Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391189/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-n0f-391189.png
4
1488
1488
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Já ty lidi obdivuju. Ta představa od všeho utéct, na všechno se vybodnout a mít svuj klid. Já bych to nedokázal, možná tak na tejden a pak bych utíkal zpátky. Jsem hroznej městskej člověk :) Asi zůstanu u čundrů a výletů do přírody, při tom si člověk taky odpočine.
Trochu víc jsem si vybarvil mé představy o jednom možném útěku ze systému.
Překvapila mě inteligence a nadhled dotyčných. S většinou těch názorů souhlasím (s klystýrem tedy ne - ač ho nikomu neberu).
Jsem rád za takové knihy! Je v nich důležitá a hrozně moc přehlížená pravda.
Dnešní svět je absurdní...
Někdo to může odsoudit, někdo to chápat zas až moc. Může to být varování nebo snad i návod...?
S některými samotáři souzním více, s některými méně. Nápad na toto téma se určitě povedl, kniha má krásné zpracování a rozhodně oceňuji, že autor použil formu rozhovorů, kde otázky jsou kladeny bez předsudků a je zajímavé sledovat, že i když samotu mají společnou, každý k tomu přistupuje jinak. Myslím, že každý má po přečtení rozhodně o čem přemýšlet.
Skvelý počin. Príbehy týchto ľudí, ktorí sa z rôznych dôvodov rozhodli žiť mimo civilizáciu sú silné a v mnohých prípadoch aj inšpirujúce. Obdivujem ich odvahu a odhodlanosť žiť vo svojej pravde. U niektorých ich pokoru a čistú vieru v Boha, v niečo, čo ich ďaleko presahuje. Niektoré pravdy môžeme prežiť len v samote, a niektorých k tomu dotlačí osud aj keď nechcú. O tom je táto kniha.
Docela zajímavá kniha. Některé rozhovory byly velmi zajímané, jiné nikoliv.. poměrově tak půl na půl. Stojí za přečtení.
Tak to byla hodně silná kniha... Strašně mě bavila, ta rozmanitost samotářů... v knize jich bylo 8 a každý byl jiný... Nevím, zda se mi to jen nezdálo, ale ženy, byť zde byly zastoupeny v silné menšině, mi byly daleko sympatičtější.. ony totiž věděly, co chtějí, což se ne u každého mužského samotaře dá říci.. většinou měl člověk pocit, že byť ti chlapi toužili být sami, dohnala je k tomu jejich minulost, ne vždy to byla minulost "čistá"...
Díky autorovi za zajímavé nahlédnutí do duše a života šumavských samotářů...
Příjemný odpočinek od detektivního a thrillerového žánru, který nejčastěji čtu. Nejvíce mne oslovil příběh pana Sedláčka. Z jeho vyprávění jsem cítila největší živočišnost a také upřímnou pokoru. Ale celá kniha se mi moc líbila. :-)
Zajímavé téma , působivé rozhovory, krásná úprava knihy... Začala (i skončila) jsem tou odhodlanou a statečnou ženou z maringotky, má můj největší obdiv ze všech zpovídaných. Autor má také moji úctu, i za ten povedený úvod, kde popisuje okolnosti vzniku knihy. Jsou to drsné a přitom velmi citlivě podané lidské příběhy. Nemusíme souhlasit se vším, co je zde řečeno (některé osoby mi byly hodně vzdálené), ale je moc dobře, že takové knihy vznikají. Přečetla jsem si všechny komentáře a není co dodat, můžu jen doporučit (ale ne každému).
Hodně zajímavé a silné čtení o lidech, kteří dobrovolně/nedobrovolně opustili společnost. Nejsilněji na mě zapůsobil asi příběh bratrů-dvojčat.
Naprosto skvělá kniha! Výborné zpracování, jasně kladené dotazy, zajímavé příběhy. Ač každý osud má co do sebe, můj obdiv patří dvěma tázaným ženám, které tam jsou jednoduše proto, že chtěly.
Výborné čtení, opravdu moc zajímavé téma absolutně vybočující z proudu současné literatury. Pět hvězdiček.
Naprosto skvělá kniha! Zpracováním, způsobem vedení rozhovorů a vůbec celkovým pojetím. Nejsilnější je asi příběh bratrů-dvojčat, ale i ostatní mají svoji výpovědní hodnotu. Minimálně si člověk uvědomí, že hulení fakt leze na mozek. :-)
Tak jak autor vedl rozhovory bez předsudků a normování, tak by jsme měli i tuto knihu číst. Za dva dny jsem měla přečteno. Pak jsem stále listovala a některé příběhy četla znova. Pěkně pomalu, pomaličku, aby mě nic neuniklo. Moc zajímavé čtení. Aktéry příběhů nesoudím. Každý má jiné důvody pro život o samotě. Můžu, nebo nemusím s nimi souhlasit, ale jsou to jejich důvody a jejich životy, ne moje. Andi tady píše, že někteří z nich nezvládli svůj život. Možná je to ale tak, že právě zvládli. Kdyby nic neudělali a zůstali tam, kde žili dřív, jak by to s nimi dopadlo? A na Šumavu se Andi nebojte. Tyhle lidi nepotkáte, protože oni nechtějí být potkáváni. A ti, kterým setkání nevadí, ti si s vámi budou sousedsky povídat. Dva znám. Já dávám knize 5*. Pan Palán a pan Šibík odvedli úžasnou práci. Díky.
Chápu tu paní, co tu do komentářů psala, že jsou ti lidé asi šílení a jediné příčetné jsou ty dvě paní. Jenže: nejsme všichni tak trochu šílení....z pohledu ostatních lidí určitě ano :).
Oceňuju schopnost autora vést rozhovory bez předsudků a normování, což podle mě umožnilo vznik tak silné knihy. I když samozřejmě nesouhlasím se všema a vším, je to rozhodně zajímavá sonda do života lidí, kteří měli tu odvahu se vzepřít současnému standartnímu způsobu života a žít jinak, po svém. I když se zřejmě většina z nás neodhodlá přestěhovat se do maringotky, některé pasáže se dokážou zarýt pod kůži a možná vás přesvědčí se trochu nad svým životem zamyslet...A to bez patosu a trapných motivačních hesel ;-)
Musela jsem knihu odložit. Pracuji v sociální oblasti a při čtení rozhovorů jsem si připadala jako v práci. Takové příběhy mohou člověka obohatit a vést k zamyšlení. Já však pro volný čas budu volit jinou knihu.
Skvělý nápad, dotažený po všech stránkách. Nebylo by špatné, kdyby autor mohl takto vyzpovídat každého z nás, nejlépe po padesátce, a kdyby z nás dostal podobně upřímné a syrové výpovědi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nás svůj vyměřený čas využil zrovna tak, jak ho využil, a proč. Co se nám honí v hlavě, a co se většinou bojíme nebo stydíme říci navenek. Většinou však žijeme tak, jak je to v angličtině právem nazýváno "krysími dostihy". Tedy permanentně v poklusu, povzbuzováni roztěkaným duchem doby, řvavými médii, všelijakými bližními i nebližními, a v neposlední řadě svým žíznivým a žravým egem, toužícím vlastnit a zažít víc a víc. Sebereflexe bolí, to je známá věc. O to zajímavější pak je číst zpovědi těch, kdo dobrovolně žijí celá léta sami poblíž civilizace, a sami čelí svému zvolenému, skromnému způsobu života, a jsou většinu času sami se svou vlastní myslí. Jak asi při četbě knihy zjistíme, neznamená to automaticky patent na moudrost, avšak odvahu čelit vnější i vnitřní realitě a vnějším i vnitřním bludům těmto lidem upřít nemůžeme. Jejich zkušenost je důležitá, zejména v době, kdy nás permanentně masíruje tolik rozličných entit, že většinou ani sami nevíme odkud přicházíme, kdo jsme a kam kráčíme. Je snadné tyto samotáře odsoudit jako blázny, ale možná je opravdu lepší zešílet v divočině, než skončit v důchodu jako bezduchá, zmatená, naštvaná a vnitřně prázdná loutka, voděná letáky supermarketů, PR politických vyčůránků a dalšími manipulátory davů. Kolik moudrých starých lidí vlastně známe? A čím to je, že je jich tak málo?! Bylo to tak vždycky, nebo je to příznak naší doby? Kdo ví... Pár alb, která mne k tématu napadají: Klaus Wiese - El-Hadra, Max Richter - Perfect Sense, Mike Oldfield - Hergest Ridge, Mike Oldfield - Return to Ommadawn, Scott and Michell - Tibetan Chakra Meditation, Jaromír Nohavica - Divné století, Ota Petřina - Super-robot, Chants of India, Robert Slap - Gayatri Mantra. (Burzumovo Daudi Baldrs asi vydýchá málokdo...)
Příběhy lidí, kteří se uměli rozhodnout žít opravdový život. Pro mě velmi osobní záležitost. Odešla jsem na Šumavu, abych mohla být sama sebou.
Nebudu se dlouho vypisovat, opravdu netuším podle jakých kritérií vybírali rozhovory, které do knihy zahrnou - i přes to, že jsem si samozřejmě přečetla autorův úvod...
Až na předposlední rozhovor s bývalou paní podnikatelkou, druhou ženou a více méně druhým rozhovorem -- dvojčaty (jeden z pánů je na obálce) - natož, že jsou na samotě dva, jeden jasně řekl, že je osamělý -- se mi všichni zdáli nějakým způsobem psychicky labilní nebo jen velmi nevyrovnaní. Jsou to rozhovory s lidmi, kteří nezvládli život. Takové týpky bych rozhodně potkat nechtěla. Po přečtení už mám v hlavě jasno - Já na Šumavu nepáchnu ani náhodou, mohla bych tam některé z nich potkat ...
Velmi zajímavé rozhovory s lidmi, kteří dokázali odejít z tzv. civilizovaného světa do odlehlých koutů Šumavy. Určitě to musí být úleva, opustit všechny ty "vymoženosti", ale na druhou stranu je to především velmi tvrdý způsob života . Já osobně, bych asi dost věcí postrádala a chyběl by mi také větší kontakt s lidmi a kulturou. Přírodu mám moc ráda, ale spíše jako příležitostný únik. Přežívat tak, jak to autor čtenáři ve svých rozhovorech předkládá, bych určitě neuměla a ani nechtěla. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení. Zaujaly mě nejen životní osudy těchto horských samotářů, ale také úžasné fotografie Jana Šibíka.