Putování

Vyznání člověka, který je duší tulák, o tom, co je v jeho životě zásadní a co mu přináší hluboké štěstí. Pro mnohé jistě návod pro život. Podaný ale bez kazatelství a patentu na pravdu, naopak prostřednictvím vyznání o bezprostředních citových hnutích.

„Cítím v sobě pulz života, ať již na jazyku nebo v podrážkách, ať v rozkoši nebo utrpení, má duše je živá a dokáže se vplížit ve stovkách hříček plných fantazie a mnoha formami do faráře i do poutníka, do kuchařky i do vraha, do dětí i zvířat, zejména do ptáků, a také do stromů; to je podstatné, to chci a potřebuji k životu, a pokud by to mělo jednou skončit a já bych byl odkázán na život v takzvané „skutečnosti“, raději bych zemřel.“

„Jsou dny, kdy jsem přesvědčen, že žádný člověk na světě nedokáže určité rozpoložení mraků a vzduchu, určité barevné odstíny, určité vůně a kolísání vlhkosti pozorovat tak jemně, tak přesně a věrně jako já svými starými, nervózními básnickými a tuláckými smysly. A jindy zas, jako dnes, jsem pln pochyb, zda jsem vůbec někdy něco viděl, slyšel a cítil, zda všechno, co vnímám, není jen odraz mého vnitřního života.“

„Není nic hodnějšího nenávisti než hranice, nic více omezujícího než ony. Jsou jako děla, jako generálové: dokud žije rozum, lidskost a mír, jsou k ničemu, leda lidem k smíchu – jakmile však propukne válka a šílenství, stanou se důležitými a svatými. Jak bolestným žalářem staly se nám, poutníkům, za válečných let! Aby je vzal čert!“