Ptáci jsou dosud nečitelní
Vladimíra Valová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542586/bmid_ptaci-jsou-dosud-necitelni.jpg
4
31
31
Uhrančivé povídky o životě bez příkras Stará paní se učí anglicky, aby přesvědčila Hercula Poirota, že není vrah. Mladý muž během jediného večera zjistí, že i plánovaná jízda vlakem se může změnit v cestu do neznáma. Bývalá galeristka si ze zdravotních důvodů najde místo jako správkyně domova pro seniory. Vladimíra Valová debutovala souborem Do vnitrozemí (2017), který byl příznivě přijat kritikou i čtenáři a získal nominaci na Magnesii Literu v kategorii Objev roku a také na cenu Česká kniha. Ve své nové knize, doprovozené ilustracemi Pavly Šebkové, autorka stvrzuje suverénní pozorovatelský talent a schopnost na malém prostoru podrobně vykreslit prchavý okamžik. Její povídky tnou do živého a zůstanou ve čtenáři ještě dlouho po dočtení. Tvorba Vladimíry Valové zkrátka patří k tomu nejlepšímu, co může současná česká literatura nabídnout.... celý text
Přidat komentář
Na otázky jak píše a kdy vydá něco dalšího, se v době svého debutu V.V. vyjadřovala rozvážně, že nechce plánovat dopředu, protože k nezbytné inspiraci potřebuje odpovídající čas.
A tomuto přístupu k psaní zcela odpovídá jeho styl.
Na rozdíl od převažujícího proudu současné literatury je velmi úsporný, neokázalý, kompaktní a dotažený a zároveň návodný a vyzývající ke způsobu, jak její povídky číst - soustředěně, neukvapeně a s osobní "spoluúčastí" - ochotou a odvahou použít k jejich "dotváření" nebo přímo konfrontaci svou vlastní životní zkušenost.
Zachycuje v nich postavy v různě důležitých, nezřídka vypjatých, úhelných životních situacích nebo obdobích, v kterých se jim otevírá prostor k naplnění nebo ukončení dlouhotrvající očekávání, k pochopení nebo alespoň částečnému zhojení hluboké ztráty či poranění nebo prostě příchází něco daného a nevyhnutelného.
Tyto fragmenty příběhů nepřináší úlevné krátkodeché nezúčastněné rozptýlení, ale naopak čtenáře vtahují do sebe, potřebují jeho usebrání, doprovázení postav a onu "spoluúčast".
Je to vlastně takový trénink, jak se i na svůj život dívat z odstupu, beze spěchu, ale s odvahou a se schopností přijmout ho takový jaký je. A zároveň je to i podpora nebo povzbuzení, že v tom není čtenář sám.
Opakovaně mne při čtení napadala určitá podobnost s haiku, kde je pravidlem maximální stručnost a minimalismus, které vytvářejí bezbřehý prostor pro "dotváření" čtenářem. Texty V.V. jsou epické, méně minimalistické, ale v prostoru k "dotváření" se, myslím, haiku podobají.
Čtené takovým způsobem mají pro mne svou rovinu spirituální. Ne díky odkazům na církev a náboženství nebo přímému oslovování Boha (které chápu jako přirozenou nedílnou součást prostředí, z kterého nejspíše V.V. pochází), ale především díky přesahu, neukončenosti, otevřenosti pro pestré množství scénářů a poznání jejich postav, že má smysl přijmout nebo o přijetí jakési neodtrhnutelné životní podstaty alespoň přemýšlet a usilovat. Protože právě odtržení od ní je cestou do skutečné melancholie a deprese, které jsou, podle mne velmi zavádějícím způsobem, povídkám V.V. mylně podsouvány.
Určitě se vyplatí další roky, které bude V.V. potřebovat, počkat na cokoli, co napíše.
Soubor čtivých povídek nad kterými se určitě zamyslíte. Některé jsou jen na pár stran. Některé se vám budou líbit méně či více, ale po týdnu, abych pravdu řekla, si nemůžu žádnou vybavit.
Připomněla jsem si je zalistováním. U několika by se mi líbilo pokračování nebo aspoň ukončení. Nicméně se mi četli dobře a rozhodně si v nich každý něco najde pro jejich rozmanitost.
Obálka i kresby v knize se povedly a ráda si od autorku přečtu něco dalšího, když vyjde.
Tak nevím,jestli čteme stejnou knihu, ale po 3 povídkach jsem odložila. Hlavu to jakz takz melo, ale patu vůbec.
Tento koktejl krátkých a různorodých, (ale velmi citlivě napsaných) povídek mě velmi zaujal a vedl k přemýšlení nad rádoby mnoha drobnostmi a maličkostmi (přičemž mnohdy to jsou v podstatě věci naprosto zásadní a extrémně důležité životní situace), které prožívají lidé kolem a přesto zůstávají ostatními nezpozorovány a nepochopeny. Uvědomil jsem si, že spousta toho o čem člověk přemýšlí a co dennodenně řeší, jsou věci veskrze podružné a nepodstatné a to co je důležité nás často úplně míjí a proklouzává mezi prsty. Moc potřebujeme učit se být více citlivými a vnímavými. Tohle byla opravdu inspirativní kniha, paní autorka je výtečná pozorovatelka života a má mimořádnou schopnost v detailu zachytit teňoučké vlákenka mysli a niterné pocity. Toto její krasosmutnění moc doporučuji.
Obálka knihy je tak krásná, že jsem na ni co chvíli koukala jak na Svatý obrázek :) jakože aaaaaaach. Povídky se mi taky moc líbily. Některé mě velmi dojaly, třeba ta, podle které je kniha pojmenována. Celkově se v knížce objevil takový mix místy hodně bolavých, místy dojemných, poměrně smutných, někdy poetických i úplně obyčejných situací v životě. Moc doporučuji
Na nové dílo Vladimíry Valové jsem čekal hned od přečtení prvotiny Do vnitrozemí, které mě tenkrát mimořádně nadchlo. A i teď jsem četl parádně napsané povídky o lidech kolem nás v nejroztodivnějších situacích. Žádná romantika, žádný happyend, jen odžitý život.
Kniha povídek, které by mohl napsat i sám život. Povídky, které vás zasáhnou a zůstanou ve vás ještě dlouho po dočtení.
Edice Tvář od Vyšehradu je pro mě záruka jistoty skvělého čtení a stále znovu se to potvrzuje. Ptáci jsou dosud nečitelní je výborně napsaná kniha. Ač v ní jsou povídky vždy jen na pár stránek, dokázala jsem se do nich vcítit a ponořit. Navíc jsou tak plné! Plné emocí, života a bolesti. Nechápu, jak se autorce podařilo všechno vměstnat do tak mála textu. Ale bylo to tam, skvělé i když deprimující.
Na každém čtenáři je, jak povídky uchopí, jak s nimi naloží a kam je nechá dojít ve své fantazii. Všechny jsou k zamyšlení, protože vše, o čem se dočtete, se může stát i vám. O to je to možná bolestnější čtení.
Edice Tvář vždy snoubí literární a výtvarnou část. Tentokrát se ujala role ilustrátorky Pavla Šebková a musím říct, se jí to moc povedlo. Samotné ilustrace jsou hotové obrazy jen ve verzi „do kapsy“. A až uvidíte ilustrace v kontextu s textem, tak vás rozhodně zasáhnout, mě tedy rozhodně.
Edice Tvář prostě nezklame!
Tyhle povídky jsou opravdu "o životě bez příkras", jak se píše v anotaci. Skoro se mi chce říct, že je v nich všechen smutek světa. Jsou to povídky o smutku, bolesti, nemoci, osamění, úzkosti, strachu, bezmoci, zlobě, zoufalství, panice i stesku. Pro naději tu zůstalo místa jen pramálo.
Některé povídky jsou delší a víc epické, jiné připomínají spíš drobné črty a krátká nahodilá nahlédnutí do cizích životů.
Číst tyhle křehké lidské příběhy je jako být sám v deštivém podzimním dni se vzpomínkou na něco, co se nedá vrátit.