Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484825/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-N7O-484825.jpg
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 5.vydání... celý text
Přidat komentář
8 príbehov, ktoré začínajú zdanlivo konvenčne (aj keď predstavitelia žijú na okraji sociálneho sveta, na okraji lesa). Ako autor otázkami napreduje vpred, tak postupne sa odkrývajú jednotlivé vrstvy tých ľudí a bežný úzkoprsý človek by pri čítaní krútil hlavou a vykrikoval márne výkriky, aby tých ľudí a hlavne ich zmýšľanie zmenil. Ale bežný, konvenčný človek asi takéto knihy čítať nebude (aspoň verím tomu). Myslím, že kniha je pre čitateľov, ktorí sú fascinovaní rôznymi životnými príbehmi, ktoré nemusia byť hlavne v hraniciach konformity.
Príbehy, životné osudy zvláštne a pre nich predsa možno bežné a typické. Oceňujem autorovu schopnosť sa pýtať- bez predsudkov, postupne, odrkývajúc to dôležité. Uvedení samotári ma bavili, mám chuť sa ísť ukryť na Šumavu (aj keď oni by asi tomu neboli radi). Najviac mi zarezonovali v hlave 2 ženské predstaviteľky, prvý samotár-básnik/lyrik a príbeh dovjičiek. Posledný samotár uvedený v knihe dal zabrať aj mne...
Na tuto knihu jsem se těšil. Palána mám rád jako spisovatele, i jako editora. Navíc tři s protagonistů znám osobně. Tu a tam se s nimi letmo potkám. Romana Szpuka navíc považuji za nejlepšího současného básníka Šumavy.
Čtení je to samozřejmě značně rozporuplné. Značně specifické. Nakonec zjišťuji, že má znalost některých podivínů, a znalost některých širších souvislostí, je mi vlastně na škodu. Cenou za tuto znalost je ztráta idealizace. Konkrétní reálie mi brání zpovídané následovat do jejich – řekněme zlyrizovaných – světů. Ale to je v celkovém vyznění vlastně jen drobnost.
Svět a způsob života šumavských (a obecně) samotářů, ač je mi v některých atributech sympatický, je mi spíše cizí. Dokážu pochopit, proč se ten který k podobnému životu uchýlil. Jejich příběhy jsou zajímavé. Ba leckdy i strhující. Nevím, zda bych řekl inspirující. Na to se až příliš často v pozadí podobných příběhů objevuje alkohol, drogy, nebo jakákoliv jiná závislost. Ale určitě jsou fascinující.
Už dva roky sám na hraně samoty žiji. Ne, žádná maringotka, zchátralá samota uprostřed šumavské divočiny, nebo snad přímo kdesi pod širákem, nedej Bože „pod mostem“. Je to samota pohodlná, plná téměř městského luxusu. Sám uprostřed davu. S myšlenkami nejblíže Romanovi Szpukovi, protože i má momentální samota má podobný důvod. A cesta do temného údolí je vždy široká a pohodlná. A nikdy bych nevěřil, jak úlevná, kdybych to nezažil na vlastní „mysl“. Takže vlastně mohu této knize poděkovat, že se objevila v pravý čas. Jako zvednutý prst. Jako varování. Co si v ní najdete vy – a zda vůbec něco – je samozřejmě pouze a jen o tom vašem příběhu…
Kniha je inspirací, pomůže chvilku vyletět ze všedních dnů. Poutníci ze Šumavy na okraji společnosti oplývají tajemstvím, poznáním osamělých, kdy myšlenky jsou hlubší, zarytější, prožité, to je hodnotné sdělení.
Já už ani nevím, co víc by se na knize dalo vychválit.
Starší komentáře jsou zcela oprávněnou ódou na úžasnou mozaiku lidských osudů trefně ilustrovanou Šibíkovými fotografiemi. Tohle se fakt povedlo.
A až bude nejhůř, už vím, že se mám vyspat ve skříni.
Za mě naprostá pecka a mohu jen doporučit - ne tedy každému, ale člověk bez vztahu k přírodě a s nějakým menším, či větším odstupem od současné civilizace by si tuhle knihu asi těžko koupil. Zajímavé jsou pro mě všechny rozhovory v knize, s ledasčím souhlasím a jinde je to pro mě zase kapku přes čáru ( např. Ruda, nebo některé pasáže Strážce prahu - i když je skvělé, jak otevřeně hovoří a jak Aleš Palán dokáže perfektně rozhovor posouvat tím správným směrem ), ale i tak je to prostě parádní počin a ke knize se určitě opět vrátím. Každá zpovídaná osoba mě něčím zaujala a myslím, že s ledaským z nich bych našel společnou řeč.
Úžasná kniha příběhů ze života.Zajímavé osudy i popis šumavské přírody.Jedna z nejlepších knih,co jsem v posledních letech četla !
Prostě nádherná četba..musela jsem si ji rozložit na menší kousky, protože tolik síly najednou bych nezvládla :-)
Při čtení jsem si vzpomněla na dávnou indickou praxi, kdy lidé v určitém věku, kdy pocítili zbytečnost své další účasti na rozkvětu společnosti, odcházeli do bezdomoví. Stali se takovými toulavými mnichy. Čím jsem starší, tím víc cítím, že na tom něco je. Dík za vhledy do reality někoho jiného. Zvláštní je, že mi nikdo nepřipadal nějak zvlášť ujetý. Zblízka jsme totiž nějak ujetí všichni. A to je celkem uklidňující, ne?
Jak už se píše v úvodu knihy, společným rysem všech samotářů, se kterými Palán vede v knize rozhor, je jejich důraz na duchovní rovinu. Obávám se, že lidé, kteří jsou pramálo fascinovaní přírodou, tuto knihu nedocení. A po přečtení knihy jsem stále více utvrzován v myšlence, že pravidelná, dlouhodobá, nebo nejlépe permanentní expozice přírody na člověka má zásadní vliv na jeho duchovní vnímání světa. Ale je možná i hypotéza zcela jiná, tedy že do samotářského života co nejdále od civilizace se nehrnou lidi, kteří jsou vyznavači ateismu. A právě ateismu se jeden ze šumavských samotářů vysmívá argumentem, že se jedná o v podstatě víru v to, že bůh neexistuje. A jiný samotář, zcela nezávisle, úvahu o náboženství rozvíjí na základě vlastního prožitku v přírodě a co je nutno ctít, osobní uvědomění si nějaké skutečnosti nabyté na základě intimního prožitku ve chvílích ticha a samoty jsou věci, které se do našeho náhledu na svět vtisknou mnohokrát výrazněji, než když si je do hlavy budeme nalívat studiem učebnic filozofie. A proto - ať žije houbaření a jiné tiché a pomalé expozice přírodou.
[...]Franta: Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu tu krásu mohl závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovýhle mackové. A támhle další. Celá zahrádka hřibů. Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A v tom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli to je křesťanství, budhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.[...]
Příběhy poustevníků osidlující samoty Šumavy jsou neuvěřitelné, ovšem některé výpovědi jen těžko uvěřitelné...Nejvíce si mě získali bratři Klišíkové :-) Fajn čtení s nečekaným duchovním přesahem.
Velmi zajímavé, inspirativní, teď mě to na Šumavu taky trochu táhne :). Nejvíc mě zaujalo, jak jsou všichni "poustevníci" smíření s osudem, nikdo si nestěžuje nebo nedává najevo nespokojenost. Závidím jim jejich - aspoň zdánlivou - vyrovnanost. Nikdo z nich se nezabývá malichernostmi. Pro člověka žijícího v civilizaci velmi poučné.
Naprosto dokonalá kniha, která ukazuje náš svět jinýma očima, a řekla bych, tak dost pravdivějšíma.
Za mě naprosto úžasná knížka, výborný nápad, zajímaví lidé, autor klade dobře otázky, je vidět, že to není žádný zajíc, který se dokáže zeptat jen na banality, na které by se ptal každý. Přečetla jsem to za dva dny a určitě si od pana Palána koupím další knihy a tuto si za nedlouho přečtu znova a pomaleji. Podobný život je můj sen a proto mě příběhy těch lidí tak fascinují. A v lecčems jsem byla překvapena. Překvapena jejich názory, často takovými že jsem si je i zapsala abych se k nim mohla vrátit. Překvapena jejich motivacemi k takovému životu. Jediné, co mi malinko vadilo, byl nepoměr mezi délkou rozhovorů. Zejména ženy, které by mne zajímaly nejvíc, měly v porovnání s prvním respondentem neporovnatelně méně prostoru.
Nelíbí se mi na knize jen ten žlutý papír. :) Jinak moc dobré. Jen jeden z poustevníků mi byl nesympatický. - Zaujalo mě, že stejné otázky (teoreticky), které si kladu já, si kladou většinou i tito poustevníci (díky svému reálnému životu) a příliš na ně nenachází odpověď. Respektive ta odpověď je zhuštěně obsažena v názvu knihy. Žít sám v lese: deset procent selanky a devadesát procent smrti v zádech. Tož autore, velké díky za toto. A ještě se mi jako čtenáři líbí pokora tazatele, že nechal tázané vymluvit, aniž by je někam tlačil nebo jim něco podsouval. Kniha, ke které se bude dát vracet. O životě a myšlení očesaném na dřeň. Dal bych 4,5 hvězdy.
Silná kniha.Zajimave zpracovana.Ruznorode osudy a motivace k životu o samote.. Co se děje s lidskou psychikou, jak se rozsiruje vnimani, premysleni, napojeni na prirodu.. Co je pro přežití člověka v divočině opravdu dulezite? Asi si to přečtu znovu.
Vynikající záležitost...
Šumavu miluji, k poustevnictví - ať už duševnímu či fyzickému - docela často utíkám, takže tohle mi opravdu sedlo. Životní příběhy jednotlivých zpovídaných jsou velmi rozmanité, kniha tvoří velmi pestrou mozaiku člověčenství. Nad některými osudy se pozastavíte s lehce nakrčeným čelem, u dalších vás zahřeje plamínek souznění, u posledního rozhovoru jsem se místy docela bavila. A musím přiznat - ač je to v současném trendu genderové "superkorektnosti" zcela nevhodné (ba přímo zločinné), že ženy samotářky to (alespoň v této knize) mají v sobě srovnané mnohem více. Odešly do samoty, nikoliv utekly před - doplnit lze cokoliv (alkohol, drogy, nepochopení společnosti...) - jak je tomu často u jejich mužských protějšků. Mrzí mne, že jsou zastoupeny pouze ve dvou exemplářích, ale snad je to tím, že jich je prostě méně. Nebo jsou více ukryté a lépe si střeží své soukromí (pro mne zcela pochopitelné...).
Nádherné je i zpracování knihy. Fotky mistra fotografie Jana Šibíka knize dodaly nádhernou atmosféru.
Jednoznačně skvělý počin, kniha velmi čtivá a autentická, uvěřitelná a krásně zpracovaná. S jednotlivými (anti)hrdiny už je to složitější. Chvílemi jsem se při čtení skoro styděl sledovat jejich příběhy. Někde v podvědomí mi hlodá otázka, nakolik jsou autentické jejich "zpovědi". Ptám se, zda způsob života, pro který se rozhodli, je odvahou nebo naopak jejich selháním ve společnosti. U každého je příběh jiný, vzájemně se nepodobají, až mě překvapilo, kolik různých podob samoty a motivace k ní vlastně je. Tak trochu jsme se bál, abych nepociťoval touhu vydat se stejným směrem, ale to se nestalo, ani jeden příběh mě k tomu nenasměroval. Ani ne tak kvůli obtížím, které takový způsob života přináší (i když rozhodně to musí být v prvních letech a zimách nesmírně drsné), jako spíš kvůli motivacím, které je do "samoty" přivedli. Hodnocení je ale problematické a já jsem nebyl schopný ke spolehlivému závěru dojít. Navíc mi ani jeden z nich nepřipadá jako úplný samotář v pravém slova smyslu toho, co si pod tím pojmem představuji. Za cennou myšlenku považuji tu, že samota stejně jako svoboda je pouze v naší mysli. Na mnohé z mých pocitů odpovídá výstižný autorův úvod, ale docela bych uvítal jeho delší a podrobnější výklad a stejně tak by mě zajímal jeho vlastní příběh (v souvislosti s psaním této knihy a zážitky, které se s tím jistě pojily), ani ne tak nějaké zobecnění jako spíš podrobnější výklad "fenoménu", který dokázal objevit a prozkoumat a dost možná by byly hodně výmluvné aspoň črty ze života těch samotářů, kteří v knize nejsou nebo odmítli být. I když jejich nepřítomnost se dá pochopit a to odmítnutí je pro mě pravdivější než u těch, co v knize jsou, protože Ti se podle mě autenticity své samoty vzdali...
U knih rozhovorů mám problém s posouzením literárního hlediska, nicméně Aleš Palán zde vykonal dobrou, osobitou práci. Rozhovory jsou pěkně zpracované, otázky živé, autor občas nechá rozhovor plynout a jindy ho vede, neškatulkuje (jak sám zdůrazňuje) a přináší chybějící, různorodý, neidealizovaný pohled na lidi žijící na samotách a jejich (často kuriózní) pohled na věc. Fotografie výborně doplňují atmosféru knihy. Osobnosti samotářů hodnotit nebudu, z rohovorů je jasné, kdo to má v sobě srovnané a kdo ne (jeden z "rozhovorů" mi přišel vyloženě nedobrý).
Každopádně čtení této knihy je balzám na přehlučněnou duši.
Je to výborná kniha o lidských osudech. Po každém příběhu jsem si dala krátký oddech, abych to vstřebala.
Donutilo mě to přemýšlet, ale ne bilancovat, skvělé!
Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.