Ptačí král

31.05.2024

Pozoruhodný debut severočeského básníka – výrazově, tematicky a náladou vlastně docela monotónní, leč koherentní. Určitě stojí za přečtení.

Tománek ve své sbírce jako by utkvěl v nějakém dávnověkém bezčasí (špetku civilizace prozrazují jen ojedinělé motivy, např. nemocnice či remorkér na řece). Jeho jazyk a vidění je oproštěné od aktuálního, prosté jakékoli časovosti. Jako by to byl prostor mýtu, potažmo spíš jakési fantasy kulisy (pokoušel se už někdo o fantasy básnictví?). Ústřední postavení v něm má příroda a krajina, nezřídka více či méně nápaditě oživovaná a personifikovaná:

Čertova voda

vyhledej srdce vody
zvaž její slabiny
obětuj stáda lodí
hladovým ústům jezu

sleduj
jak rostou skály
drancují srdce lesa
jak z jejích boků
prýští krev

to voda
zvrácená nazad
žere svůj vlastní proud

Velice často je přitom bezprostředně propojována s člověkem, ať už lyrickým subjektem, anebo adresáty jeho básní (a to i konkrétními – např. v textech dedikovaných tátovi či Áje). Srůstá s ním a stává se jeho součástí (anebo se on stává její součástí), tvoříc pak cosi nedílného, leckdy bezmála monstrózního. A katalyzátorem (to už není fantasy, ale přímo sci-fi básnění!) jako by byla třeba bouřka, jako to cítíme z některých čísel z cyklu Anatomie bouřky. Je tam ovšem stále i to ztotožnění subjektu a krajiny.

Anatomie bouřky III.

prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží

klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů

probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí

Zčásti je to asi do krajnosti dovedený romantismus a jeho koncept „krajiny jako stavu duše“, třebaže u Tománka jde často spíš o jeho inverzi – „duše (zde zvnějšněná niternou poezií) jako stav krajiny“. Lze se ovšem tomuto vpravdě romantickému lyričku divit poté, co si na zadní straně obálky přečteme, že Tománek pochází z Ústí nad Labem a většinu života žije na Děčínsku? Nedokázal jsem se té sugesce zbavit – v monumentalitě, mytičnosti a síle básníkových krajinných vizí zkrátka vidím Středohoří, Labské pískovce a asi náš nejúchvatnější říční kaňon od Ústí k Děčínu a Hřensku. Koneckonců motivy řeky, vody, lodí, plavby atp. jsou ve sbírce nesmírně hojné. Říkám si – to je prostě Děčín, jediné stále ještě trochu námořnické město u nás... Závěrem bych si ovšem dovolil odcitovat jednu tlumenou „rurální“ báseň, jejíž romantičnost se zbytku vymyká. Vědomě či podvědomě odkazuje kamsi k linii českého básnictví, jejímž vyvrcholením je asi Reynek nebo Hejda:

Boží hod

kdo hodil bohem
rozčísl polím
pěšinku
a přišel…

v zahradách
vzrostlé samoty
už obrážejí plodem

sousedé zhasli

v kamnech hoří
sníh

praskliny nebe
stromy zrcadlí