Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1457
1457
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Po vsech tech ovacich na tuto knihu jsem sel a otevrel ji. Ma skvelou obalku - to bez debat. A nevim, jak to hodnotit... Takhle protikladnou knihu jsem delsi dobu necetl. Po strance autorske asi neni, co vytknout...
Osobne mi vadi, jaci lide v te knizce jsou... :absolventi vysoke skoly zivota, teoretici o fungovani sveta, samozvani vykladaci nabozenstvi a pravd a dalo by se pokracovat....
Urcite jsem nepredpokladal neco, jako: Frantisek byl 30let chirurg a na duchod po rozpadu manzelstvi se odstehoval do srubu 2x3m na Sumavu, kde vyhrabava korinky a lovi tetrevy... Ne to ne... Ale pribeh fetky vazne nenadchnul.
Kdo chce, ten si v tom najde svobodu, byt jen svobodu na oko a to, co se mu libi.. A kdo se diva racionalneji na zivot a odmita teorie spiknuti a sledovacich cipu, ten bude spise zklamany.
(SPOILER) Kniha, která mě zpočátku velmi zaujala, ale potom jsem začala vnímat klesající tendenci,kterou vytrhl už jen předposlední rozhovor, nejdříve jsem chtěla některé postavy okomentovat hodně příkře. Ale uvědomila jsem si, že nemám právo nikoho soudit, ale rozhodně nemůžu říct, že chápu a rozumím. Většina rozhovorů pro mě byla o ztracených existencích, které zdevastovaly drogy a alkohol a které si svou samotu vybraly dobrovolně, ale v uvozovkach. Měla jsem problém knihu dočíst a upřímně se těšila, až už skončí. Další v podobném duchu už nemám v plánu číst. Ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy.
Když pominu kapitoly Tonyho a Jáchyma Kaplana, což byly více méně výmysly smažek a alkáčů kterým začalo totálně hrabat v makovici (očividně ještě před dobou kdy se na Šumavě usadili a OPRAVDU se někdo pokouší že psa udělat vegana???), tak to bylo vážně zajímavý čtení. Nejvíc jsem se dokázal navázat na vyprávění Romana, Mirka a obou dam.
Jediné co mi fakt vadilo byl asi ten přístup psaní bez začátku a konce, hození doprostřed děje. Asi jako byste šli do divadla, přišli o půl hodiny pozdě a těsně před koncem vás z toho divadla zase vyhodili....
Člověk musí doslova žasnout, nad některými osudy. Někdy mi pohnutky respondentů přišly rozumné, jindy pochopitelné, někdy naprosto iracionální. Snad každého při čtení napadne, jak jsme jako společnost pohodlní a lidé, kteří se rozhodli se tímto způsobem od společnosti odtrhnout si svým způsobem zaslouží uznání, ať jsou jejich motivy jakékoliv. Obdivuji jejich odvahu a sám jsem během čtení slýchal ten interní hlásek, který by se také rád vykašlal na konzum, celodenní přetvářku, docházku v práci, či povrchní zábavu a šel prožít takovéto osobní dobrodružství. Jediné, co bych uvítal, by byly otázky více zaměřené na praktické věci, jelikož přestože jsou rozhovory vedeny opravdu dobře a otázky jsou zajímavé, občas sklouzávaly až moc k duchovnu, což není můj šálek čaje, ale to je subjektivní preference. Samozřejmě by mě po dečtení zajímalo, jak se dál vyvíjely příběhy aktérů, ale možná je lepší nechat některé otázky nezodpovězeny a nechat lidem jejich osudy.
Ne, rozhodně nejde o optimistickou knihu. Nazvala bych to sondou do duše lidí, se kterými si osud mnohdy pěkně pohrál, a kteří se s tím vyrovnali každý tak nějak po svém. Co jsem vlastně čekala? Asi něco...jiného? Wau, pane Paláne, klobouk dolů!
Zajímavá sonda do života a duší lidí, kteří žijí jiný život než drtivá většina z nás.
Chápu. Některé naprosto dokonale, třeba paní Martinu, s jejímž střízlivým, přirozeným, klidným přístupem k přírodě, zvířatům a samotě v lůně přírody jsem souzněla. S touto paní bych si ráda sedla, popila čaj, mluvit by nebylo nutné. Jiní se ovšem hledali tak vehementně, až byli ochotní chytit se kdejaké číčoviny (nutit psa pít vlastní moč, dělat z něj vegana, fakt?!), případně se úplně ztratili, zvláště při desítkách let užívání drog. Chlap pobíhající po republice s mečem, s jehož pomocí byl odhodlán vymýtit zlo, negativní energii, čarodějnice (např. bývalku či matku), měl být izolován mezi polstrovanými stěnami a ne: "Aha, vy chcete držet hladovku, tak to pardon, jste duševně zdravý, tady máte meč, na shledanou." Klika, že ten meč uletěl :-). Transfigurativní konfigurace, vtělování se do Hitlera, jasně... co takhle toxická psychóza?
Asi nejzajímavější pro mě byl příběh bratrů Klišíkových, obsahoval nostalgii dětství, dramatické chvíle, nezbytnou hloubku i kousek historie, o němž jsem neměla tušení. Překvapila mě různorodost osudů, zrovna jako kultivované projevy - občas v rozporu se vzhledem vyprávějících. Na první pohled bych někdy řekla: "Jejda, neandrtálec...", přitom hloubavý knihomol. Nepotřebovala bych takovou nálož náboženského charakteru, jiné čtenáře však mohla právě ta duchovní stránka výrazně oslovit. Já holt v tomto směru nejsem vychovaná, zatím mi v životě nechyběl a nikdo/nic mě neosvítilo. Každopádně jsem ráda za zpomalení, zamyšlení, rozšíření obzorů. No jo, Gabko, je to tvoje zásluha, děkuji za postrčení (také za dar - teď už vím, v jakém rozpoložení se do něj pustit).
Současná civilizace plná omezení a moderních výdobytků není pro každého, plně rozumím touze žít si po svém mimo majoritní společnost s její uspěchaností, pohodlností, pravidly, povinnostmi, úřady, byrokracií: sociální pojištění, zdravotní pojištění, daně, auta, televize, mobily, všude lidí jak sraček, kravál, smrad, špína, stres... Snad každý si od toho potřebuje někdy odpočinout, zvolnit, zklidnit se. Ale asi málokdo to doopravdy chce a zvládne dlouhodobě, navíc prakticky bez elektřiny, teplé vody a dalších samozřejmostí naší doby a země. Mohu jen doufat, že šumavským poustevníkům byl dopřán klid také po vydání knihy, ač mám silné pochybnosti. Já byla několik dní v jejich společnosti očima i ušima, hlavou i srdcem, více bych si posvátnost jejich soukromí narušit nedovolila.
Kniha o skutečné svobodě, bolavých srdcích a hlavách, pro které je divočina a vzdálenost od "civilizace" jedinou šancí. Dobře napsané, hlavně výborně pokládané otázky a neotřelé téma. Donutí člověka zamyslet se.
Absolvovala som ako audio. Užasle. Počúvala som najprv pri práci, potom som musela všetko nechať a pri počúvaní iba kráčať. Prírodou. Sama.
Úryvky:
„Člověk může mluvit se zvířaty, se stromy, s kameny, s ptáky, pokřikovat na ně , povídat si s nimi, oni při tom samozřejemě nejsou a nemůžou být vyloženě tvý přátelé, z jejich strany to přátelstvi není, jen z mojí.
Redaktor: Prohlásit o tvých místech v přírode, kde spáváš, že je to tvůj domov, by bylo příliš, ale není to alespoň tvoje teritorium?
To ano, vím i to, jak má smrk, pod kterým spím, rostlé větve. Zpívá tam jedna pěnice. Má tam taky svoje teritorium. Tak jí mám za sousedku.
Redaktor: Zvíře ti nevadí, človek by ti vadil...
Když jsme tuhle s kamrádem Jankem spali na Boubíne, byli jsme rádi, že nejsme sami. Ale zároveň když jsou na tom špatně dva, nemají se jako vzájemně povzbudit. To znám z psychiatrie. Byl jsem na chodbě s jedným, který byl v těžké depresi. Já taky. A mohli jsme jenom mlčky chodit sem a tam. Taková je to vnitřní bolest, že člověk v ní není schopen být soucitný k druhému. Musíš být alespoň malinko v pořádku, abys mohl druhého vyslechnout. Když je ti zle, je lepší byt sám, bez nikoho.
Redaktor: Cítíš nějaký soucit sám k sobě a potřebuješ ho od někoho jiného?
Soucit. Potýkám se spíš s tím, že sám sebe nemůžu ani cejtit. Nemůžu se na sebe podívat, nemůžu slyšet svůj hlas, takže si myslím, že soucit ani nepotřebuju a při tom ho zároveň potřebuje každej. Ale když je hodně zle, že člověk jenom úpí, není schopnej přijmou nic, ani žádnou pomoc, už to prostě nejde, si v tom totálně sám, jako pri umírání. Kolem tvýho lože můžou být shromáždeni tvoji blízcí ale stejně do smrti vstupuje každý sám. Tam nemůže nikdo nikoho doprovodit...
Redaktor: Potřebuješ naději?
Nejsem asi schopný v nějakou naději věřit. Ruku v ruce s nadějí jde i sklamání. „
Interpreti boli super, najviac asi Vilma Cibulková, do prednesu vložila mnoho zo svojho hereckého umenia. Načítala príbeh pani, ktorá v Prahe predala obchod so zdravou výživou, aby mohla žiť v šumavských lesoch na samote, odrezaná od sveta, chovať kone a maľovať anjelov. Rodinu a vnúčatá necháva dochádzať k sebe.
Obdivuhodný je působ, jakým dokázal autor jako tazatel vést rozhovory. Na jedné straně se zajímavými, ale pro velkou část obyvatel asi i svým způsobem podivnými lidmi. Samotáře přimněl otevřeně vyprávět svoje životní příběhy způsobem, které nutí k zamyšlení nad vlastními hodnotami, přitom všichni vyšli z textů s vlídnou důstojností.
Zajímavá kniha. I takoví lidé a životy jsou mezi námi. Třeba by takhle bavilo žít více lidí. Co nezkusíš, nevíš
Zajímavé čtení, osobně mě nejvíc zaujali první a poslední pánové. Já bych jednotlivé rozhovory viděl raději nějak ukončené, uzavřené. Chyběl mi u nich nějaký závěr, ale to je jen můj pocit a autor to takto sepsal zase dle svého.
Ač jsem velkým fanouškem audioknih, tohle je jedno z mála děl, kterým audioverze uškodila. Načtení slavnými herci ubralo na autentičnosti a bez fotografií text ztrácí kouzlo. Po prolistování knihy v knihkupectví mě opravdu zamrzelo, že jsem knihu nečetl, ale poslouchal.
Zajímavá sonda do života lidí, kteří se dobrovolně vydali napospas Šumavě. Někteří lidi magoři, někteří to měli v hlavě srovnané.
Krásné příběhy neobyčejných lidí! První dvě třetiny knihy jsem četla s obrovským nadšením, pak už to na mě bylo trochu moc, ale určitě si další rozhovory pana Pelána nenechám ujít.
Poslech audioknihy :
Hodně zajímavé povídaní a velmi povedené zpracování audioknihy. Interpreti i teskné tony harmoniky dolaďují celkovou atmosféru knihu. Někdy jsou to jen vzpomínky na dětství a mládí, jindy hlubší reflexe a zamyšlení o vztahu jedince k přírodě, mystice, k vlastnímu životu i životu obecně. Nejvíce mě asi bavily příběhy dvou žen - každá měla svou cestu k samotářskému způsobu života trochu jinou. Doporučuji !
Tento titul jsem poslouchala v audioverzi a musím říct, že jsem si myslela, že ji rozhodně nedoposlouchám a divila se, jaké "šílenství" se kvůli knize strhlo v knihovnách při jejím vydání. Nakonec jsem vydržela, namluvená je zajímavě a našla jsem si v poslechu i zajímavé myšlenky.
Velice zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi. Měla jsem předsudky, že se budu nudit, ale naopak jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Co člověk, to opravdu zajímavý životní příběh. Každý z těchto samotářů je tak trochu "blázen" a zároveň "génius". Jednoznačně doporučuji.
Samorosti? Podivíni? Samotáři? Jistě.. Někdy možná zvláštní,ale tahle kniha má obrovskou vypovídací hodnotu.. A ruku na srdce, kdo z nás někdy nechtěl prásknout dveřmi a utéct pryč?