První láska, poslední pomazání
Ian McEwan
McEwanova kniha, oceněná cenou Somerseta Maughama, se v povídkové formě poněkud lyrickým způsobem vypořádává s řadou tabuizovaných témat, jakými jsou kupříkladu sexuální zneužívání či incest, a ukazuje svět v jeho často kruté a tragické podobě. Hrdiny jedné z nejlepších autorových knih jsou lidé nacházející se na okraji lidské společnosti, jejich někdy až otřesně tklivá doznání, černý humor a skrytá, tajemná ironie. McEwanowa prvotina tak mnohdy připomíná jakéhosi průvodce, který nás provede oblastí přináležející spíše odvrácené straně lidské existence.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2004 , Volvox GlobatorOriginální název:
First Love, Last Rites, 1975
více info...
Přidat komentář
První povídka (Prostorová geometrie) povedená, druhá hrůza, třetí ještě větší. Končím.
Nejde vůbec o způsob psaní, umělecký dojem, ne ne, prostě ten obsah mi nedělá vůbec dobře, možná to souvisí i s věkem. Anebo zrovna teď mi tohle prostě nesedlo. Třeba před pár lety bych řekla, jo šokující, ale dobrý...
Zrovna nyní to ale pro mě překročilo mou osobní čáru snesitelnosti, kterou má každý asi nastavenou jinak; v době kdy na mě vyskakují mrtvé a zneužité děti z médií, se nemusím tím samým ve volném čase bavit. I v detektivkách se snažím dětem jako obětem vyhýbat, tady jde ale o něco úplně jiného, smrt a zneužití jsou pointy povídek, a to jsem prostě nebyla schopná vstřebat. Tím neříkám, že je to špatné, možná právě naopak. Pro mě to ale v téhle chvíli ke čtení nebylo... Nic proti autorovi, jeho Pokání bylo výborné.
Takhle, a možná ještě víc, mě kdysi sebral „Ostrov Sukkwan“ Davida Wanna, to je kniha, po které jsem nebyla schopná usnout; tak hrůzná, tak silná, tak skutečná, nebo tak skvělá, vyberte, jak kdo cítíte...
Je mi záhadou, proč mi poslední dobou uniká literární forma povídek. Tyhle jsem si pro čtenářskou výzvu nechala doporučit právě ze žbříčku. Povídky popisují bizardní lidské vztahy mezi muži a ženami, nejrůznějšího věku, v různých životních situacích. Většinou se ale jedná o vztahy v lepším případě podivné v horším případě zvrácené a nebezpečné. Nejde vždy jen o zvrácennost spojenou se sexualitou. Někdy se tu vyskytuje popis vztahů čistě citově patologických. Povídky jsou výborně napsány, často z nich až mrazí. Velmi je doporučuji ať už jako součást čtenářské výzvy nebo jen tak na prázdniny, do vlaku, do tramvaje nebo i před spaním.
Jednak jsem ani netušila, že jde o povídkovou knihu. Zvolila jsem ji do výzvy. A číst tyto povídky, byla pro mě extra velká výzva. Ale dala jsem to. A žádný čtenářský zážitek to nebyl.
Sbírka prvních povídek tohoto autora nás přenese do Anglie 70' let minulého století. Autor se nebál tehdy tabuizovaných témat a zápletky gradoval do extrému. Odvrácená strana lidské povahy zde defiluje v celé své nahotě. Je to druhá kniha od autora a opět díky nečekaným nápadům a jejich použití až k absurdní finese se četla s velkým zájmem. Další knihy od autora budu dál vyhledávat.
Nejsem puritán a nevadí mi literární zobrazování expresivních a násilných scén, ani nemohu kritizovat McEwanův styl psaní, který je rozhodně nadprůměrně dobrý. Co mi však vadí, je to, že McEwan zůstává na rovině neuronálně-bio-psychologické, jeho postavy jsou jaksi těla bez duše, ale McEwan je ateista, proto od něho čekat popisy duševních bouří mezi dobrem a zlem je nesmyslné, a tak nám zůstává temnota ateistického světa. A problém není v tom, že postavy jsou ateisté, ale že jejich autor se vzdává morálního kreditu, kdo má rád šokující povídky, kde je však zachována vypravěčsko/autorská morální perspektiva, doporučuji raději Flannery O'Connorovou, která jako katolička, uměla skvěle vystihnout svět ateismu, řekl bych lépe, jak právě McEwan.
Ač povídky moc nemusím, v tomto případě času rozhodně nelituji. Naopak to strašně pomohlo pestrosti knihy a udržení zájmu čtenáře. Jednotlivá témata by asi na román nevydala a nebo by se v něm děj točil dokola. Takhle už první autorova kniha jasně naznačila, jak kvalitní spisovatel se právě představil. S odstupem skoro 50 let ta témata už nejsou tak na "odvrácené straně lidské existence". To, co se dnes standardně děje na té "přivrácené" to mnohem překonává.
"Na aukci kuriozit a cenností v Melton Mowbray v roce 1875 vydražil můj pradědeček penis kapitána Nichollse," dozvídáme se v první větě povídkové sbírky, jíž McEwan přesně sto let po tomto milníku jedné rodinné historie vstoupil do literárního světa. Pokládal se tehdy za "jakéhosi fauvistu, jenž brojí proti maloměšťácké literatuře, která lidem leze krkem". Stylově se ještě držel při zemi, tematicky už méně. Jeho příběhy jako by také pocházely z nějaké aukce bizarností a úchylek - najdeme v nich třeba opékání živé kočky nebo tolik podob zneužívání a utrpení dětí, že nad herci souložícími při zkoušce na jevišti sotva pozvedneme obočí. Však si tehdy autor u kritiky vysloužil přezdívku McAbre. Za těmi (leckdy až prvoplánově) šokujícími motivy se ale skrývá znepokojivé zjištění, že hrozivé věci se zpravidla nedějí podle sofistikovaných plánů, ale naopak z přízemních pohnutek nudných a tuctových lidí, kterým se zrovna naskytla příležitost (Motýli, Doma je doma). Zlo je zkrátka někdy až bolestně banální. Při čtení myšlenkových pochodů vrahů a prznitelů dětí sice přichází mírná nevolnost, ale přece jen bolestnější jsou obrazy lidí zmučených vrtochy šílené matky a sadistického šéfa (Rozhovor s mužem ze skříně) nebo bláznivé tety (Převleky). Z ostatních povídek máloco utkví v paměti, jsou to takové obrazy ze života, který náhle změní nějaká zvláštní událost. (7/10)
Některé povídky mě bavily, jiné moc ne. Celkově mám z knihy rozporuplný dojem a jsem docela ráda, že je jen tak krátká.
Osm povídek, jejichž témata bývají ve společnosti tabu (incest, fetišismus, zneužívání a další). Autor nám zde předkládá temnou a odvrácenou stránku lidstva, mnohdy s prvky absurdní nadsázky.
Nejvíc mě asi zaujala hned první povídka Prostorová geometrie, kde si hlavní hrdina pohrává s myšlenkou jakési plochy bez povrchu.
Nebo povídka Převleky, ve které se vyhaslá divadelní hvězda a malý chlapec oblékají k večeři do nejrůznějších kostýmů. Tato hra je zábavná do chvíle, než se role v kostýmech obrátí.
Jako celek to bylo docela ujeté, ale mně se to svým způsobem líbilo.
Třeba si od autora přečtu něco dalšího.
Kam on na ty nápady chodí... některé povídky byly obsahem tak zlé, že nechcete číst o takové realitě, většinou hlavní hrdinové byli nějakým způsobem zvrácení, vyšinutí. Ale třeba Prostorová geometrie byla opravdu geniální! Tohle tak umět...!
Strach.Samota.Hranice.Zmatení.Nevinnost.Odvrácená strana měsíce.
Zvláštní dny nás zastihly.
A přes jejich zvláštní hodiny.Se loudáme osamoceni.
Zmatená jsou těla.Zneužité vzpomínky.
Když prcháme ze dní.Do zvláštní omamné noci.
Provokativní...
Upřímně provokativní pobouřeně nakopávající prdel.Na obzoru svítá talent.
Řitě všech zemí spojte se.Jen je prostě takový ten náš svět kulatoučký.Stačí ho tak brát.Co jiného.
Lyricky podané za břicho se potutelně popadající.Se zvláštní poetikou a atmosférou.Jakoby v pozdějších dílech vymizela.Nekritizuje jen pozoruje a ještě se u toho baví a čtenář s ním.
Co když se něco podobného děje někde kousek od vás ?
McEwanův dost možná vrchol vůbec.
Je tak podivný a zvláštní ten ( ) okolo nás.
Do tohoto domu jsme se narodili,do tohoto světa vhozeni jsme byli.
Výprodejová. První zkušenost s Ianem McEwanem, pokud si vzpomínám ...
Autorova prvotina..přesně taková, jako mládí...s potřebou šokovat, ohromit, aby člověk zůstal zírat s otevřenou pusou. Témata, které nutí většinovou společnost knihu zaklapnout, nebo si poklepat na čelo. Já však myslím, že se mu povedly. Povídky. Ano, směs zděšení, místy hnusu, nebo překvapení..ale napsaná tak, že se vám nebude chtít přestat číst. A že si ten extrém i užijete...fantazie a papír snese vše, že ano Mistře ?
Za mě super..atmosféra lezla ven ze stránek, příběhy měly co říct, děj jsem si dokázala živě představit, i hlavní účastníky..a to je pro mě docela důležité. Dala i několik námětů k zamyšlení a sebeanalýze..zakládám do poličky :)
Tak to bylo něco, pořád se nemůžu rozhodnout, jestli hodnotit knihu pozitivně nebo ne..
Jsem velmi ráda, že tato sbírka povídek nebyla prvním dílem, které jsem od McEwana četla, protože po další knize bych určitě už nesáhla..
To s čím se v povídkách čtenář setká se klidně mohlo přihodit jak v r. 1975 tak v r. 2021....to je možná to co by mělo vyvolat něco jako znepokojení. Najdeme i zárodek pozdější Betonové zahrady.....Zaujala mě věta v doslovu vydání z r. 2017 "Dětství je v našem bezpečném světě také pro leckoho jediným obdobím života, kdy zakusí skutečný živočišný strach", jestli to je i částečně klíč k tomu lépe pochopit postavy a okolnosti jednotlivých povídek...tak či onak, řekl bych, že tohle je kniha, na kterou rozhodně nezapomenete ať už budete mít pocity jakékoliv.
Jaký je povídkový McEwan?
Protože se jedná o jeho první literární pokus, hodnotím napsané texty jako nadprůměrné.
Povídkové knihy jsou povětšinou těžko hodnotitelné, musí se brát v potaz více aspektů dohromady a třeba i jeden skvělý příběh může knihu povýšit do jiných sfér.
Takových povídek má McEwan několik.
Myslím, že koncepčně zvládl britský spisovatel knihu na jedničku. V úvodu knihy jsou povídky, které ohromí, znechutí, překvapí, ale i skutečně zaujmou. Tím jak jsou napsané, pojaté, a že jsou i vtipné. Ke konci naopak McEwan umístil méně podařená vyprávění, alespoň dle mého skromného mínění.
Ale již v těchto jeho prvních pokusech poznávám známý styl psaní, někdy nadbytečný, ale s vnímáním světa, jaké jen tak někdo nenabízí.
Nicméně, poměrně kvalitní debut, který zaujme i náročné čtenáře...
Velmi neotřelá témata, která jsou ještě v dnešní době částečně tabuizovaná. A přitom McEwan už před více než 45 lety napsal to, o čem se mnoho lidí bojí mluvit a přemýšlet ještě dnes.
Nemůžu říct, že by to bylo jednoduché čtení. Mnohdy dlouhá souvětí spíše lyrického rázu musí člověk opravdu číst vědomě a ne se myslí toulat někde jinde. To pak může začít číst znovu. Ale na druhou stranu, když už se do čtení ponoříte, nebudete moci přestat.
Třicet šest let po vydání prvotiny, vzpomíná McEwan na dobu svých prvních literárních pokusů takto:
,,Beletrie byla synonymem svobody. Právní bitva kolem publikace Joyceovy Odyssea, soud ohledně vydání Milence lady Chatterleyové, divoké překračování hranic v knihách jako je Rothův Portnoyův komplex nebo Burroughsův Nahý oběd, to vše mě utvrdilo v přesvědčení, že psát prózu znamená závazek vzít čtenáře za ruku, dovést ho na okraj propasti - a skočit. Úkol spočíval v nalezení hranice a jejím překročení."
A to se mu bezesporu daří. Snaha šokovat, překračovat hranice je jistě nepřehlednou složkou každé McEwanovy knihy. Pokud byste se však zaměřili pouze na ní, uniklo by vám to podstatné. A to sociální kontext.
Číst McEwana je většinou jako dívat se na konec filmu, vidíte vraždu, jste zhusení. Vidíte kluka, který znásilňuje svou sestru, mladé lidi opékat si kočku, muže, který masturbuje ve skříni. Jste šokováni. Žádná z McEwanových knih nenabízí možnost číst jí místo pohádky pro děti, čistě protože se nezabývá krásou a cností lidství, ale spíše jeho odvrácenou stranou (protože co - odpusťte mi - lidštějšího, než lhát, abyste dosáhli svého, než touha vrátit se do dětství? V tom "návrat k přírodě" opravdu nevidím).
Ale vraťme se zpět, vraťme se k příčině. Obludnost, kterou pociťujete při čtení nepochází z činů samotných, ale z toho jak a jakým způsobem jednotlivý protagonisti povídek překračují hranice. Ale překračují je doopravdy? Pokud se na McEwanovu tvorbu podíváte blíž velmi často zjistíte, že v jeho výtvorech žádné hranice nejsou stanoveny, to jen my-čtenáři je předpokládáme.
Možná děsivost nespočívá v překračování hranic, ale v jejich neexistenci. Není to přesně to, co nás tak znechucuje a zároveň fascinuje na Betonové zahradě? Postavy samozřejmě vědí, že tam někde ve vnějším světě hranice existují, ale ve světě vnitřním, nebo v rámci rodiny, společenství, nebo nich samých je nepociťují. A vyšší moc (policie, rodiče, dospělí), které by je měli chránit a stanovit, to leckdy nečiní vůbec, nebo jen velmi ležérně, nebo je sami překračují. Otázka odpovědnosti, tak padá jako kámen do studny a odpověď nepřichází.
Shrnuto a podtrženo se McEwanova prvotina První láska, poslední pomazání víc než vyrovná knihám pozdějším. Autor nám sice prozatím "pouze" představuje své hračky a nástroje (mezi které patří i ironie a sarkasmus), kterých bude později využívat, aby vystavěl "autorský styl", ale už zde je vidět, že jde o základy solidní. Škoda jen, že ten nádech Bradburyovské melancholie a něhy se časem úplně vytratí.
Ian McEwan píše o zvráceném jednání lidí s jakousi nenuceností a nadhledem, ve svých povídkách nenahlíží na své postavy jako na zvláštní a společensky odpudivé - pozoruje svět jejich očima. Ve své prvotině často naznačuje, že chování, které leckoho šokuje, může od jiného přijít zcela přirozeně v rámci jím nastavené situace. Vytváří takový svět bez zábran, kde se postavy nebojí svých činů ani jejich následků, nemají svědomí a mnohdy ani pud sebezáchovy. V tomto vzorci již byl v některých povídkách děj předvídatelný, ocenil bych ale, na raný spisovatelský věk, vybroušený styl.
Nejvíce mě zaujala povídka Poslední den léta, paradoxně asi nejjemnější z celého souboru, která naznačuje, že talent autora sahá daleko za pouhé nastavování hranic lidského chtíče.
Štítky knihy
sexuální úchylky prvotina povídky zfilmováno anglická literatura zneužívání černý humor incest ironie
Část díla
- Doma je doma 1975
- Motýli 1975
- Pédéesko 1975
- Poslední den léta 1975
- Převleky 1975
Autorovy další knížky
2008 | Pokání |
2007 | Na Chesilské pláži |
2015 | Myslete na děti! |
2020 | Betonová zahrada |
2021 | Stroje jako já |
Tak jsem se moc nepobavil byla to spíš nuda