Raději zešílet v divočině
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537862/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-66376bf5df91f.jpg
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Názory a životy šumavských samotářů se nepodobají ničemu, co znáte. Osm předních hereckých osobností přináší příběhy poustevníků duše, kteří dali vale naší „civilizaci“. Někteří samotáři stojí nohama pevně na zemi, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. Způsob, jakým v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Audiokniha Raději zešílet v divočině je ponorem do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do tajuplného paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory se šumavskými samotáři vedl držitel ceny Magnesia Litera Aleš Palán, snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). Své hlasy samotářům propůjčili Igor Bareš, Norbert Lichý, Jana Stryková, David Novotný, Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Vilma Cibulková a Stanislav Šárský.... celý text
Přidat komentář
Sonda do životů - myšlení i jednání šumavských samotářů překvapila. Je to zvláštní a zároveň přínosný pohled lidí z okraje civilizace. Některé rozhovory se mi líbily hodně, jiné zase méně, nad některými jsem kroutil hlavou, ze všech jsem si ale něco odnesl. Docela jsem se divil, jak si někteří jedinci v lesích a na samotách udržují kultivovanou mysl. Po dlouhé době opět kniha, ke které po čase rád vrátím.
Navzdory zajímavému tématu a jeho skvělému zpracování jsem měl problém osudy samotářů dočíst a odskakoval jsem od nich k jiným knihám.Nakonec se zaťatými zuby jsem knihu dočetl.Nedokázal jsem se ztotožnit ani s jedním ze samotářů a i když jejich životní osudy jsou pro jiné dojímavé,nesoucítil jsem s nimi.Jak níže uvedla,tuším ,Toffee : připadal jsem si ,jako bych četl nekonečný časopis.Problém bude asi na mé straně hřiště.Nejvíce se mnou zametl názorový a náboženský guláš tzv.Strážce prahu.Dlouhodobé kouření marihuany asi opravdu zanechává stopy.Ale napadá mne jiná věc.Kolik toho v tlaku na psychiku v dnešní době chybí ,aby jsme dopadli jako oni? Myslím ,že maličko.A zvládli by jsme to jako oni?Přežít o samotě sám se sebou?
Za tyto otázky k přemýšlení autorovi děkuji.
Skvele se cte. Prekvapila me ta ruznorodost samotaru,jak je kazdy uplne jiny a pritom by clovek cekal vice podobnych rysu. Velmi me zaujala i autenticita rozhovoru, ktere mezi radky vic priblizovaly i atmosferu setkani autora s osobnostmi, dobre odvedena prace. Jde znat,ze mel p.Palan jejich duveru. Mnoho podnetu k zamysleni nad nasim zpusobem ziti.
Chvílemi jim člověk závidí. Tu svobodu, klid, menší závislost na hmotných statcích. Než si ovšem uvědomí, co je do samoty na Šumavě uvrhlo. Drogy, alkohol, psychické problémy, neschopnost žít mezi lidmi a přizpůsobit se běžnému životu. Až na výjimky se jedná o lidi, s kterými by člověk neměnil. Klobouk dolů před dvěma ženami, jejichž život "v divočině" má nějaký hlubší smysl. A klobouk dolů i před autory, jimž se podařilo zachytit život podivínů objektivně, bez manipulace a sugestivních otázek.
Naprosto famózní počin — náhled do života lidí, kteří (kdyby nic jiného) stojí mimo většinový dav, který slepě a hloupě určuje, co je správné a vhodné a blablabla ♥
Poctivý kus novinářské práce, ale nečekala jsem, že půjde víceméně o přehlídku různých duševních poruch a závislostí. Palec nahoru za předposlední rozhovor a části rozhovoru posledního.
Kniha zaujala, i když už hůře se definuje proč vlastně. Asi nejvíce pro otevřenost a snad i upřímnost zpovědi samotářů, tedy lidí spíše uzavřených (i když stylizace vyprávění obecně bývá vždy a příměs bujné fantazie mnohdy). Díky autorovu umění vést hovor a nesoudit jsme nahlédli do ideového i myšlenkového světa a způsobu žití šesti mužů a dvou žen, mnohdy podivínů. Pokud v tom nacházím inspiraci, tak snad jen v tom, že čas od času by se člověk měl oprostit od obvyklých podnětů a nahlížet do své duše. Lze obdivovat schopnost snášet nepohodlí a odloučení, schopnost přečkat drsnou zimu, vytěsnit strach z nemoci, nemohoucnosti a stáří. Když ale odmyslíme drsnou krásu Šumavy, jaký je rozdíl mezi těmito a jinými podivnými samotáři v zalidněných městech? Dala by se diskutovat samota a obecná potřeba víry, vztah ke zvířatům, sklony k alkoholismu a drogám, k mystice a ezoterice, zahleděnost do sebe. Velmi souhlasím s brilantními postřehy „hrebmi“. A úplně nakonec, ano, ženy jsou praktičtější a vybaveny lépe než muži. Kniha je krásně vypravená a pan Šibík je profík i umělec.
Kniha určitě měla vzniknout, mne ale nijak zvlášť neinspirovala. V mnohém ani nemohla s ohledem na důvody, kvůli kterým se mnozí dostali tam, kde dnes jsou.
Možná jsem to místy čekal více duchovní.
Co si odnáším:
1. Alkohol je opravdu metla lidstva.
2. Existuje vrstva lidí v každé společnosti, pro které by zavedení základního občanského příjmu bylo vysvobození. A co si budeme povídat, pro společnost také.
3. Sudety se ze své přervané německé historie už asi nikdy nevzpamatují. A přitom se to stalo tak nedávno.
4. Ženy jsou na válku připraveny lépe než muži. V krizových situacích jede chlap naplno a když mu dojde benzín, tak se schoulí a kňučí v rohu. Ženská si vše mnohem racionálněji rozplánuje.
5. Víra je přirozenou součástí lidské mysli a pokud k tomu většina z nás ve dvacátém století nebyla vedena, logicky vzniká mezera.
6. Je super, že v centru zalidněné Evropy pořád existují místa, kde se dá dlouhodobě schovat před civilizací a žít si po svém.
7. V oblasti péče o duševní zdraví čeká naši společnost ještě hodně práce.
Kniha mne ale ponoukla k tomu, že si určitě chci přečíst Palánův rozhovor s opatem Tajovským, který s ním pořídil krátce před smrtí.
Poutavá sonda do života lidí, kteří z různých důvodů, ať už na základě životních zkušenosti, výchovy a rodinného zázemí, nutnosti nebo neschopnosti žít jinak a jinde, dospěli k volbě života v osamění ukrytí v rozlehlém pohoří Šumavy. Některé na cestě k tomuto rozhodnutí doprovázely litry alkoholu a pobyty v různých zařízeních, jiné touha vymanit se hemžení velkoměst. U některých "poustevníků" se zdá, že mají svůj život pevně pod kontrolou, někteří méně, ale to žádnému z nich nebere sympatie. Každý z nich má určitě co předat. Kniha se dá číst opakovaně a neomrzí, pokaždé v ní člověk najde něco nového.
Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.
Zajimava kniha. Mozna by me i lakalo prespat v lese s hlavou u potucku. Skoda, ze ne vsichni samotari si samotu vybrali dobrovolne. Proste jsou jen moc divni na to, aby s nima nekdo vydrzel.
Zajimavy nahled do zivota poustevniku, i kdyz vetsina z nich je nejak spjata s civilizaci. Sem tam zustaval az rozum stat nad zazitky nekterych z nich - tezko rict jestli vse popisovane je zpusobeno prilisnou konzumaci houbicek, a nebo opravdu existuje neco mezi nebem a zemi.
Jedním slovem skvělé! Zajímavé, dojemné, upřímné, nutící k zamyšlení, úžasné fotografie a celé grafické provedení. Za mě kniha roku! Obdivuji autora, podařilo se mu získat důvěru těchto lidí a jejich vyznání vyznívá neuvěřitelně pravdivě. Těším se na další knihu pana Palána.
Tak musím nejprve pochválit knihu jako takovou, úžasný papír, nádherné fotografie (za to je ta hvězda navíc), příběhy to byly jistě zajímavé, ale je to kniha skutečně více o pocitech lidí, kteří se ocitli trošku na okraji společnosti (z různých důvodů - často díky užívání drog, alkoholu či díky svému ne zcela obvyklému pohledu na svět), ale určitě to nejsou samotáři, tak, jak bych si představovala, že by se mohlo psát - starousedlíci, s hlubokými kořeny na Šumavě zapuštěnými. Tak o takových bych si skutečně ráda něco přečetla. Každý ten rozhovor byl jiný, tak jako samotní aktéři, ale nejvíc mne oslovily příběhy obou žen. Kniha rozhodně stojí za přečtení, k zamyšlení.
Skvělé počtení! Jedna osoba se mi sice do této "kategorie" lidí moc nehodila, u některých jsem se docela rozčilovala a poslední rozhovor byl docela zmatený... Ale jinak moc hezké čtení, někdy dost k zamyšlení. Občas jsem měla chuť se sbalit a odjet taky někam na totální samotu. Ráda bych věděla, jak někteří lidé dopadli ...
Osm příběhů šumavských samotářů a někdy i podivínů, kteří si vybrali trochu jiný způsob života. Někteří ovlivnění životní situací, jiní drogou nebo duševním rozpoložením.
Osm rozhovorů, které člověka opravdu osloví, ať už pozitivně, tak i někdy negativně. Fotky Jana Šibíka jsou opravdu třešničkou na dortu!
Na knihu jsem narazila vloni, zde na Databázi knih, když jsem hledala knihu vydanou v roce 2018. Nakonec jsem jí koupila manželovi, jako dárek k ukončenému studiu (už v knihkupectví po mě dost divně koukal nějaký pán, co to kupuji :-).)
Přečteno jedním dechem.
Kdo z nás by nechtěl alespoň na chvíli zažít tu "samotářskou romantiku", která z knihy občas dýchne? :-)
Zajímalo mě, jak "šumavští samotáři" žijí. Místo toho jsem se ale spíš dozvěděla, co zažívají... mystické, ezoterické prožitky, které člověk získá (tipuji) buď hlubokou náboženskou vírou nebo za pomoci různých látek. A právě tyto "látky" se táhnou jak červená nit většinou příběhů/rozhovorů, což mě předem nenapadlo a v konečném důsledku lehce zklamalo. Poutavé čtení, zajímavé osudy.
Je to úplně jiná realita, než by většina z nás dokázala příjmout. Ano my jsme děti, které měly všechno, tedy většina znás, a tak si na to zvakla, že by si jiný život nedokázala představit.
Jedná se hlavně o to, že jste většinou sami se sebou, svými myšlenkami, svým strachem, vším co Vás čeká další den, je jenom na Vás.
Věřím tomu, že je to naprosto uvolňující, žít si život, do kterého Vám nikdo nekafrá, nikdo Vás nepeskuje, nikdo Vám neříká, že máte v práci hordy nesplněných úkolů, protože ty úkoly si vytváříte sami.
Ano je to většinou nepohodlné, tak jak mnozí ve velmi otevřené zpovědi prozradili, mnohdy nemají skoro co jíst, kde spát, je jim zima, ale jsou naprosto svobodní.
To je to co jim člověk může závidět, mnohdy jsem si říkal, jestli to mám v práci zapotřebí, jestli by nebylo lépe někde daleko od civilizace, od všech vymožeností, od všech těch údajů, které na Vás tato společnost shraňuje....
Chodím v polích se psem kolem jedné maringotky, no musím říci, že bych si asi úplně neuměl představit žít na těch pár metrech, ale na druhou stranu....
Je to opravdu odzbrojující čtení.