tábor. Přední skupinku fiktivních hrdinů zvolil z venkovského zemanstva, z lidí, kteří odešli na Tábor a do Žižkových polních vojsk z pohnutek nikoli sociálních, ale ideových. Konkrétně jsou to zemani z Hvozdna, Ctibor z Hvozdna, adoptivní otec mladého Ondřeje a dcery Zdeny. Jednotlivé akce a činy odpůrců kalicha pak autor často předvádí s využitím postupů dobrodružného románu. Jejich dějová linie i celý román se otevírá únikem louňovického probošta a novicky Marty před zástupy kališníků. Vzápětí se pak rozbíhají velké kroky probošta Petra proti kališníkům, jeho nebezpečné putování do tábora císaře Zikmunda na Kutné Hoře, jednání s Oldřichem z Rožemberka, společné válečné akce proti husitům, porážka v nich a proboštova smrt. Oproti tomu zdomácnění novicky Marty na Táboře a její perspektiva sňatku s Ondřejem předvádí, že Žižkovy vítězné vojenské operace měly dalekosáhlé důsledky i pro soukromé osudy lidí. Hlavní téma Proti všem – obrana kalicha a země před Zikmundem a potom i obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř samotného Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a autor je rozestavuje tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné, podobně jako kamerou, obhlédnout celé dění. Nejmladší z této trojice, panic Ondřej, je uplatněn jako čestný bojovník polních tažení Žižkova vojska a jako očitý svědek vítězných bitev. Při jednom svém zranění se seznamuje s novickou Martou a vzájemná náklonnost přerůstá v lásku. Přestože se Ondřej od své milé neustále vzdaluje, veden povinnostmi Žižkova bojovníka, ve třetí části románu nalézá chvíli, aby se s Martou srozuměl, že se k ní vrátí. Druhá mužská postava – Ctibor z Hvozdna se „očistil“ teprve Husovými kázáními, do té doby byl tvrdý člověk, své ženě a jediné dceři nerozuměl a nedbal na to, co si myslí o jeho rozhodnutích. V poměru k husitskému hnutí vystupuje Ctibor z Hvozdna jako kritik a soudce všech táborských krajností jako bylo pálení kostelů, ničení obrazů, náboženský fanatismus a konečně i volná láska adamitské sekty. Skutečnost, že se k sektě přidala dcera jeho odmítavou reakci spíše ještě zesiluje, než aby ji problematizovala. Jediný kdo nám tedy dovoluje poznat i nejradikálnější táborskou větev je postava Zdeny z Hvozdna, která svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí představuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby: touhu po družném lidství, po nesobecké spolupráci. Tragický skon, který paní Zdenu s Bydlinským (jeden z táborských mladých kněží) zaskočí ve chvíli, kdy se (pozdě) rozhodli sektu adamitů opustit, aby ochránili sebe a svoji lásku před zfanatizovaným davem, ukazuje velmi kriticky na tuto sektu, odsuzuje jejich ideologii a morálku. Ve světle jejího údělu dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů. zdroj: http://pohodaveskole.net/... celý text
Přidat komentář
Jiráska jsem milovala už od školních let a jeho knihy jsou úžasné. Vím, že na střední škole jako součást povinné četby to pro mnohé bylo za trest, nicméně nic není na škodu a kniha není nepřítel. Jirásek pěkně popisuje jak dějinné souvislosti, tak osudy všech hlavních postav. Za mně je Jirásek top.
Jirásek je mistr slohového útvaru, který jsem ve škole nenáviděl - líčení, popisu. Ovšem je vidět, že když se to umí, lze čtenáře vtáhnout do živého světa. Vždy, když Jiráska čtu, pohltí mě atmosféra popisované doby. A zde se mu to opět podařilo.
Je to ostuda, ale tato kniha je první, kterou jsem od autora četl, a to již v dost pokročilém věku. Nicméně jsem byl nadšen. Popisy krajiny byly dechberoucí, měl jsem pocit, že jsem s protagonisty na loukách, v lese, a cítím tu vůni přírody. Také používání staročeštiny bylo příjemné a skvěle dokreslovalo atmosféru knihy. Takže to jistě není můj poslední Jirásek, a tuto knihu vřele doporučuji.
Čteno jako doplněk k Čornejovu "Jan Žižka "
Navzdory "staročeštině" četlo se mi plynule a snadno. Dlouhé popisy mi vůbec nevadily, naopak krásně vybarvovaly obrazy epické i statické, charaktery uvěřitelné, nezdálo se mi, že by Jirásek vyloženě stranil husitům.
Nevyhýbá se vyprávění o krutostech obou stran i o vznikajícím blouznivém sektářství.
Doslov napsaný Nejedlým je ukázkou komunistické propagandy, schopné zneužít čehokoli k prezentaci své ideologie.
Jinak souhlasím s uživatelem Hotovson, Vondruška na Jiráska nemá ani zbla.
"Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem...."
Píše dole woodward.
"Husiti 'doblí' všichni ostatní 'okliví', píše lampernaqui. Tam bude z mého pohledu lehký kámen úrazu . . .
Nevím jak jiná vydání této knihy, ale já ji mám z roku 1976, kniha je psána staročeštinou a náklad dosáhl 22 000 kusů. Vůbec si nedovedu představit, pro jaké čtenáře je určena a kolik se knih prodalo. I já jsem měl občas problém pochopit smysl vět a mnohdy jsem si to jen domýšlel.
Samotný děj je příliš zdlouhavý, autor neustále popisuje krajinu, jaké zrovna kvetou stromy, co voní na louce a kde tečou potůčky plné ryb. Zkrátka třetina knihy by se dala v klidu vynechat.
Na druhou stranu vcelku věrně popisuje počátky husitských válek a drží se historických faktů. Kdo by neměl tu trpělivost přelouskat více než 500 stránek ve staročeštině, tak tomu mohu doporučit, aby se podíval na filmové zpracování z roku 1956 od Otakara Vávry. Film je poměrně přesně zpracovaný podle této knihy dokonce i se stejnými replikami.
U autorů, kteří byli zbožňováni ve své době, dochází k následnému zatracení, ale pokud jsou opravdu kvalitní, přijde další vlna znovuobjevení díla, na které Jirásek teprve čeká. A tato kniha je z jeho nejčtivějších děl. A samozřejmě není pro vyznavače moderního pojetí historie (husité/Češi - lapkové, křižáci/Němci - hrdinové).
Dílo, jako je tento román, by nemělo být zařazováno do povinné školní četby, k jeho četbě musí člověk dospět, pak teprve ocení jeho kvalitu a hodnotu.
Je to fikce, ale fikce velmi uvěřitelná. Alois Jirásek věděl, co píše, a proč to píše. Je mi líto těch, kterým školní léta tohoto mistra pera znechutily, protože se tím připravují o krásné čtenářské zážitky. Jeho díla mají z mého pohledu i po těch mnoha desetiletích od svého vzniku mnohem větší hodnotu, než to, co se v současné době vydává za historickou prózu od dnešních "taky-" autorů. Proti všem má atmosféru, strhující děj i krásný jazyk, a byla radost si ten román přečíst.
Pro mě osobně navíc je v knize krátká pasáž popisující bitvu husitských vojsk, která se proběhla doslova za naším plotem, takže se mi historický děj při četbě odehrával přímo před očima.
Po letech jsem měla chuť jsi přečíst román od A. Jiráska a opět mě děj pohltil,je to psané staročeštinou což mě dostává do staré doby a s hrdiny prožívám české dějiny, které bohužel nebyli veselé.
Knihu jsem četla na gymplu a opravdu mě příběh pohltil. Nádherná ukázka mnohotvárnosti českého jazyka . Při pomyšlení na tuto knihu mi vytane v mysli věta ...
Kněz Bydlinský se zženil...
Pěkná knížka. Byl sem nadšen, i přes zdejší nízké hodnocení. Za sebe musim říct, že tohle strčí Vondrušku do kapsy úplně s přehledem.
Někomu se to možná bude číst špatně, ale já si to užíval. Čet jsem vydání z r. 1955, vzadu je slovníček.
V každém případě, že Jirásek uměl o naší historii psát a že uměl psát o člověku jako takovém - to už víme a ti kdo se k jeho knihám dostali se o tom i přesvědčili. Ovšem druhá věc je ta, že o té naší historii něco málo, před čtením jeho knih, vědět musíte. A to je to, u čeho jsem se já párkrát zapotila a hledala ( dodatečně děkuji za vynález jménem internet a Wiipedie, pan profesor dějepisu na střední škole by mě hnal od katedry bičem)
Proti všem je skvělá , prostě skvělá kniha, napsaná naším jedinečným panem Jiráskem a já se hrnu zítra do knihovny pro další z jeho knih.
Asi vedle Starých pověstí českých je toto nejlepší literární dílo Aloise Jiráska. Jeho krásný barvitý popis husitských bitev, jejich styl života na Táboře. Pro někoho může Jiráskova kniha připadat nudná. Já naštěstí nejsem ten příklad.
Klišé, že Alois Jirásek je autor, který se již nedá číst, u mě touto knihou padlo...
Tahle mnohobarevná freska, zobrazující českou verzi nábožensko-politického běsnění, jež postupně v té či oné podobě již od 12.-13. století propukalo v různých částech evropského kontinentu, rozhodně nepatří k dílům, o nichž tu někteří komentátoři tvrdí, že se čtou sama. Právě naopak: Je třeba ji přečíst pokud možno důkladně, beze spěchu. A kdykoliv uznáte za vhodné na chvíli se zastavit a popřemýšlet, učiňte tak. Protože to, o čem se tu vypravuje, na mou duši není jednoduché. Křesťanští biskupové si po zániku Západořímské říše vydobyli nehynoucí zásluhy za zachování kontinuity západní civilizace, jenže toto jejich bohulibé úsilí je vtáhlo hluboko do vírů a proudů světské politiky, z nichž už (žádná) křesťanská církev nikdy tak docela nevyvázla. Výsledkem byly kompromisy, kšefty s úřady a prebendami - a čím dál větší nespokojenost věřících. Valdenští, Kataři, Husité, Hugenoti, Viklef, Kalvín, Luther... těch učení a hnutí, která brojila proti rozežranosti prelátů a proti kupčení se svátostmi, byla celá řada. V každé době a v každé zemi se to projevovalo trochu jinak, protože nikdy nešlo jen o otázky víry. Vždycky v tom byla nějaká ta politika a nějaké ty hmotné statky. Kromě toho, jakmile se uvolnila pevně vytyčená náboženská doktrína, vždycky se našli tací, kteří to uvolnění chtěli dovést dál, než kam sahalo učení toho kterého vůdčího myslitele. A postoje k takovým nuancím se odvíjely od společenského postavení. Duchovní a příslušníci vysoké šlechty se na věci určitě dívali jinak, než zemanstvo a prostý lid. Leckde hrály úlohu i otázky národnostní, i když mám pocit, že v tomto ohledu se autor nechává trochu unést národovectvím své doby. Jeho současník Sienkiewicz to dělal taky tak. Dá se ovšem věřit tomu, že přivedl-li si císař Zikmund do českých zemí cizineckou armádu, jejímž příslušníkům bylo řečeno v kostce: jeďte do Čech a zabíjejte kacíře, tady máte odpustky, ti vojáci si rozhodně nelámali hlavu s tím, jestli každej, koho zamordujou, je kacíř. A těžko se lze divit, že v tom případě si místní vyvodili, že cílem kruciaty je vyhlazení národa.
Zdá se, že na Jiráska musí člověk dospět. Zvlášť pokud jde o ta jeho díla, na která padlo nejvíc kradeného školního inkoustu, jak připomínají cimrmanologové. Tohle vyprávění (nejen) o první křížové výpravě do Čech je složité, dlouhé, poučné, a krásně napsané. Chce to jen trochu povědomosti o historických souvislostech a trpělivost s "košatým" autorovým přístupem. Pět hvězd.
V posledních dnech si listuju v klasicích a vzpomínám na úskalí i radosti školní povinné četby. Co se mi tenkrát líbilo - a co jsem přečetla bez chuti a jen z donucení. To byl právě Jirásek. Ta drzost, dát mu jen tři hvězdičky!! Jistě se teď nad nimi někdo pozastaví. Ale Jirásek mě prostě nebavil. Zato Němcovou jsem milovala. A Seifert, to byl už tenkrát v mém dětství někdo obdivuhodný! Když ty autory dneska probírám nestydím se ubírat hvězdy velikánům, protože to je přece o mých vlastních pocitech z doby, kdy jsem jejich díla četla. A co už si nepamatuji, to mě nezaujalo, a naopak zas třeba knížky K. Čapka čtené víc jak před padesáti lety mám v hlavě dodnes. Zkouším si to třídit, nelíbilo, líbilo - co bylo poplatné době a co jsou perly dodnes. Nezval, Hrubín, Majerová, Neumann, Drda, Pujmanová, Olbracht, Wolker, Vrchlický, Tyl, Borovský, Neruda, Kollár a Čelakovský... Musím si zjistit, jaká je v současnosti ve škole povinná četba.
Knihu jsem četla jako studentka v rámci "povinné" četby, ale zanechala ve mě velkolepý čtenářský zážitek a přes její tloušťku jsem ji přečetla v rekordně krátkém čase. Nebyla nudná ani rozvláčná a myslím, že není mnoho českých spisovatelů, kteří dokázali tak mistrně vystihnout a popsat atmosféru oněch dávných historických dob, jako pan Jirásek.
Štítky knihy
náboženství zfilmováno křižáci husité Jan Žižka křížové výpravy husitství kněží Zikmund Lucemburský, 1368-1437 Češi a NěmciČást díla
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Jiráskův povedený román libě popisuje rané husitské války, ladně propojuje tři děje zároveň, z nichž každý zhruba symbolizuje tři proudy v husitských válkách (věrní Římu, radikální a umírnění). Všechny děje nakonec splynou v jeden konec. Nesmím zapomenout na harmonický popis prostředí, hlavně řek, lesů, luk i hořících kostelů. Na místech, kde chtěl Jirásek čtenářům nahnat husí kůži, to zdárně svou slohovou obratností svedl.
Vždy žasnu nad schopností historických románů občas vyjádřit cosi naučnou literaturou nevýslovného, touto knihou bezesporu demonstrováno.
Žádné postavy mě nikdy neznudily, i přestože jsem, jsa milovník historie, mnohdy tušil, co jak proběhne a kterým směrem se děj řítí.
Aloise Jiráska bychom si měli vážit a cenit, byť si do dějin druhdy přimalovával.