Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Poslech audioknihy :
Hodně zajímavé povídaní a velmi povedené zpracování audioknihy. Interpreti i teskné tony harmoniky dolaďují celkovou atmosféru knihu. Někdy jsou to jen vzpomínky na dětství a mládí, jindy hlubší reflexe a zamyšlení o vztahu jedince k přírodě, mystice, k vlastnímu životu i životu obecně. Nejvíce mě asi bavily příběhy dvou žen - každá měla svou cestu k samotářskému způsobu života trochu jinou. Doporučuji !
Tento titul jsem poslouchala v audioverzi a musím říct, že jsem si myslela, že ji rozhodně nedoposlouchám a divila se, jaké "šílenství" se kvůli knize strhlo v knihovnách při jejím vydání. Nakonec jsem vydržela, namluvená je zajímavě a našla jsem si v poslechu i zajímavé myšlenky.
Velice zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi. Měla jsem předsudky, že se budu nudit, ale naopak jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Co člověk, to opravdu zajímavý životní příběh. Každý z těchto samotářů je tak trochu "blázen" a zároveň "génius". Jednoznačně doporučuji.
Občas si říkám, jaké by to asi bylo? Pobývat v divočině, jen s životní láskou a múzou v jedné osobě. Jistě by to bylo krásné a inspirativní, ale mnohdy tvrdě vykoupené a nejsem si jistý, jestli bych chtěl platit tak vysoký účet. Mám rád samotu a nemám rád vetřelce, kteří mě v samotě ruší, ale tohle je pro mě asi už moc. Nejproveditelnější by byl asi model pana Romana Szpuka. Je zajímavé, jak lidé v samotě uvažují a jistě mohou být mnohým uniformě žijícím lidem inspirací a zároveň i velkým varováním. Duchovní rozměr se dá jen těžko změřit, ale setkání s Bohem zde nehledejte. Je to totiž mnohem jednodušší.
K uzavřenosti, mlčení a trávení času sám se sebou mám sklony už od dob dospívání – moje vysněné povolání v té době nebyl ani kosmonaut, ani pilot F1, ale přál jsem si být strážcem majáku :-) Podobné sny by u mě samozřejmě nebyly realizovatelné už pro moji nepraktičnost a katastrofální manuální nezručnost – na šumavské samotě bych dřív než steskem zašel neschopností se o sebe postarat (ve snaze opravit si plot bych si určitě usekl palec atp.). Přesto jsem byl na tenhle sborník rozhovorů hodně zvědavý, říkal jsem si, jestli třeba nějak neroznítí moji touhu po životě v odloučení. Ale k tomu nedošlo. Vlastně se stal pravý opak: setkáním se šumavskými podivíny jsem nezískal pocit, že bych o něco zásadního v životě přicházel tím, že funguji mezi lidmi. Teze, že život uprostřed přírody vede ke zklidnění a vyrovnanosti se mi nepotvrdila: každý z osmi respondentů se mi jevil jako člověk nějak vnitřně neklidný, nesrovnaný sám se sebou (s výjimkou dvojčat, ale ta se vymykala i tématu knihy jako takové)... Ano, četl jsem se zájmem, řada věcí ke mně promlouvala i do mých odlišných životních podmínek, ale v zásadě jsem příběhy šumavských samotářů nebral jako inspiraci a příklady k následování, ale spíš jako varování.
Samostatným tématem byl pro mě duchovní život samotářů. Zvýšený smysl pro spiritualitu měl svým způsobem každý ze zpovídaných. Byla to jejich duchovnost, která je zavedla mimo civilizaci, nebo je jejich fungování o samotě učinilo vnímavější vůči transcendenci? A nemůže to být ještě tak, že delší pobyt bez kontaktu s druhými nás přivádí k nějaké formě autosugesce? (jinak řečeno: uschopňuje nás samota k přijímání duchovních impulsů nebo nás vede k jejich vymýšlení?) Aleš Palán na tyhle otázky neodpovídá, ani se o to nesnaží, povídání samotářů nijak nekonfrontuje, usměrňuje je pouze mírně a nechává na nás, čemu budeme věřit a čemu ne. To je na jednu stranu velmi chvályhodné (dozvídáme se to, co je pro respondenty důležité sdělovat, ne to, co si novinář myslí, že bude čtenáře zajímat), jenže zároveň to na více místech znamená, že povídání samotářů pro mě bylo... prostě fádní a neobjevné. Nejpatrnější to bylo u Rudy a Jáchyma, nejméně u Romana a žen, ale více či méně jsem si u každého ze Šumavanů říkal: A to je všechno? Tohle je ta hloubka, o kterou přicházím svým uspěchaným životem? Vždyť jsou to názory, na které bych narazil na každém druhém internetovém fóru nebo v lecjaké bizarní facebookové skupině!
Za klad knihy považuji, že jednotlivé postavy se od sebe liší, jako čtenář jsem tak zbaven pokušení vyvozovat zjednodušené závěry a zobecňovat něco, co se zobecnění brání. Každý příběh je něčím unikátní. Přesto bych jednu souvislost viděl: zdálo se mi, že každý z hrdinů knihy je nějak zraněný, nějak vychýlený z rovnováhy. Působilo to na mě tak, že samotáři na Šumavu spíše utíkají před něčím než někam. Moc bych si přál, aby to bylo jinak, už vzhledem k tomu, že mojí velkou motivací k četbě bylo odpovědět si na konkrétní palčivou otázku, proč někdo, kdo je lidmi obdivován a ctěn, a pro své okolí radostí, volí razantní odloučení od světa. Ale bohužel. Šumavští samotáři ve mě nevzbuzují obdiv a touhu je následovat. Šumavští samotáři ve mě vzbuzují lítost a soucit.
Určitě zajímavý nápad, sepsat život s obyčejnými lidmi, kteří žijí na Šumavě, trochu to na mě ale působí, že ani jeden z těch lidí skutečně samotář nebyl, spíš takové trochu ztracené existence, buď v tom hrál roli alkohol, nebo nějaký spiritualismus, nikde jsem necítil, že by to měl někdo promyšleno, jako životní cestu.
Čekala jsem na ní v knihovně 3/4 roku a stálo mi to za to. Úplně jiné čtení, než jsem zvyklá. Zajímavá sonda do života lidí, kteří žijí prostě jinak.
3,5* Pořád si nejsem úplně jistá jak moc se mi tato knížka líbila, dokonce jsem ji po doposlouchání v audioknižní podobě znovu přečetla v klasické tištěné podobě, a stále nevím, proto hodnotím tak jak hodnotím. Myšlenka a ústřední téma se mi líbí velmi moc, přiblížit čtenáři samotáře, kteří si tuto cestu zvolili a proč, ukázat i u ních rozmanitost, že jeden to své žití, svou volbu, vidí tak, jiný onak, i víra každého z nich je jiná, jinak "samotu" přijímají muži, jinak ženy. Tato sonda byla velmi zajímavá, také se mi líbila forma dialogu autora s daným respondentem a překrásné jsou také fotografie, ale pro mě tam asi nebylo úplně to, co jsem očekávala, a to je vždy chyba, když má člověk velká očekávání, což já bohužel měla. Rozhodně si ale velmi brzo přečtu i druhý díl o samotářích nejen z Čech, ale i Moravy, a třeba si ten svůj názor ujednotím ;-) Každopádně jako vhled do nekonzumního života je tato knížka skvělou volbou.
Mám velké pochopení pro lidi jiného ražení než je průměrný konzumní styl života, pro lidi odvážné vzepřít se konvencím a nebát se žít si podle svého, však každý si žije svůj život a zrovna samotou nebo částečným odtržením od civilizace nikomu neubližují...nejvíce mě bavil a oslovil rozhovor s dvojčaty Klišíkovými, ale i další byly zajímavé a nijak ty lidi neodsuzuju, všichni byli inteligentní a jejich postoje a názory se daly při dobré vůli pochopit,za mě super kniha přímo ze života! spokojenost!
Zajímavé příběhy samotářských lidí. Některým i rozumím, něktěrě jsou obdivuhodné a něktěré příběhy nepochopitelné.
Tak tuhle knihu doporučuji všema deseti. Já na biografické knihy moc nejsem, ale tohle pojetí mě hodně bavilo. Všech osm rozhovorů bylo velmi zajímavých a silných. Opravdu zajímavé osudy a pojetí života ze života šumavských samotářů. V něčem velmi obdivuhodné a inspirující, v něčem proti srsti, ale tak je to v pořádku. Žijí jinak, žijí po svém a přesně tak, jak si sami zvolili. Těším se na další autorovy knihy.
Velmi zajímavý počin, osm rozhovorů s osmi odlišnými osobnostmi. Běžné společnosti se vymykají, jejich motivace pro život v tzv. osamocení se liší a jejich názory a pohled na život stojí za přečtení. Někteří mě zaujali více jiní méně. Pro život na samotě mě to nepřesvědčilo, ale na chvíli se zastavit a zkusit si to představit, možná srovnat a vcítit se, to není nikdy k zahození. S tím, co všechno máme a stále nám to nestačí, je ukázka naprostého kontrastu dobrým zamyšlením. Kolika způsoby se dá život strávit, jak extrémní mohou být a proč si volíme to, co si volíme...
Knihu jsem poslouchala v audioverzi a nadchla mě. Následně jsem si pořídila papírovou variantu, abych zjistila, že dva příběhy chybí a jala se je dočíst. Záhy jsem zjistila, proč v audioknize chyběly (Plus a mínus, Strážce prahu). Za mě skuteční exoti, kteří mi nedali nic. Ničím mě nezaujali a jejich životní styl a postoje se mi zdají tak mimo, že ten druhý příběh snad ani nedočtu. Každopádně jsem ráda, že knihu mám.
lide ze samot - kompletne jine zebricky hodnot, premysleni o zivote, Bohu, hodnotach ... chvili jim zavidite, chvili vas udivuji svou samostatnosti, sobestacnosti, nenarocnosti, chvili kroutite hlavou nad zivotnimi podminkami, ktere si dobrovolne vybrali a ktere preferuji pred zivotem v civilizaci. Pokud bych mel rict jedno slovo o rozhovorech, pak by to bylo nejspis - inspirativni.
Nevěřila jsem, že knihu přečtu tak rychle, mile mě překvapilo vydání - fotky, poutavé rozhovory, příjemné písmo i celkové rozvržení. Každý rozhovor jsem si nechala po přečtení hezky uležet a pokud mohu říct, nejblíže mi byl první, Roman. A na opačném místě Jáchym. To byl největší magor, kterého bych rozhodně potkat nechtěla. Ostatní to měli tak nějak v hlavě srovnané, podle jejich měřítka... Všechny ale chápu, proč žijí v lese, samotní, se zvěří, s přírodou... Dřív to bylo přirozené, teď nám to přijde divné.
Celkově je kniha dobře zpracovaná, jen si nejsem jistá, jestli jí můžu všechno věřit a nakolik se necháváme tahat za nos...
Jsou to takoví mimoni. Nemyslím to pejorativně. Části z nich samotářství zbylo jako vedlejší produkt nezřízeného života, část se pro ně rozhodla z trochu bláznivých důvodů. A část (dvě ženy) z racionálních. Jsou to mimoni, protože žijí mimo a protože se na spoustu věcí dívají zvenčí. A to mě opravdu bavilo. Líbil se mi prostor a empatie, kterou jim autor dal a díky čemuž jsem se nečekaně často cítil jako mimoň já.
Odejít do "divočiny" a přistoupit na rozhovor s novinářem, nebo redaktorem je jako podepsat smlouvu že budete vystupovat v panoptiku, beru to jako oběť za kterou zaplatí, třeba opravdu zešílí. Slyšel jsem od místních, že na ty lidi se pořádají hony a turisti je šmírují dalekohledy. Některým sláva vyhovuje, jiným ne. Kniha je ale zajimava, fota jsou podle mne zbytečná, Karel Klostermann nemá v knihách jedinou.
Velmi krásná a povedená kniha.A také velmi čtivá.
Nemůžu říct že bych se ztotožnila se všemi názory, ale některé mi byli zase velmi blízké.
Každopádně obdivuji všechy ty samotáře,že si šli za svým snem a žijí podle sebe.
Moc krásné.
Krásné příběhy neobyčejných lidí! První dvě třetiny knihy jsem četla s obrovským nadšením, pak už to na mě bylo trochu moc, ale určitě si další rozhovory pana Pelána nenechám ujít.