Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391189/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-n0f-391189.png
4
1477
1477
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Poslechnuto jako audiokniha načtená různými hlasy, takže to působilo jako skutečné rozhovory. Příběhy jsou to zajímavé, ale někteří samotáři mi přijdou nevyrovnaní, sebetrestající... a jiné bych zase mezi samotáře nezařadila (druhá žena). Zřejmě tak také skončím a už se na to těším :-). Jen nemám moc ráda zimu, takže hory mou volbou asi nebudou. Naštěstí lze divočinu najít i jinde.
Proč dávám o hvězdičku míň? Jsem zklamaná... Jsou to lidi jako já. Akorát neumím postavit plot, nevydržím dlouho sama, a když jsem nemocná, dolezu sotva na záchod, takže mít zvířata, pošla by po pár dnech, no a venku je mi od října sviňská zima... prostě taková sralbotka, a za to, že jsem si to při čtení zase jednou připomněla, přichází pomsta v podobě hodnocení. :-)
Cvoci, nedozrálí/nebo možná přezrálí/, neschopní vyrovnat se sami se sebou i se svým okolím, řešící tuto neschopnost útěkem ode všech a od všeho. Bylo to smutné, depresivní čtení, jediné co ho zlidštilo a osvěžilo byly kapitoly o ženách - samotářkách. Ty vědí, do čeho šly a v hlavě to mají srovnané.
Pohled na život z několika odlišných pohledů lidí, kteří opustili civilizaci a začali žít "jinak". Zábavné a pro mnoha lidí poučné v dnešním zrychleném světě.
Někteří samotáři byli z mého pohledu celkem zajímaví lidé závislí na horách a přírodě nepřehánějící to zbytečně s mystikou. Někteří ale bohužel spadají do skupiny léčitelů a mystiků. Léčit angínu pectoris bylinkami a dotykem, to opravdu nechcete :) Komu tyto výlevy vadí, musí se na to u čtení připravit a tyto části překousnout. Co měli všichni samotáři společného je asociálství a různé stupně psychických poruch, což je pro část čtenářstva včetně mě samozřejmě přitažlivé téma. Fotky od PANA fotografa knihu určitě posouvají výš.
Jako celek knihu určitě doporučuji, ale upozorňuji, že je z mého pohledu potřeba nepodlehnout romantismu, jak se u těchto knih stává. Čtenářům, jak již napovídají některé komentáře, to může připadat jako taková tradiční antikapitalistická agitka označující peníze za zlo, zboží za zbytečnost a kapitalismus za ďábla. Přitom zjednodušeně - peníze jsou efektivní směnný prostředek, zboží nám usnadňuje život a kapitalismus umožňuje efektivní alokaci zdrojů a tím růst bohatství (vč. těchto samotářů, z nichž většina bere dávky, starobní důchod nebo různé dary, jejichž výše je determinovaná právě společenskou úrovní bohatství). Sympatické ale je, že většina samotářů kritizuje předchozí režim, z čehož vyplývá, že tito samotáři jsou spíše obecně antisystémoví. Ono by jim samozřejmě nevyhovovalo ani kdyby byla země plná stejných samotářů jako jsou oni. A to naštěstí není a nebude a samotářům tak bude i nadále umožněno žít tak, jak žijí :)
Úžasná kniha! Nádherné, excelentní fotky. Pan Šibík je skutečně Mistr a pan Fotograf! Silný čtenářský zážitek. Zajímaví lidé, s některými bych se rád potkal. Každý mě svým způsobem obohatil a někteří mi byli velmi blízcí. Knihu, jsem měl rozečtenou jako první, ale pak se mi od kolegy z práce dostala k přečtení druhá kniha Jako v nebi..., takže jsem ji vlastně dočítal až nyní. Hodně silné příběhy...
Zajímavé čtivo - je pozoruhodné, jak se většina samotářů uchýlí k radikálnímu náboženství či k víře k původní pospolitosti s přírodou. Skládanka osudů mě přiváděla k nejednomu zamyšlení...
O výjimečnosti a přitažlivosti této knížky svědčí počet jejích čtenářů, v knihovně byla nedosažitelná. Jsem ze Šumavy, bydlela jsem tam hodně let a znám tam hodně míst, příroda mě odjakživa fascinuje, proto jsem se na tuto knížku moc těšila. Šumava je nádherná, pořád se tam vracím, ale žít tam takovým způsobem jako lidé z Palánovo rozhovorů, bych rozhodně nechtěla. Já ty lidi nepovažuji za obdivuhodné, určitě jim není co závidět, jsou to nepřizpůsobiví asociální podivíni žijící na okraji společnosti, nevzbuzují ve mně respekt ani pocit čistého života, ať už v přesném nebo přeneseném významu toho slova, naopak. Mít rád přírodu a nechat se jí inspirovat, mít rád samotu a soukromí – to může i člověk žijící v civilizovaném pohodlí, který umí do přírody chodit a BÝT v ní. Rozhovory jsou vedené s citem, i když mám dojem, že jsou místy dost stylizované. Ale knížka je to překrásná.
Luksusní záležitost, byl jsem i na autorově přednášce v knihovně a tak jsem nějak tušil co mě zhruba čeká. Ovšem příběhy lidí z knihy jsou ještě silnější než jsem čekal a vyloženě jsme byli naladění na jedné vlně. Kniha se čte sama a můžu jen doporučit.
radosť čítať. svet je naozaj o niečom inom než o ekonomických rastoch, štatistikách, performancoch, móde, rivalite, dokazovaní si, kto ďalej a kto vyššie a kto má väčšieho. akurát, ak by teraz niekto v ktoromkoľvek obchodnom centre povedal ľuďom, čo sa nevedia nabažiť podľa nich pocitu znovunájdenej slobody, lebo už zasa môžu svoje životy míňať zháňaním zbytočných somarín, bez ktorých nie sú trendy a in a thebestof, teda ak by tým mravčekom niekto povedal: Zastavte sa a hľadajte, čo je naozaj dôležité! brali by to iba ako začiatok reklamy na nejaký nový neodolateľný šmejd. svet sa musí točiť ďalej...
Zajímavé příběhy lidí, kteří zažívají svobodu vykoupenou osamělostí a necivilizovaným nepohodlím v šumavské osamělé krajině. Přesto jsem měla po celou dobu čtení těchto rozhovorů chuť vyzkoušet taky tenhle tak trochu dobrodružný styl života. Odejít do klidné náruče přírody a číst, rozjímat o Bohu a vesmíru, starat se o svoji maringotku/chalupu a o svá zvířata. Ale to chce odvahu a odhodlání pro takovýto život. Nebo možná i dost rezignace na dnešní společnost a politiku. Zatím se v takovém rozpoložení necítím...ale obdivuji ty, kteří se pro takový život dobrovolně rozhodli.
Dost těžko se to hodnotí. Ten koncept je na plný počet. Jde o zajímavé téma ke zmapování. Proto jsem si tuto knihu vybrala ke čtení. Ale když se četla jednotlivé rozhovory, většinou se mi nečetly moc příjemně. Snad jen dva samotáři svým vyprávěním stvořili kapitolu, kterou jsem četla zaujatě a přišla mi obohacující. Zbylí byli buď příliš bláznící ezoterici + konspirační teoretici nebo nesnesitelní mystikové. Padaly z nich místy takové kraviny a zněly tak sebestředně, že mi to chvílemi připadalo jako pročítat diskuse pod články na internetu. Většinou jsem kontrolovala obsah, kolik ještě chybí do konce dané kapitoly.
Nelituji toho, že jsem si knihu půjčila, obohacující v mnohém opravdu byla, ale jako čtenářský zážitek roku to rozhodně nevidím.
Ovšem po maringotce na víkendy se rozhlédnu, sice ne na Šumavě, ale Česko je velké...
Tahle knížka je pro mě jakýmsi zjevením. Zachycuje čiré myšlenky lidí, kteří se rozhodli kdysi dávno žít jinak, než 99,9% společnosti. Nevím, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že takoví novodobí poustevníci/ce, farmáři/ky apod. neexistují. Oni existují a je jich jak vidno opravdu spoustu.
Byly rozhovory, které mě zaujaly více, některé méně, ale ač se to na první pohled nezdá, všichni tihle lidé mají něco společného. A já s většinou z nich souzním a tak trochu i závidím, jak a kde žijí. Přestože si sama sebe dokážu představit, že žiju takto na okraji, stále cítím hlubokou provázanost a snad i zodpovědnost za lidi kolem sebe, která mi prozatím nedovoluje odejít z místa, na kterém se momentálně nacházím. Snad jednou přijde den, kdy se to změní.
Říká se, že člověku se splní jen to, co si dokáže představit.
V knížce je plno hlubokých a krásných myšlenek nebo pěkná sbírka specifických názorů na život. Některým samotářům tleskám za to, jaký mají vztah k přírodě nebo statečně přistupují k určitým tragédiím, výzvám, obdiv za to, jak se postavili svým vnitřním démonům. Jsou to často bojovníci, kteří se s životem vypořádali po svém.
„Já jsem mimo, takže problémy neřeším buď vůbec, nebo špatně. Chybnou mentalitu neodložíš jako flašku, ta zůstává, ať chceš nebo nechceš. S takovým člověkem je těžké trvale žít, natož vést rodinu. Žiju ulítle, protože jinak to neumím, a rodina potřebuje něco jiného. …Řekl jsem si… : Třeba ti Bůh chce něco naznačit. Že bys měl být sám pro svoji poezii a zůstat (smířený) sám se sebou.“
Díky knížce rozhovorů s lidmi žijícími na samotě jsem si poupravila mínění o lidech žijících v lese na více méně odlehlých samotách. Pod pojmem samotář jsem si třeba představovala opuštěného "poustevníka," který je naprosto bez přátel a lidem se zarputile vyhýbá. Ano, potřebují svůj prostor, klid a mají jiné potřeby než většinová společnost, když je jim ale smutno, většinou mají kam ze své samoty zajít. Ať už to jsou kamarádi, sousedi, společenství básníků nebo jiné aktivity. Je to naučná knížka, díky které jsem vstoupila do jiného světa a něčemu jsem se v něm naučila.
S knihou jsem se poprvé seznámila během práce v knihkupectví, zběžně jsem ji prolistovala, usoudila jsem, že pravděpodobně půjde o rozhovory s bezdomovci, opilci, feťáky a "spodinou společnosti" a (dnes již z nepochopitelného důvodu) jsem se jí dále nezabývala.
Ani nevím, co mě po víc jak roce donutilo si na tento titul vzpomenout, sehnat ho a celý přečíst. Možná to byl ten název, který mi utkvěl v hlavě a který jsem, při výletech do lesa, používala už víceméně jako "ustálené slovní spojení".
Ale byla to dobrá náhoda, pokud náhody existují, a já se do této knihy pustila bez jakýchkoliv předsudků.
Ne všechny rozhovory mi opravdu sedly. Filozofie některých lidí mi přišla zmatená a neúplná, ale počet lidí, jejichž postoje a názory mě takříkajíc "něco daly" převažoval. Jen dvěma rozhovory jsem se těžce prokousávala a říkala si, že je snad přeskočím - nakonec jsem ale i ty dočetla do konce.
Nechci a nebudu hodnotit postoje, názory a pohled na svět jiných lidí. Nepřísluší mi to, v jejich kůži nejsem a rozhodně jsem neprožila (a ani neprožiji) to co oni. Ale oceňuji, že do knihy byly vybráni vskutku inteligentní lidé se zajímavým životním příběhem i celkovou filozofií.
Dále velmi chválím fotografie - krásná práce.
Zdivočila jsem při čtení této knihy a nechala unést do divočiny. Nedokázala bych takto žít, ale děkuji za toto zprostředkování aspoň přes tuto knihu.
Kniha, po jejímž přečtení jsem měla chuť všechno za sebou zanechat... a jenom žít. Protože jaký smysl mají všechny ty věci, za kterými se den za dnem ženeme?
Vskutku neotřelé setkání, ovšem co mě překvapilo asi nejvíc byl v každém rozhovoru až hmatatelný přesah do filozofických myšlenek a zároveň touha po něčem nehmatatelném a neuchopitelném....občas jsem měl pravda i pocit, že to zešílení se místy i celkem začalo dařit :) Ovšem v dnešní době našeho "běžněcivilizačního" šílenství je tahle kniha něco jako duševní klystýr, některé myšlenky, které zde padly mě nenásilně přinutily se jen tak lehce rozjímavě zamyslet za čím vším, že se to vlastně ženeme....Sice u svého způsobu života zůstanu, ale na setkání do divočiny se určitě zase někdy rád vypravím i díky výborným fotkám p. Šibíka.
Překrásná kniha plná silných fotografií.