Prstenec singularity
Paul Melko
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/124667/bmid_prstenec-singularity-XHP-124667.jpg
4
34
34
Různé frakce se pokoušejí získat kontrolu nad Prstencem, obrovitou vesmírnou stanicí vystavěnou kolem Země. Prstenec je dílem inženýrů, kteří přeměnili většinu lidstva ve skupinové vědomí zvané Společenství. To rychle zjistilo, jak proniknout do dalších realit a zmizelo z té naší. Zbytky lidí geneticky upravilo své děti tak, aby vytvořily skupiny jednotlivců spjatých tak těsně, že tvoří jedinou osobnost. Jedna z takových skupin narazí během cvičebního programu na přísně utajený výzkum a brzy se ocitne na útěku ve snaze nenechat se zabít. Děj dobrodružného románu se přesouvá ze zemské orbity do džunglí Amazonie, zažijete dramatické okamžiky ve vesmíru, ale i téměř idylickou pouť s rodinkou geneticky modifikovaných medvědů... Poznejte jednu z budoucích hvězd žánru v románu, který se možná nevyhnul drobným chybám každého začátečníka, ale přesto zůstává skvělou zábavou až do konce. Kniha získala cenu Locus a Cenu Comptona Crooka pro nejlepší debut roku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2012 , Laser-books (Laser)Originální název:
Singularity's Ring, 2008
více info...
Přidat komentář
Třetí pokus o řadu Moderní díla SF od nakladatelství Laser. Po Kvantovém zloději (Hannu Rajaniemi) a Pašazádu (Jon Courtenay Grimwood). Tahle kniha byla z té trojice nejsrozumitelnější a aspoň dávala smysl. Ale téma duet (kvartet apod.) zpracoval už China Mieville v Ambasadovu, dokonce podobně, jenže líp. Jenom jsem nepochopil, proč se to jmenuje Prstenec singularity, když tam o ten prstenec vlastně vůbec nejde. A o singularitu jakbysmet.
Zpočátku mne to zaujalo, střídaly se zajímavé a nudné pasáže. Ten nápad s propojenými lidmi mi přišel úplně mimo.
Příběh nebyl vůbec špatný. Neustálé změny prostředí se mi líbily. Jelikož jde o můj první SF román i tak mi v knize něco chybělo nějaký nečekaný zvrat. Tak snad příště.
Nebyl to úplně špatný SF román, nápad dobrý a prostředí perfektní, přesto sem nedokázal do děje úplně zapadnout, po dočtení sem neměl vůbec žádný pocit. Možná moje chyba, kdo ví.
Tuhle knížku miluju, nápad spojit několik lidských bytostí s kolektivní myslí je geniální, vůbec by mi nevadilo, kdyby vzniklo nějaké pokračování.
Dávám 85%, zajímavé, netradiční přístup a napínavé po celých 340 stránek. Příjemné překvapení.
Zajímavý román. Děj je vyprávěn skupinou Apollo Papadopulos - je to shluhová bytost, uskupení lidí, kteří tvoří silně svázané spojení. Mezi sebou komunikují dotykem a chemickou cestou, spolu přemýšlí a rozhodují se. Jako skupina jsou silní, každý zvlášť je omezen. Děj je postupně vyprávěn každým jedincem z jeho úhlu pohledu, jeho schopnostmi a nedostatky.
Kolem Země je vybudován prstenec, který je momentálně pustý a prázdný. Jak a proč k tomuto vylidnění došlo se dozvíme až v úplném závěru knihy.
Celkem rád bych si přečetl i případné pokračování a resp. co se dělo před touto knihou, o stavbě prstence atp. - tedy kdyby to autor napsal ;)
Často si u SF povídek řikám, že ej takovýho námětu škoda jen pro jednu povídku a chtělo by to minimálně jeden román. Prstenec Singualrity je ukázkou, jak to vypadá, když se to tak opravdu stane. Výtečnej nápad shluků byl vytěženej až do mrtě, a nebejt neustálýho střídání prostředí i formy vyprávění, asi bych byl mnohem zlejší. Rozdíly mezi kapitolama, jsou opravdu výrazný, připomíná to spíš povídkovou sbírku s jednotícím příběhem.
Pro mě velké zklamání. Už název a anotace jsou zavádějící. Singularita je místo na které nelze aplikovat běžné fyzikální zákony, na nic takového jsem v knize nenarazil.Z knihy jsem pochopil, že lidstvo do žádné reality neuniklo, ale prostě vinou jakési obdoby počítačového viru pomřelo. Způsob genetické úpravy dětí, aby tvořili shluky pocházela od lidí ze společenstva (před jejich smrtí) ne od zbytků lidí na zemi. Celá myšlenka shluků, tedy kolektivních bytostí mi připadá scestná.Mohlo by to fungovat jako třeba u včel nebo mravenců, ale pak tam musí být zapojeni všichni.Zde jsou dua, tria, kvarteta a náš hrdina je dokonce kvintet. Připomínalo mi to komické scénky, kdy jsou uprchlí trestanci k sobě připoutáni řetězy a chodí všude spolu. Praktický život v takovém uspořádání si vůbec nedovedu představit. Jednotlivé kapitoly vypráví členové kvintetu, ale není v tom žádný rozdíl. Po prvních stranách jakéhosi seznámení a trošce děje, přijde nudná pasáž o ničem a vše se vysvětlí na posledních třiceti stranách takovým sešupem, že jsem to moc nepochopil, kdo vlastně a proč. V celé knize snad není jediné souvětí jen krátké věty typu: Už jdeme dlouho. Utáboříme se. Jíme ryby. Jdeme spát do stanu. Ráno pokračujeme. Jasný konsenzus. Dočetl jsem to jenom proto, abych tady nekritizoval něco co jsem v půlce odložil.
Prstenec singularity
Kolektivní bytost Apollo Papadopulos měl být kapitánem vesmírné lodi Konsenzus při její výpravě Trhlinou k neznámým světům, místo toho odhaluje tajemství, které si s sebou odnesli příslušníci první Komunity. Její členové spáchali hromadný exodus, devět desetin lidstva tak zmizelo neznámo kam. Na Zemi zůstal pouze poslední z nich - Malcolm Leto, a ten rozhodně není úplně v pořádku. Pro Paula Melka je Prstenec singularity vstupem do hvězdné společnosti autorů sci-fi (prestižní ocenění za nejlepší debut roku). A je to vstup plnohodnotný, originální a celistvý. Zúročil v něm všechno své nadšení pro velké sci-fi opusy a dokázal ho naládovat souvislou, plnokrevnou myšlenkou. Možná proto, že je to jeho první dlouhometrážní pokus, je jeho dílko úžasně svěží a napínavé. A také trochu klame tělem. Na začátku to vypadá, že půjde o space operu, multifunkční let do vesmíru a izolovanou komunitu, místo toho se příběh rozvine do dobrodružné odysei skrz amazonskou džungli, pouštní Kongo a vesmírný Prstenec, obkružující Zemi. Do toho problematika kolektivního vědomí, genetických manipulací a odpovědnosti jedince vůči skupině, lidem okolo a světu. Když jsem knihu otevíral, nic moc jsem od ní nečekal, když jsem ji zavíral, bylo mi líto, že je už konec.