Puritáni

23.04.2023

Toť rozmilá povídka (jak svá díla vždy autor rád jmenuje) Waltera Scotta, která u nás není prakticky vůbec známá. O to rozmilejší bylo čtení tohoto překladu Václava Špinky, které vyšlo v roce 1841 pod záštitou Anny Špinkové. Vzhledem k tomu, jaké knihy Anna Špinková dle reklamy na konci knihy vydávala, je tento rebelující román o rebelii hotovým zjevením. I proto, že od onoho roku 1841 u nás žádný jiný překlad nevyšel. Zjevením je ještě v jednom směru - v podobě samotné češtiny. Trvalo mi asi tři kapitolky než jsem se nechal jazykem zcela pohltit, takže jsem v úvodu trochu plaval a "opozdil se" v souvislostech. Následně už jsem si jen užíval archaický jazyk, dávnou podobu slov, gramatiku starého světa, kdy moderní čeština byla ještě v plenkách. Jen jsem si potvrdil myšlenku, že stará čeština autorům jako Walter Scott neobyčejně sluší.

Teď už k samotným Puritánům. Romantický trojúhelník tu nepůsobí rušivě a ani na sebe nestrhává zásadní pozornost. Přední roli tu hraje dění ve Skotsku na konci vlády Jakuba II. Stuarta a děj končí nastoupením Viléma Oranžského, přičemž ty zásadní události se týkají předně náboženských rebelií. Výjimku v časoprostoru tvoří Lady Margaret, která zůstává u vzpomínek na Karla II., který poctil její dům návštěvou a který v jejím domě posnídal. Ještě užší rámec tvoří bitvy u Loudon Hillu, Drumclogu a Bothwellského mostu. Ten nejužší rám obrazu zaznamenává události okolo hradu Tillietudlem a obyvatel jeho, jakož z blízkého okolí.

Hlavní postavou je sympatický mladík Jindřich Morton, jehož osud zavane do řad rebelantů, ačkoliv jeho svědomí je mnohem dál. Povznesen nad malichernosti víry, snaží se svými silami dospět ke smíru a míru na všech polích. Takže je takovým rebelem v řadách rebelů. Během své a čtenářovy cesty potká mnoho postav a postaviček ve všech znesvářených táborech. Ať se jedná o protivníka v lásce Lorda Evandala (a přesto přítele), sympatického červenokabátníka Francise Stuarta Bothwella, rozkošně morousovitou a hodnou služebnou Alison, přísného královského důstojníka Johna Grahama z Claverhousu a nebo typicky srdečného souputníka Cuddieho. A protože puritáni sluly fanatismem, tudíž svou povahou skvěle posloužily jako záporné postavy, z jejich řad vychází ty nejvýraznější: Mause Headriggová, která svou hubou sebe i syna Cuddieho odsoudila k potížím; naprosto šílený a mocichtivý John Balfour z Burley; či skupina, jak to tak bývá, pokryteckých a krutých hlásných kazatelských trub, z nichž předně vystupují Efraim Macbriar a Habakuk Mucklewraith. Vyjmenoval jsem téměř celou sbírku postav románu a málem bych se nedostal k tomu zásadnímu.

Jedna z věcí, které si na Scottovi cením, je jeho schopnost velmi ladným způsobem spojovat fiktivní postavy se skutečnými. Nejinak tomu bylo u Puritánů. Ačkoliv se snažil o neutrální způsob vyprávění, kdy mnoho postav nelze jednoznačně zařadit na tu či jinou stranu, v zásadě puritáni vycházejí jako škodná (což je vlastně správně). Z mého pohledu. Jelikož Scott opravdu umně dává čtenáři na výběr. Což je taky správně. Stejně tak byl povždy skvělým vypravěčem skotského prostředí a dějin, tudíž se není čemu divit, že je na domácí půdě tak ceněn. V případě této knihy můžu jmenovat "bitevní" kapitoly, následná kázání vrcholící slovy o zbojnickém povstání Skotů, obranu hradu Tillietudlemu nebo závěr knihy, kdy Morton za doprovodu malého děvčete vyhledává Burleye v jeho tajném útočišti uprostřed skotské divočiny. Co bych knize snad vytknul, jakkoli to může být způsobeno i překladem, je, že Scott v některých dialozích tentokrát užil možná až příliš teatrálnosti a patosu, kdy hlavně Morton nezněl jako upřímný skotský jinoch, ale jako herec na divadelním podiu.

Puritáni nejsou nejlepším románem, co jsem od Scotta četl. Přesto jsou za mě výjimečné svým zasazením, stejně jako prolínáním a nejasností povah.

Ostatně: "nechť o neshodnosti aneb auzkosrdečné pověrečnosti mnohých gegich učenj cokoli saudjme, nemůžeme předce obětugjcj se zmužilost těmto několika stům sedláků upřjti, kteřjž bez wůdce, bez peněz, bez zásob, bez určitého rozwrhu a skoro i beze zbraně, planaucj toliko horliwostj a oškliwostj k swým utiskowatelům pobádáni, dobře upewněné wládě, kteráž prawým swým panownjkem a celau mocj třj králowstwj podporowána byla, weřegnau wognu wypowědjti se osmělili."

Leč přece měla Alison pravdu svými slovy: "Ó prokletá wogna, gak mnoho krásných obljčegů giž pokazila!" Starý major Bellenden by jen mohl dodat, že "krušno gest, když člověk domácjm skotským gazykem o smilowánj slyšj prositi, a předce nebožáka zkoliti musj, gakoby wolal Misericorde."

Walter Scott se osmělil o této vzpouře napsat román veškerým svým velikým umem. Vyšel z toho příběh vpravdě romantický, zábavný, chvílemi napínavý, na svou dobu nebývale akční a v mnoha směrech s hlubokou myšlenkou. Nic než pobavení a trochu poučení svým čtenářům nabídnout nechtěl. Víc jim taky nedal. A víc taky nebylo žádáno. Ačkoliv z Puritánů nevzešel žádný pamětihodný hrdina, stojí za nejedno čtení.