Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1484
1484
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Lidé, kteří v knize vystupují, jsou hodně zajímaví a někteří také dost zvláštní. Všichni se vymykají tomu, co se dá označit za běžné. Popírají mýtus o ztracených existencích, jsou často vzdělaní, zvídaví, jen prostě chtějí žít jinak. Forma rozhovorů byla k jejich představení asi nejlepší volbou, ale čtenářsky mě nenadchla. Měla jsem pocit, že čtu nekonečný časopis.
Pohled na život lidí, kteří žijí jinak, než většinová společnost. U některých jsem jejich motiv pro život v divočině chápala víc, u jiných míň a stejné to bylo i s mými sympatiemi k nim. Ale nakouknout do jejich života bylo určitě zajímavé. Vždyť chtějí žít bez lidí a formou rozhovorů se lidem otevřeli docela dost. Podle mě pro některé docela těžký krok. Kniha graficky krásná a obsahem hrozně zajímavá.
Po hodně dlouhé době nová knížka, která mě uchvátila, Šumava se vám dostane pod kůži, chtě nechtě.
Dobře se čte (za den,dva), je psána formou rozhovoru, se všemi těmi lidmi bych se ráda někdy viděla a načerpala zkušenosti.
Super projekt!
Knihu v polovině odkládám, vracet se k ní nebudu. Co se týče obsahu, zaujaly mě pouze dva příběhy, čekal jsem něco jiného. Grafická úprava a fotografie se mi líbí, obsah mě bohužel minul. Lidé, které autor zpovídá, jsou jistě zvláštní, ale věčné zmiňování víry a Boha, to fakt nepřekousnu.
Od knihy jsem měla velké očekávání a musím říct,že mě trochu zklamala. Čekala jsem spíše rozhovory o tom,jak lidé přežívají zimy,jaké si dělají zásoby,kdy a kde se myjí. Je to spíš o tom,co celý život dělali. Taky je škoda,že když autor zmiňuje,že dostával pak zprávy o tom,jak lidé žijí teď,tak v knize alespoň stroze nezmínil,jak se život ,,poustevníků" vivinul dál.
Velmi zvláštní kniha, o velmi zvláštních lidech. Já osobně si netroufám hodnotit ani knihu, jako literární počin, ani ty lidi, co v ní vystupují. Jsou trochu jiní, ale neřekla bych, že je to jinakost ve špatném smyslu slova. Všichni jsou trochu hippies. Ale to přece bylo v šedesátých letech v pohodě a nikdo se nad tím moc nepozastavoval. Každý z nich měl důvod k odchodu z civilizace a já všechny tyto důvody beru. Myslím, že je dobře, že tato knížka vznikla. Snad pomůže nám obyčejným, v civilizaci žijícím lidem pochopit i ty, kteří prostě zvolili jiný život. Snad je budeme méně odsuzovat. Snad budeme mít méně předsudků. Protože, kdo z nás nechtěl alespoň jednou v životě se vším praštit a ,,odejít do lesů"? Ano, většinou jsme to neudělali a to je dobře, protože bychom se do těch lesů asi ani všichni nevešli. Ale je dobře vědět, že někdo to udělal, že nejsme všichni stejní. Vždyť v rozmanitosti je ta pravá krása.
Na této knize mě velmi lákalo prostředí samoty, Šumavy a styl života, který vedou tito lidé. Naopak jsem se bála stylu psaní, rozhovory mě nikdy nebavily a nevtáhly do děje.
Po prvních řádcích jsem se nemohla odtrhnout a u některých příběhů jsem chtěla vědět víc, co bylo dál a jak to dopadlo.
Úžasná kniha, která na jednu stranu vyzdvihuje krásy přírody a jak je důležité jí porozumět, na druhou stranu se dozvídám o režimu, jak s ním lidé nesouhlasili a jak to ovlivnilo jejich životy. Zajímavé je i přemýšlet nad psychikou postav a i když to není žádné psychologické drama, dávají rozhovory spousty podnětů k přemýšlení.
Má původní představa o knize byla, že si přečtu příjemnou oddychovku o ideálním životě na samotě, který bych sama jednou chtěla.
Po přečtení se názor otočil o 180°. ne proto, že už bych netoužila žít v lesích, ale proto, jakým způsobem se tito lidé ocitli sami, ať už chtěně nebo ne; co všechno předcházelo v jejich životě, a že to vlastně není žádný med.
Skvělý literární počin! Zajímaví lidé, pozoruhodné osudy , myšlenky hodné k zapřemýšlení. Nicméně dva rozhovory či spíše dvě dané osoby byly pro mě svými postoji a názory nepřijatelnými,i když je to věc osobního názoru. Mě tak trošku zkazily celkový dojem z knihy, přesto má svou velkou hodnotu. Kdo určuje co je norma a kdo je normální?
Sonda do duší různě smýšlejících lidí. Jde to do hloubky a v tom je ta výjimečnost knihy. Skvělé, že to někdo uměl zachytit!
Skvělá kniha, která se četla úplně sama. Plná zajímavých a silných příběhů, které jdou často do hloubky. Spousta myšlenek k zamyšlení...
Kniha rozhovorů s neznámými šumavskými poustevníky a četla se jako napínavá detektivka. Obdivuji je, i když bych sama takhle žít nemohla ani nechtěla. A trochu jim závidím jejich nespoutanost a volnost.
Autor rozhovorů nezůstával na povrchu, ale šel velmi hluboko, tak hluboku, že jednotliví účastníci rozhovorů svěřili čtenářům ty nejniternější pohnutky. Jejich osudy - kromě jedné dámy, která si žije v podstatě svěůj vysněný život na samotě - jsou velmi dramatické, s přesahem do veřejného života, především do politiky v minulosti. Na první pohled romatické samoty jsou draze zaplaceny tvrdou dřinou, kterou však často přehlušují smutky z některých životních setkání, osudů, cest. Ráda bych pokračování...
Jednou takhle podobně možná taky skončím... na Samotě u lesa. Nebo začnu? :-) Jen snad z jiných pohnutek, ty popsané mě většinou naštěstí míjejí.