Pudlenka
Karel Čapek
Kniha uspořádaná z různých Čapkových pozorování, postřehů a aforismů o kočce vůbec a o jeho kočce Pudlence zvlášť. Autor si zde všímá charakteru kočky, jejího vztahu k pánovi a k domu, líčí potíže s rozdáváním koťat známým a s humorem pozoruje i člověka očima kočky. Fotografie Karel Čapek. Ilustrace Josef Čapek. Doslov O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách Olga Scheinpflugová.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Mám ráda knížky Karla Čapka a kočky asi ještě víc, ale tato kniha nesplnila moje očekávání. Snad více textu je věnováno psům než kočkám, i jméno Pudlenka, nakolik roztomilé, mi evokuje spíš pudlíka. Při četbě jsem trpěla nad pasážemi o topení koťat i štěňat, vraždění kočky kvůli sežrané huse, trávení kocourka arsenikem i o nekontrolované produkci koťat. I sama Pudlenka byla v reálu několik koček, jejichž život byl krátký. Dnešní doba s kastracemi asi změnila pohled na spolužití se zvířaty a to, nad čím se dříve ani laskavý K.Č., který by mouše neublížil, příliš nepohoršoval, je dnes naštěstí trestným činem. Líbily se mi staré fotografie kočky a koťátek. Z knihy je mi ale smutno.
i když nesnáším kočky, tak musím ocenit Čapkovu schopnost pozorovat svět kolem sebe a pak o tom vyprávět s humorem, dojetím i jízlivostí (kam s dalšími koťaty?)
a škodolibě poukazuju na fakt, že na rozdíl od Pudlenky všichni Češi znají Dášeňku
Laskavé postřehy laskavého člověka. Úsměvné či filosofické, záleží na úhlu pohledu. Nadčasové.
---
„Vždycky jsem si myslíval, že mám plno známých, ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, shledal jsem, že v tom životě jsem hrozně sám; že například už nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě.“
---
„Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požívání tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček. (...)
Kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; kočka je divoké zvíře. (...) Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. (...)
Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry. (...)
Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel by se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. (...)
Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.“
Nadšení :) Karel Čapek mě tak moc pobavil, jeho kočičí postřehy překrásně a perfektně vylíčil, až jsem se musela smát. Jeho osobu neznám podrobněji, ale i tato kniha o něm samém dokázala tolik říci... Nádherný člověk :) A krásné ilustrace a fotky :) Škoda jen, že esejů neexistuje vícero, ráda bych je hltala dál...
Uklidňující knížka, kterou jsem zrovna potřebovala jako sůl. Moc krásné obrázky a vtipné vyprávění...
Jako malá jsem v knize strašně ráda listovala - moc se mi líbily obrázky. Teď jsem si knihu konečně přečetla. Čekala jsem trochu něco jiného, ale i tak jsem si čtení užila a pobavila se.
Čapkovi a čtyřnozí kamarádi, to zkrátka patří k sobě. Zde se opět potvrzuje, jak moc se měli rádi a hlavně, jak moc dobře se znali. Autor skutečně věděl, o čem píše. Rozdávání koťat všude možně mě opravdu pobavilo. A nejvíce pak obrácení se na čtenáře.
A navíc mám k Pudlence o něco zvláštnější vztah, protože se na některých fotografiích nápadně podobá našemu kocourovi :-)
Když jsem tu knížku našla u tchánovců na půdě, zaradovala jsem se, že budu mít synovi co číst. No, po pár řádcích jsem poznala, že to není čtení pro něj, dočetla jsem to tedy sama. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco víc o Karlu Čapkovi, na druhou stranu jsem čekala od knihy hodně víc. Ono, svět se trošku za těch bezmála sto let, změnil. Přesto jsem ráda, že i tento sympatický spisovatel měl rád kočky, jako my. :-)
Kniha, kterou jsem četla nesčetněkrát. Kniha, ke které se vracím, vždy když mi není dobře. Kniha, po které sáhnu, když se kolem mne rozprostře pohoda a klid. Kniha pro zimní večery, hrnek čaje a teplou deku. Kniha pro celý rok, laskavá, uklidňující, láskyplná, hřejivá. Asi většina lidí má nějakou takovouhle knihu. Pro mne je to tato.
*
Karel Čapek
PUDLENKA
Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. To tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět...
Autorovy další knížky
1948 | Bílá nemoc |
2004 | R.U.R. |
2017 | Válka s Mloky |
2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
2004 | Matka |
Asi jsem přečapkovaná, protože si myslím, že v knihách hledám, co tam není.
Kniha je zajímavá, jenom mi nepřijde moc pro děti. Audiokniha je moc pěkně namluvená Markem Ebenem.