Proudy

29.07.2023

Je to taková ta klasická kahudovská lyrika, co jde "odnikud nikam" - devadesátá léta, Česko, samé barvité popisy krajin, nálad, postavy, co se snaží bojovat se svojí realitou, s nudou, s vlastním životem; samý kundy, samá špína, sex, díry, prdele, hrdina nerad dívky líbá (dělá to jen kvůli nim) zato je ale expert přes všechno ostatní (de Sade hadra). Otisk doby, otisk nálady, které se snaží být záznamem tehdejšího života a myšlení. Nevím jestli si myslet o množství eskapád Kahudovy fikce spíše to, že zažil toho sexu tolik a je to takovej Turbo Lover ("Than we race together, We can ride forever!"), nebo vlastně vůbec žádný, když o tom tak vehementně a často mluví. Ale co na tom sejde, jestli to byla realita nebo ne, když je to realitou téhle fikce, že? A co na tom sejde, když to tam Kahuda zdánlivě sází, jak kdyby cokoliv, co ho napadne bylo hodno záznamu - protože třeba je. Ale zároveň jeho knihy často působí jako laciný péčko, komedie. Ale i tak věřím, že jde pořád o pozoruhodný zjev na poli moderní české prózy, který, když vás jen trochu něčím osloví, tak bude člověka bavit.

16.01.2023

Nejde si při čtení nevzpomenout na podobně laděné prózy Emila Hakla. Ale tam, kde mě Hakl nechává absolutně netečným, tam Kahuda vítězí výběrem slovních šrapnelů a lehkým posunutím situace buď do vulgarity nebo do poetična. Jeho hrdina se podobně jako ti Haklovy taky potácí od nikud nikam a chvílemi by to mohl být jeden z pelánových šumavských samotářů, ale to, jak to vlastní potácení popisuje, je okouzlující. Divím se, že jsem až do téhle doby o Kahudovi neslyšel víc.