Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391189/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-n0f-391189.png
4
1470
1470
Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
V naší uspěchané době kdy se honíme za ničím a pro nic působí toto netradičně a zároveň esotericky čtivě zajímavě. Rozhodně plus že se autor vydal tímto směrem, ptž ti lidé jsou moudří jinak než google. 100%.
Po nadšených komentářích jsem asi měla vysoká očekávání - byla jsem spíše zklamaná. Ne z knihy jako takové, ale z těch "hrdinů". Ještě že to zachránily alespoň ty ženy ... Jinak ve mně kniha vzbudila spíše pocit, že co samota, to šílenec, či alkoholik. Nejvíc mě dostal samotář s halucinacemi, kterému otevřela oči až jeho psychiatrička, když ho omráčila sdělením, že jeho problémem je marihuana :-) Bože, do čehos to duši dal ...
Moc pěkná, česká, knížka inspirovaná lidmi a přírodou. Dávám čtyři hvězdičky z pěti, čekala jsem i nějaké tipy od lidí, co na Šumavě žijí ohledně jejich bydlení, jak se k tomu dostali, nějaké jejich překážky atp...kniha je spíše o osobnostech jako takových.
Co kapitola, to jeden samotář, takže 8 životních příběhů. Z toho dvě ženy. Všichni samotáři mají jeden shodný rys, víru v Boha nebo jiné nadpřirozené sily. Všichni mají svojí filozofii, která omlouvá jejich samotu a způsob života. Mnohdy utvrzenou opuštěností na samotě. Zároveň se jedná o silné osobnosti, byť svérázné, jsou soběstační a snaží se být nezávislí na civilizaci.
Kniha zaujme nádhernými fotografiemi šumavské přírody.
Tahle kniha mě zaujala hned po vydání, ale dostala jsem se k ní teprve teď - to načasování na dobu, kdy jsme doma v izolaci a tak trochu o samotě, se docela povedlo! =)
Kniha vám v osmi rozhovorech představí dvě ženy a sedm mužů, jejichž způsob života se výrazně odlišuje od běžného mainstreamu. Aleš Palán s nimi mluvil přímo tam, kde žijí - ve starých domech, v chatkách i maringotkách na Šumavě. Jedinečnost příběhů těchto samotářů je navíc ještě umocněna skvělými fotografiemi Jana Šibíka. Každý vypravěč je zcela originální a ke svému nynějšímu stylu života se dostal úplně jinak, a i když jsem s některými z nich nedokázala tak úplně souznít, je všech těch devět lidí přesto svým způsobem nesmírně inspirujících.
Je to čtivé, silné a plné energie, která mě doslova táhla ven - do přírody, do divočiny...
Díky tazateli, který nesoudí, nepodsouvá a nikam zpovídané netlačí se dostaneme pod pokličku života osmi samotářů. Každý má své důvody úniku, někdo je nohama na zemi víc, někdo o něco méně. Co však nejde upřít ani jednomu z příběhů jsou silné momenty a moudrá slova. Zajímavá je leckdy nevědomá shoda v cítění přírody (fascinace řekou...). Knihu jsem si koupila a to bylo věru dobré rozhodnutí. Budu se k ní vracet. Fotky snad netřeba vyzdvihovat. Absolutní symbióza k textu.
K příběhům Jako v nebi, jenže jinak jsem napsal, že jsem očekával větší hloubku. Tady jsem ji dostal, ale zároveň jsem měl pocit, že vyprávění jsou extrémnější, ve finále se mi tedy líp četli decentnější samotáři z Čech a Moravy. Tím však nechci soudit ani hanit žádného z šumavských respondentů, pro každého jsem měl porozumění a každý mě něčím zaujal.
Famózní práce od pana Palána. Vypráví příběhy "exotů" s více či méně vybočeným myšlením a osudem. Kniha mluví sama za sebe, víc bych to nekomentoval a jen doporučil přečíst! :)
Poutave rozhovory s velmi zajimavymi lidmi, kazdy rozhovor krasne plyne a proste a jednoduse nejlepsi kniha, kterou jsem za posledni dobu cetla. Ocenuji hlavne tu autenticnost a nejde nezminit uzasne fotky.
“Každý si zadělává na nemoc svým způsobem života, člověk si chorobu prostě vytváří. Buď špatnou stravou, špatným stylem života, nedostatkem pohybu...Nemoc má proto, aby přišel na to, co dělá špatně.”
Příběhy lidí, kteří si vybrali dobrovolně žít mimo civilizaci a mimo lidi. Někteří žijí v maringotkách, chýších nebo starých domech, s minimem peněz. Ale tenhle styl života jim vyhovuje. Neumím si představit, že bych žila v těchto podmínkách. Na jednu stranu je obdivuji, na druhou stranu jsem měla pocit, že někteří se trochu “zbláznili”, protože jinak by to nemohli vydržet, obzvlášť když měli nějaké vidění nebo cítění. Každopádně je zajímavé přiblížení tomuto stylu života.
Dobře zpracované rozhovory s osmi šumavskými samotáři a náhled do jejich životů. Na každém bylo něco zajímavého, někdy jsem se chytala za hlavu, jindy přitakávala a souhlasila, ale nejvíc se mi líbil příběh paní Dáši Macháčkové, meteorologa Romana Szpuka a také Jáchyma Kaplana. Knihu jsem přečetla s chutí, někdy se i zamyslela, jak bych se zachovala já. Určitě dobrá novinářská práce, navíc má kniha pěknou úpravu a opravdu překrásné fotky.
Rozhovory se zajímavými lidmi žijícími na šumavských samotách... Každý má jinou minulost, každý jiný osud
Výjimečná kniha o osmi šumavských samorostech až exotech, kteří žijí mimo civilizaci, výjimečná obsahem i formou.
Kniha zaujme už jen svými rozměry a hmotností (to žádná e-kniha neumí :-). I vizuálně je velmi krásná - tónovaným papírem vysoké gramáže, celkovým formátováním s většími okraji a neobvykle pojatým číslováním stran. A samozřejmě nádhernými fotografiemi Jana Šibíka.
Příběhy jednotlivých lidí a jejich názory jsou poměrně různorodé, nad jedněmi možná budete nevěřícně kroutit hlavou, před jinými se vám bude chtít smeknout, některá slova by se dala z fleku tesat do kamene. Každopádně je to výborné čtení pro rozšíření obzorů. Doporučuji.
---
„Západní člověk chce pochopit motýla a rozpitvá ho kvůli tomu. Zenovej člověk řekne: To je krásné třepotající se nic.!“
---
„Čtu rád. Vlastně ani nevím, jak jinak bych měl trávit volný čas. Možná mám nedostatek fantazie, ale přece nebudu jezdit na kole.“
---
„Psa nemám. On bude štěkat na každou blbost, která půjde okolo, protože bude chránit dům, a já pak budu mít strach. Nikdo tady neštěká.“
---
„Když někde potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají: Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěkně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. (...) Děti jsou směrovány k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve třech letech s počítačem, ale nedovedou vejít ani do lesa.“
Kolem téhle knihy jsem našlapovala už dlouho, cítila jsem, že se mi bude líbit. A nemýlila jsem se.
Vtáhla mě docela. Příběhy lidí, kteří vybočují, kteří si zvolili trošku jinou životní cestu, ať už k tomu měli jaké chtěli důvody, mě zajímají.
Za spoustou lidí se skrývají překvapivé životní osudy, nemusí být ani samotáři na Šumavě. Ale ne každý chce svůj příběh sdílet a ne všichni umíme naslouchat. Tady se ta setkání vydařila. Umocněna krásnými fotkami.
Ale nejsem si jistá, jestli chci číst i navazující knihy.
Před autorem smekám. Za nápad, obrovskou trpělivost s respondenty a určitě jeho velkou empatií. Protože já, ač jsem knížku vyčekala na pořadník a moc se na ni těšila, jsem mimo pochopitelný postoj obou žen, s nervy knížku odkládala...a zase se k ní hnána zvědavostí vracela. Ale těch iluminátů a psychických chorob na mě bylo moc. Tedy těch vyfetovaných a vychlastaných. Vést rozhovor a tvářit se, že je to v pohodě, to bych nedala. Nicméně přemýšlet o lidech, kteří to tak mají, bylo něco nového, určitě kniha stojí za přečtení a hodnotím ji velice vysoko. Jen by mě zajímalo, zda většině z nich hrabe proto, že utekli do samoty a nebo v nich jsou, že jim hrabalo.
Útěk od civilizace, Ne každý by to dokázal, ne každý by to vydržel,
Autor velice citlivě zpovídá šumavské poustevníky.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl autorské fotografie
Skrýt reklamy
Z knihy Raději zešílet v divočině mám dost smíšené pocity. Spíše jsem zklamaná. Čekala jsem knihu o samotářkých lidech, klidně podivínech, o jejich životě v souladu s přírodou, o jejich soběstačnosti... Ale mám pocit, že jsem (až na výjimky) četla životy o lidech na kraji společnosti, kteří se nedokázali díky svým závislostem (alkohol, drogy, ...) zařadit do společnosti a dost často jim díky zkušenostem s návykovými látkami "hráblo" a v lesích "se schovávají". O to více si cením rozhovoru s ženami, které na samotu odešli z poměrně racionálních důvodů, kdy už měli města, hluku a spěchu po krk a ubíjelo je. Bohužel mi tato kniha moc ze života v šumavské samotě nepředala.