Ptačí král
Tomáš Tománek
Autor, který se prosadil v mnoha literárních soutěžích a jehož básně byly otištěny v Hostu, Welesu, Psím vínu, H_aluzi, Protimluvu a řadě sborníků, přichází se svou očekávanou, vyzrálou prvotinou s názvem „Ptačí král“. Tomáš Tománek se zajímá o mytologii a psychologii, jejichž průniky přenáší do své poezie, která nezapře autorovy kořeny. Autor pochází z Ústí nad Labem a lze jej tak zařadit k silné skupině severočeských autorů, do které počítáme například Svatavu Antošovou, Radka Fridricha či Josefa Straku.... celý text
Přidat komentář
Ptačí král
Pozoruhodný debut severočeského básníka – výrazově, tematicky a náladou vlastně docela monotónní, leč koherentní. Určitě stojí za přečtení.
Tománek ve své sbírce jako by utkvěl v nějakém dávnověkém bezčasí (špetku civilizace prozrazují jen ojedinělé motivy, např. nemocnice či remorkér na řece). Jeho jazyk a vidění je oproštěné od aktuálního, prosté jakékoli časovosti. Jako by to byl prostor mýtu, potažmo spíš jakési fantasy kulisy (pokoušel se už někdo o fantasy básnictví?). Ústřední postavení v něm má příroda a krajina, nezřídka více či méně nápaditě oživovaná a personifikovaná:
Čertova voda
vyhledej srdce vody
zvaž její slabiny
obětuj stáda lodí
hladovým ústům jezu
sleduj
jak rostou skály
drancují srdce lesa
jak z jejích boků
prýští krev
to voda
zvrácená nazad
žere svůj vlastní proud
Velice často je přitom bezprostředně propojována s člověkem, ať už lyrickým subjektem, anebo adresáty jeho básní (a to i konkrétními – např. v textech dedikovaných tátovi či Áje). Srůstá s ním a stává se jeho součástí (anebo se on stává její součástí), tvoříc pak cosi nedílného, leckdy bezmála monstrózního. A katalyzátorem (to už není fantasy, ale přímo sci-fi básnění!) jako by byla třeba bouřka, jako to cítíme z některých čísel z cyklu Anatomie bouřky. Je tam ovšem stále i to ztotožnění subjektu a krajiny.
Anatomie bouřky III.
prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží
klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů
probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí
Zčásti je to asi do krajnosti dovedený romantismus a jeho koncept „krajiny jako stavu duše“, třebaže u Tománka jde často spíš o jeho inverzi – „duše (zde zvnějšněná niternou poezií) jako stav krajiny“. Lze se ovšem tomuto vpravdě romantickému lyričku divit poté, co si na zadní straně obálky přečteme, že Tománek pochází z Ústí nad Labem a většinu života žije na Děčínsku? Nedokázal jsem se té sugesce zbavit – v monumentalitě, mytičnosti a síle básníkových krajinných vizí zkrátka vidím Středohoří, Labské pískovce a asi náš nejúchvatnější říční kaňon od Ústí k Děčínu a Hřensku. Koneckonců motivy řeky, vody, lodí, plavby atp. jsou ve sbírce nesmírně hojné. Říkám si – to je prostě Děčín, jediné stále ještě trochu námořnické město u nás... Závěrem bych si ovšem dovolil odcitovat jednu tlumenou „rurální“ báseň, jejíž romantičnost se zbytku vymyká. Vědomě či podvědomě odkazuje kamsi k linii českého básnictví, jejímž vyvrcholením je asi Reynek nebo Hejda:
Boží hod
kdo hodil bohem
rozčísl polím
pěšinku
a přišel…
v zahradách
vzrostlé samoty
už obrážejí plodem
sousedé zhasli
v kamnech hoří
sníh
praskliny nebe
stromy zrcadlí