Raději zešílet v divočině
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537862/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-66376bf5df91f.jpg
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Názory a životy šumavských samotářů se nepodobají ničemu, co znáte. Osm předních hereckých osobností přináší příběhy poustevníků duše, kteří dali vale naší „civilizaci“. Někteří samotáři stojí nohama pevně na zemi, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. Způsob, jakým v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Audiokniha Raději zešílet v divočině je ponorem do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do tajuplného paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory se šumavskými samotáři vedl držitel ceny Magnesia Litera Aleš Palán, snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). Své hlasy samotářům propůjčili Igor Bareš, Norbert Lichý, Jana Stryková, David Novotný, Petr Čtvrtníček, Leoš Noha, Vilma Cibulková a Stanislav Šárský.... celý text
Přidat komentář
Úžasné! Po dočtení a setření slz jsem znovu listovala a kochala se fotografiemi, některé pasáže znovu pročítala a říkala si, tuhle knihu chci mít doma ve své knihovně. Autor nechává rozhovor úžasně plynout, pokládá otázky bez předsudků, všechno hraje. Líbily se mi všechny rozhovory, ač každý jiný. V každém je něco. Víc netřeba komentovat, nechám to v sobě doznít.
Inspirativní čtení a pěkné fotografie... leč praktických informací spíše po skrovnu. Ale tak o tom ta kniha asi být neměla.
Opravdu super knížka. Krásné fotografie a celkově dosti dobře zpracované. No, a ty příběhy?? Mám teď taky chuť se vším praštit a zmizet někam pryč. Někam, kde člověk může žít uplně svobodně a nezávisle. Takže za mě 5*
Krásná kniha, zajímavé osudy, přiblížení k přírodě, člověk touží zažívat chvilky jako lidé v knize. Samota po dočtení knihy láká:) Přečteno jedním dechem.
Krásná kniha o lidech, kteří z různých důvodů žijí mimo civilizaci. Oceňuji autorem skvěle vedené rozhovory, nepokouší se nikterak hodnotit a podsouvat názory, jen nechává aktéry mluvit o jejich životech. Mimořádná kniha
Jen málo knih ve mně vyvolává pocity tak rozpačité. A jen málo knih mne posunuje k názoru, že recenze a komentáře ke knize by člověk neměl číst ex ante, ale až ex post. Asi bych k ní nepřistupoval s tak velkým očekáváním, které pak nebylo zcela naplněno. Hodnotit knihy si dovolím ze dvou úhlů - forma a obsah. Forma pro mne jednoznačně za pět hvězd. Kvalitní tisková práce, kvalitní papír (knihu mám až z dotisku, a tam je prý papír ještě kvalitnější než na "normálním" vydání, kvalitní vazba - mám na mysli poctivou práci i materiál. Obsah z mého úhlu pohledu už tak velké hodnocení nedostal. Ano, Jan Šibík je PAN FOTOGRAF, ale v tomto případě mne jeho doprovodné fotografie úplně nenadchly. Podobně Aleš Palán představuje rozhovory či v některých případech "rozhovory" se šumavskými poustevníky. Možná pod vlivem literatury a romantických představ o poustevnících, možná pod vlivem vlastního vnímání z několikadenních oddálení se od civilizace. V tomto případě jsem však nespatřoval rozhovory s lidmi, kteří odcházejí do přírody z jakéhosi vnitřního pnutí, ale spíše s těmi, kteří nedokáží současný stav akceptovat ani respektovat. Podobný postoj tento svět zaujímá k nim. Odchod do šumavských zákoutí (někdy jen pár set metrů od civilizace) není úplným odloučením. Někteří (alespoň občas) pracují, občas chodí do města, je zde i spisovatel, bývalý disident.....alespoň občas jsou v kontaktu se světem přes internet, využívají auto. Těch jednotlivých drobností je u každého z nich několik. A tak se ptám sám sebe - jsou tohle lidé, které lze označit za poustevníky? Myslím že ne. Snad samotáři. Určitě podivíni. Hledám hranici mezi těmito kategoriemi a kategorií nepřizpůsobivý a bezdomovec. A ptám se také, do jaké míry je ještě obdivovat. Je mnohem snadnější být samotářem, když máte v případě potřeby civilizaci blízko. Podobně jako reality show, která ukazuje fyzické vypětí aktérů, kteří jsou si ale stále vědomi toho, že za kulisami je lékař..... Z mého pohledu tedy kniha je to určitě čtivá, Aleš Palán ji napsal tak, že člověk ji přečte se zaujetím, a i s chutí. Ale není to kniha o tom, co bychom měli obdivovat, co bychom měli mít jako příklad, co by nám mělo ukazovat směr k následování. Tedy, alespoň za mne.
Samotáři, popisovaní v této knize, jsou většinou lidmi považováni za podivíny, blázny. Vždyť oni nejsou normální! Proč nemohou žít normálně jako my...? Ale není to možná tak, že to my ostatní, i když je nás absolutní většina, již své životy nežijeme správně, normálně? I z toho, co se v současnosti děje, nejen v Evropě, je vidět, že civilizace není samospasitelná a možná přichází doba, kdy bude postupně čím dál normálnější se obracet víc k přírodě a snažit se v ní najít naše zapomenuté schopnosti vcítění, pokory a úcty, abychom si mohli znovu vážit toho, že žijeme. A že tu magickou sílu má právě Šumava, není vůbec divu. Všechny ty tragické lidské osudy minulého století tu musely zanechat svou stopu.
Příběhy jsou podány velmi lidsky. Není v nich cítit žádná snaha o korekci, stylizaci. Vyprávění působí autenticky, přesvědčivě.
Asi by mnohý z nás očekával, že lidé, kteří se rozhodnou žít mimo civilizaci, budou svým založením, s prominutím, trochu primitivní. O tom, že to tak vůbec není, mne tato kniha přesvědčila na 100%. Skutečně to není žádné panoptikum. V mnohých z těchto osobností je tolik moudrosti, že budu mít ještě dlouhou dobu nad čím přemýšlet.
Ještě pár citací z vyprávění: "Farmy v Polabí nejsou klasické, kde na pozemku pracuje celá rodina a živí je to. Jsou to hobby farmy, které si pořídili bohatí lidé a žijí z dotací. Na farmě u Poděbrad pěstoval majitel na třech hektarech černý rybíz - nikdo ho ale nesklízel. Stačilo mu, že dotace na rybíz jsou vyšší než na pastviny." (s. 111)
"Dej si pozor na to, co si přeješ, protože přání se plní. Ale trošku jinak, než to člověk zamýšlel..." (s. 186)
"Na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost a být na tom psychicky aspoň trochu dobře. Když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí." (s. 68)
Co všechno vlastně potřebuje člověk k životu? Zatímco jeden odešel na samotu kvůli jednoduchosti života, druhý ještě stále sní o domovu a lásce, další si libuje v neomezeném množství času pro čtení knih a v noci nahlas poslouchá rozhlasové hry. Knihu doplňují nádherné fotky plné atmosféry. Krásná kniha.
Velmi dobře vedené rozhovory, krásné fotografie. Zajímavé osudy a životy. I já ráda utíkám do samoty hor a lesů, ale z těch "útěků" se ráda vracím k teplé vodě, elektřině a ostatním civilizačním vymoženostem.
Kniha mě nadchla, životní osudy těchto lidí stojících mimo společnost určitě stojí za přečtení. Obdivuji jejich houževnatost a schopnost jít si za svým. trochu mě mrzí, že jako spoluautor je uveden jen Jan Šibík a přitom titulní fotografie je od Daniely Matulové (jak je uvedeno v tiráži).
Psychologická i psychiatrická, přírodní, duchovní, filosofická, povídková, inspirující... všechno najdete pěkně v jednom balíčku... při čtení jsem měl chuť zase jednou odhodit strach z lesa, vlastně odhodit všechno zbytečné a usnout v náručí tajemného, neznámého a přece tak povědomého ticha lesa...
Patřím k těm, kteří od této knihy čekali něco jiného. To jsem našla jenom v rozhovorech s oběma ženami a v prvním a posledním rozhovoru s muži.Líbilo se mi spojení těch lidí s přírodou, zajímavé myšlenky, které asi díky klidu a samotě dokážou krásně formulovat. Miluji Šumavu, cítím i trochu závisti, ale sama bych tak žít nedokázala. Trochu problém pro mě byl v přemíře politiky, nebo co to je.
Vím, že odsun Němců byl pro Šumavu katastrofou, ale tato kniha se tváří, jako by odsun byl blesk z čistého nebe, kterému nic špatného nepředcházelo.
Knížka to je určitě zajímavá, ale ne úplně pro mě, a čekala jsem trochu něco jiného. Že bude víc o tom těžkém samotářském životě na Šumavě. Ale tady měla z mého pohledu většina těžký (možná i šílený) život hlavně před tím - psychické problémy, alkohol, drogy atd. Přiznám se, že už při čtení prvního rozhovoru, jsem si říkala, že to není kniha pro mě, chtěla jsem ji i odložit, ale druhý rozhovor s Martinou mě zaujal mnohem víc. Stejně jako byla zajímavá druhá žena Dáša. Ty stály pevně nohama na zemi.
Jinak je knížka krásně zpracovaná graficky, fotky ji skvěle doplňují.
Velmi povedené rozhovory se zajímavými lidmi, přičemž ne vždy to bylo jednoduché čtení, co se týče jednotlivých osudů. V protipólu různých depresivních nálad však stojí krásné popisy šumavské krajiny. Třešničkou na dortu je pak celkové provedení knihy spolu se skvělými Šibíkovými fotografiemi.
Krasna knizka..uplne se ji bojim docist,protoze vim,jak moc se mi po ni bude styskat.
O tejto knihe som sa dozvedela z jedného časopisu, v ktorom bola naznačená pár vybranými ukážkami. A určite to nie čítanie pre každého. Ľudí, ktorí poskytli rozhovor, obdivujem. A závidím. Že našli odvahu odísť. Opustiť všetko. Fyzickej práce ani nepohodlia by som sa nebála. Príroda, zvieratá, sloboda a pokoj sú dostatočnou odmenou. Ale urobiť to rozhodnutie, a uskutočniť ho, na to treba odvahu.
Ps. Moc ďakujem K.
Proč nejde dát 10 hvězdiček? Unikátní kniha s nádhernými fotografiemi. Měla jsem ji půjčenou,ale přemýšlím,že si ji pořídím, abych se k ní mohla vracet, protože už teď se mi po samotářích stýská. Někteří možná poznamenani bývalými závislostmi, vyprávěli někde až bláznive, ale přitom v tom bylo tolik pravdy, moudrosti, víry... Odešla jsem z velkoměsta na okraj vsi, les mám za domem, plně jim rozumím, i když všechny vymoženosti (od elektřiny po nakupaky) využívám. A v něčem jim zavidim. Lecckde mě az dojali.... Silná kniha!
To je tak nádherná kniha, o lidech jiných než jsme my , možná spokojenějších, možná ne. Samozřejmě nevyměním pohodlí svého života za spaní pod stromy- na to jsem příliš rozmazlená, pohodlná a hlavně- jsem vychovávaná v tom, že MUSÍM mít domov, svoji postel, své doma, kam se vracím. Nemohla bych žít o samotě, neumím to. Podle mě komentář Nočnípták vystihnu celou nádheru a osamělost, štěstí i smutek těchto lidí na samotách nejen tam na Šumavě, prostě všude na samotách. My je litujeme, oni jsou mezi nimi i lidé šťastní, kteří by svobodu neměnili. Jsou mezi nimi i ti, kteří to tady tohle žití nedobrovolně vzdali- ael to patří k smutkům života všude, nejen na samotách.
Velice inspirativní sonda do světa jak ho neznáme my z města (a asi ani my z vesnic). Člověk má hned na jednu stranu chuť jít zkusit žít jako oni, na straně druhé vidím zlomené duše, které se skrývají jen sami před sebou a svými démony (někdy doslovně).
Kniha skvělá, jistě dala dost práce. Některé rozhovory mě ale nebavily, zejména ne ty, kde autor hluboce zabíhal do životů zpovídaných.