Proust a znaky
Gilles Deleuze
Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům. V této dnes již klasické poststrukturalistické knize vytváří Deleuze společný prostor pro čtenáře i autora, který je vždy „někým jiným“. Snaží se „vyhnout nízkosti vědce i familiárnosti. Vrátit autorovi trochu té radosti, té síly, toho milostného a politického života, který on uměl dávat a objevovat.“... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2016 , Herrmann & synovéOriginální název:
Proust et les signes, 1964
více info...
Přidat komentář
Deleuze vytvára nový filozofický systém, aby popísal ten Proustov, ku ktorému tiež pristupuje ako k filozofickému. Je možné, že ide o systém, ktorý existoval predtým a na Prousta je "iba" aplikovaný, čím však nechcem povedať, že by to nejako znižovalo kvalitu Deleuzovho diela. Deleuzov text je dôkazom jeho až neuveriteľnej vnímavosti a pozornosti k najnepatrnejším detailom Proustovho Hľadania a v konečnom dôsledku do neho preniká aj niečo zo samotného Prousta. Knihu odporúčam hlavne tým, ktorí sa nevenujú štúdiu filozofie, ale chcú sa, podobne ako ja, k Proustovmu Hľadaniu naďalej vracať. Aj keď nemusí byť hneď vnímaná ako sprievodca komplikovaným proustovským svetom alebo ako jediný spôsob čítania Prousta, či návod na jeho čítanie, predsa len osvetľuje mnoho súvislostí, ktoré môžu čitateľovi pri prvom čítaní uniknúť.
Štítky knihy
literární vědaAutorovy další knížky
2011 | Tisíc plošin |
2000 | Film 1 / Obraz-pohyb |
2001 | Co je filosofie? |
2006 | Film 2 / Obraz-čas |
1996 | Foucault |
Zajímavě vyložené. I když Proust by se možná divil, že může existovat filosof (a to dokonce francouzský!), který si myslí, že znaky lásky nejsou pro Prousta ty nejdůležitější. A který místo o lásce mluví radši o obecnosti esencí...
Ale Proust si za to může sám: Neměl mlžit :-)