Ptačí domek
Eva Meijer
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537855/bmid_ptaci-domek-663768615a3f8.jpg
4
242
242
Co vypovídají příběhy sýkorek o světě lidí? A je vůbec možné vymanit se z očekávání druhých? Ptačí domek vypráví o hudbě a ptačím zpěvu, ale i o tom, co znamená někam patřit. Úspěšná houslistka Len Howardová se rozhodla opustit kariéru v londýnském orchestru a přestěhovat se do domku na venkově. Nakonec v něm strávila zbytek života a své dny zasvětila zkoumání ptáků. Okno domku bylo vždy otevřené, aby mohli vrabci a sýkorky přilétat, kdy se jim zachce. Ačkoli Len nebyla vystudovaná bioložka, v padesátých letech minulého století se stala ornitologickou průkopnicí: ve zkoumání ptáků: pozorovala ptáky na základě důvěry a svobody, zaznamenávala jejich povahu a zvyky a své poznatky sepsala do mnoha článků a dvou populárních knih. Co přimělo Len k tomu, že radikálně změnila svůj život a vykročila mimo vyšlapané cesty? Může se zdát, že její život v ptačím domku v ústraní byl osamělý, ale opak je pravdou — strávila ho v té nejlepší společnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Témbr
Originální název:
Het vogelhuis, 2016
Interpreti: Dana Černá
více info...
Přidat komentář
Na tuhle knížku jsem se nechala nalákat pozitivními ohlasy a krásnou obálkou. A jsem moc ráda, že jsem po ní sáhla. Svým pomalejším tempem mi sedla dokonale do nálady. Mám ráda ptáky, ráda je pozoruju, ale že bych úplně souzněla s Len, to se říct nedá. To její naprosté přizpůsobení ptačím potřebám asi dovedu pochopit jen do určité míry. Přesto si myslím, že je to opravdu hezky napsaný příběh.
Tato kniha mě ze začátku vůbec nelákala, obálka je nádherná, ale úplně mě nezaujala anotace... Potom jsem viděla hodně pozitivních recenzí na Ptačí domek a rozhodla jsem se, že knihu teda zkusím, když je tak dobře hodnocená.
Příběh pojednává o životě britské hudebnice a "amatérské" ornitoložky Gwendolen "Len" Howardové, která velkou část svého života zasvětila ptákům a jejich sledování.
Příběh je rozdělen do dvou linií, v jedné se seznamujeme se životem Len a druhá je věnována samičce sýkory se jménem Hvězda.
Příběh měl takové pomalé, oddechové tempo, čtení mě bavilo, ale musím říct, že mě více bavila druhá polovina knihy, začátek mi přišel takový nemastný, neslaný, ale když Len dospívala, tak mě příběh začal více bavit. Úplně jsem se s ní nedokázala ztotožnit, ale bylo velmi zajímavé sledovat, jaký byl její život s ptáky.
Byl to takový milý, melancholický příběh a já jsem ráda, že jsem si knihu nakonec přečetla. Ještě jednou musím vyzvednout obálku, která je naprosto dokonalá.
Hodnocení 4*/5*
Krásné, poetické a dojemné, leč zde má zásluhu za notnou část hodnocení sama Len Howardová, její život a dílo a nedokážu Ptačí domek vnímat jen pohledem na kvalitu textu. Autorka má určitě plus za téma a oživení velké ptačí osobnosti, přiblížení ptačího světa těm, kteří by si přímo nenašli cestu k poznání inteligence ptáků (jakože i jiných živých tvorů) a za práci se sbíráním materiálu, kterého nebylo mnoho, ale kapitoly, kde vypráví o malé Len a jejím životě, jsou psané spíš nemastně neslaně, zmateně, vůbec jsem se neorientoval, kdo komu co říká a odkud se které úvahy berou. Zato kapitoly "Hvězda", to bylo pohlazení po duši. Takže...ptáčci jsou úžasní, Len byla úžasná osobnost, kniha ve mě vyvolala velké emoce.
Ptáčky mám ráda. Jsou úžasní. Při čtení mě druhá linka trochu rušila, jako by tam byla navíc a jazyk vyprávění byl občas až moc poetický.
Při čtení podobných knih se čtenářovi může zdát příběh hodně přitažený za vlasy. I já jsem chvílemi pochybovala. Ale co my víme....
Na tuto knihu mne nalákal Zanícený knihkupec. Kniha pojednává o houslistce LEN HOWARDOVÉ, která opouští svou kariéru a rozhodne se přestěhovat do domku na venkově a celý svůj život zasvětila zkoumáním ptáků. Životní příběh Len Howardové zpracovala nizozemská spisovatelka EVA MEIJEROVÁ. Autorka v této knize mísí fakta z jejího života a příběhy z jejího díla s fikcí. Určitě je záslužné, že se autorka rozhodla zpracovat knihu o Len Howardové, poněvadž o jejím životě není moc známo. Střídají se kapitoly z minulosti a přítomnosti, kapitoly jsou krátké. Knihu hodnotím na 70 %.
Myslím si, že podobnou knihu jsem ještě nečetl, aby nějaký člověk zasvětil celý svůj život opeřencům a věnoval jim hodně času jako Len Howardová, která je důkladně pozorovala, studovala jejich chování a napsala o nich několik knih. Popravdě řečeno jsem se úplně to této knihy nezačetl, jak jsem očekával, ale asi budu v menšině, protože převažují vysoká hodnocení.
Myslím si, že ptáčkové mají svůj rozum a vždy zpříjemní ráno svým cvrlikáním, i když jejich ranní zpěv některým lidem může vadit. Zamyslel jsem se nad tím, že je fajn, že si mohou zaletět, kam se jim zlíbí a mohou pozorovat svět z výšky. Stačí jen zamávat křídly a mohou si plachtit. Občas usednou na venkovní parapet nebo se po něm procházejí a já je někdy pozoruji. Zejména k nám přilétají holuby a usadí se na venkovním parapetu a někdy také pták, který se jmenuje kuvik a ten je poslem smrti! Z tohoto opeřence máme vždy obavy, pokud se objeví, protože přináší smutné zprávy. Kamarád, který bydlí na vesnici, vyrobil budku pro ptáky a do ní pravidelně sype zrní a ptáci se pravidelně slétají a nepochybně jsou rádi, že lidem na nich záleží a zejména v zimním období, kdy je nedostatek potravy.
Vzpomínám si, že jsme v minulosti vlastnili knihu, která se jmenovala ATLAS PTÁKŮ a já jsem si v této knize, když jsem byl menší, listoval, ale tuto knihu už nemáme.
V závěru knihy se vyskytuje VYSVĚTLENÍ a rovněž 2 černobílé fotografie. Možná se v knize mohlo nacházet více fotografií s více druhy ptáků, o kterých je v knize pojednáno buď v průběhu samostatného příběhu, anebo fotografie zařadit jako přílohu na konci knihy.
Kniha má nádherný přebal, na kterém jsou zobrazeny sýkorky. Hned bych si ptáčka vzal do dlaně a pohladil si ho. :)
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První pocit se vrátí, maluje pruhy přes nový pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň.
byl to milý a melancholický příběh psaný pomalejším tempem. kniha se četla hezky, ale nijak zvlášť mě bohužel neoslovila.
Velice hezká a originální kniha. Střídají se pasáže zápisků samotné Gwendolen ze života ptáčků a fikce autorky popisující její život od začátku až do konce.
Zápisky o sýkrokách se mi líbily moc, co se týká Gwendolenina života, trochu mi nesedl styl autorky, kdy zachází do zbytečných podrobností a snahou o vykreselní atmosféry vkládá zbytečné pasáže. Vnímala jsem velký rozdíl ve vyprávění autorky a ve vyprávění samtoné Gwendolen a rušilo mě to.
Jinak je to ale jedna z těch hezčích knih, co jsem četla, samotná osobnost Gwendolen vymykající se stádnosti, její odvaha odejít do samoty, všeho se vzdát a věnovat se svému snu, skromnost a opravdová láska k ptákům, to všechno mě fascinovalo. Je skvělé, že Eva Meijer znovu uvedla její dílo v povědomí.
Už dlouho jsem nečetla knihu, která by ve mně zanechala takový klid a mír, který se ve mně rozhostil po dočtení PTAČÍHO DOMKU. Ale vlastně celou dobu, kterou jsem mohla s Len a jejími přáteli strávit na tomto idylickém místě, byl v mé duši pokoj a klid. Tato útlá kniha ve mně zanechala hodně, nechtělo se mi ji dočítat a zároveň jsem ji nemohla dát z ruky. Věděla jsem, že kniha bude nádherná, ale to co jsem dostala, naprosto předčilo má očekávání. Přečtěte si, prosím, příběh LEN HOWARDOVÉ.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky
Krásné, snové, melancholicky laděné, křehké jako ptačí kostřička. Doporučuji těm, kteří si libují ve spíše pomalejším tempu příběhu.
Ptačí domek vypadal a zněl skvěle! A taky skvělý byl! Krásné, místy ponuré až melancholické čtení... Styl psaní autorky je překrásný a já si užívala každou větu... Citlivá jednohubka, která ale rozhodně mohla být delší...
Jsem moc ráda, že jsem se dozvěděla něco o ženě, o které jsem před tím neslyšela... A taky o přírodě... A ptactvu... No prostě krásný čtenářský zážitek!
Příběh vlastně stejně křehký, jako ty okřídlené postavy, které v něm vystupují. S jistou poetikou vyprávěný příběh ženy, která propadla světu ptáků, že se téměř oprostila od lidské společnosti. Časové roviny, které se neustále střídají, jsou sice z počátku mírně matoucí, ale později jakoby vlastně už čas nehrál nějakou roli. Velmi zdařilý příběh o soužití člověka s přírodou.
Tato kniha pohladila mou duši. Kdo má rád přírodu a s láskou ji pozoruje, je to kniha pro vás.
Hvězda, Billie, Jednoočka, jejich děti i soupeři - o těch všech se v Ptačím domku dozvíme, kdy přiletěli, kde zahnízdili a jací jsou. Lidské postavy se v příběhu Len Howardové zjevují, aniž bychom věděli odkud, proč a co jsou zač. Neřekla bych, že lidé Len zklamali, jen ji nezajímají tolik, jako ptáci. Máchání sýkorčích křidélek je tišší než hlučné kroky neohrabaných lidí. Dokonce i tišší než housle. A o tolik srozumitelnější.
Jít vlastní cestou má vždycky cenu.
Krásná kniha o životě jedné tiché duše žijící v ústraní společnosti, takové mám nejraději. Autorka mohla jít klidně více do detailů i do hloubky, co se života/rodiny/díla Len týče, i když chápu, že se chtěla co nejvíce vyhnout spekulacím a výmyslům. A stejně ty popsané opeřené zahradní chvíle jsou nejkrásnější, tak jako vývoj povahy a sympatické asociálnosti. A když si k tomu najdete dostupné fotky Len Howard...
Opravdu si kniha zaslouží mnohem větší pozornost (I když skryté neprofláklé poklady jsou nejpřitažlivější).
Knížka o ženě, kterou lidé zklamali nebo opustili, a tak se rozhodla obklopit ptačími přáteli. Otevřela jim okna svého domku a věnovala zbývající část svého života pozorování a získávání důvěry zpěvavých ptáčků, zejména sýkorek. Na lidi úplně nezanevřela, jen pro ni bylo určující, nakolik respektují její zásady, prostředí i okolní ptactvo. Je to knížka takového melancholického ladění, smutnější, ale ojedinělá už samotným tématem. Jsou různé druhy zálib, některé přerostou v poslání nebo i posedlost - ta, které propadla Len Howardová je z těch, které mě zajímají a dojímají.
Nechci malovat supy na zeď, ale ruku na peříčko... kolik z nás by si s chutí hned sbalilo svých pět pařátků a ukrylo se před dnešní přetlakovanou společností do čiré něhy přírodního okouzlení... a tahle nejvíc rozkošná obálka, ovoněná příběhem jedné takové svobodné duše, mi alespoň na chvilku počechrala moje vlastní konvencemi (přidrzlá výpůjčka konvencí od Peťul níže, promiňte ;) ) tak trochu přistřižená křídla... aneb velký respekt všem, co se nebojí budovat si spokojená hnízda dle svého, ať už třeba v těch nejvyšších větvích svého bytí.
Některé knihy by člověka minuly, protože se jim v propagaci nedává mnoho prostoru. Možná by se mi to stalo i s touto knihou, ale @zanicenyknihkupec ji naštěstí na IG dostatečně často zmiňoval. Tak jsem si tedy Ptačí domek taky přečetla a ach! To vám bylo krásné! Naprosto chápu, že měl Olda potřebu o ní pořád mluvit, protože i ve mně těch několik dní po dočtení stále vězí.
Nebýt Evy Meijer, holandské výtvarnice a spisovatelky, nevěděla bych o Len Howardové vůbec nic, ale ona se rozhodla, že nás s touto mimořádně zajímavou britskou hudebnicí a amatérskou ornitoložkou seznámí. Její příběh zpracovala do poměrně krátkého, ale velice něžného a barvitého příběhu, který je nejen velmi čtivý, ale také mě nutil hodně přemýšlet, a to nad tolika věcmi, že bych to sem ani všechno nevypsala (jen pár příkladů pro představu: přemýšlela jsem nad společností, nad vztahem člověka k přírodě, nad sebou, nad vlastními sny a jejich možnou realizací…).
To, co člověk dělá, je dobré právě tak, jak moc do toho vkládá své srdce. Len dala všechno do studia ptáků a zařídila si domek se zahradou, který se nakonec stal nejen jejím domovem, ale i domovem několika opeřenců. Nebyla snad vědcem v pravém slova smyslu, za to byla ženou, která ptáky vnímala v jejich celistvosti, byla si vědoma jejich citového života, jejich individuálních osobností. Právě to z Len nakonec udělalo jedinečnou osobnost a průkopnici v oboru ornitologie.
Eva Meijer vystavěla román na dostupných faktech a doplnila jej fikcí, pracovala však zároveň i s knihami, které Len napsala. Vzniklo tak překrásné dílo, které je křehké a silné zároveň, a musím říct, že mě to bavilo od začátku do konce. Dojímala jsem se a fandila jsem Len tak, jako se mi to s jinými hrdiny už dlouho nestalo. Nejradši bych to ani nedočetla, jen abych se s ní a jejími opeřenými přáteli nemusela loučit. Souzněla jsem s ní, obdivovala ji, přála jsem si, abych ji mohla sama poznat… No, musíte si to taky přečíst, abyste mě pochopili. =)
Lidský život a člověčí počínání jsou stejně mihotavé, jako nepatrné mávnutí ptačích křídel. Jsem uchvácena tímto lyrickým příběhem plným něhy a fascinace něčím naprosto prostým, i skrytou naléhavostí, která by neměla být opomenuta. Dějinným událostem navzdory se ocitáme v citlivé duši krásného člověka, jehož máme my ostatní nechutné tendence soudit či bezděčně litovat. Opravdu nádherný příběh odvahy vzepřít se společenským konvencím a cesty za snem bez nutkavé potřeby uznání.
Štítky knihy
ptáci, ptactvo nizozemská literatura venkov osamělost člověk a příroda člověk a zvíře poetika ornitologie společenské romány
Miluju interpretaci Dany Černé a proto jsem hned, jakmile jsem uviděla audioknihu, koupila bez toho, abych si aspoň přečetla anotaci.
Musím říct, že číst to očima, vůbec bych se neprohrabala do konce knihy. Na můj vkus je to moc poetické. Takto se to ale dalo krásně poslouchat.
A nakonec jsem ráda, že jsem doposlechla až do konce. Poslední cca třetina se mi už opravdu líbila. Konec dobrý, všechno dobré. Takže ve výsledku hodnotím kladně. Teprve díky vysvětlení na konci jsem pochopila, že jde o zbeletrizovaný příběh s prvky ze skutečného života Len Howardové. A takové příběhy mám ráda.