Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484825/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-N7O-484825.jpg
4
1477
1477
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 5.vydání... celý text
Přidat komentář
Kniha o vlcich samotarich, kteri se rozhodli zit jinak. A proc ne. Jsem nadsena z fotek a celeho zpracovani knihy. Doporucuji.
Zajímavé čtení se zajímavými lidmy. Přírodu mám ráda, ráda se prochází po lese. Ale asi bych neměla odvahu se úplně izolovat a odprostit se od všeho. Asi to člověk musí mít v sobě. Bydlím na vesnici, na poklidném místě, les máme kousek. Takhle mi to vyhovuje ale mají můj obdiv to jo.
Tohle bylo perfektní! Člověk si ani neuvědomí, co za příběhy se za lidmi žijícími na samotě skrývá, hodil by je do jednoho pytle. A přitom tam toho je tolik! Lásky, nenávisti, přijetí, síly, slabosti. Ale hlavně té samoty, která je vlastně tématem knihy.
Na jednu stranu ty lidi obdivuji, na druhou stranu mi někteří přišli strašně zacyklení ve své vlastní hlavě. A naopak někteří si vzali od každého něco a byli šťastní. Tahle kniha ve mně probudila touhu po té úplné svobodě, zároveň obdiv k přírodě, lásku k životu.
Velmi, velmi, velmi zajímavé.
Osm rozhovorů se šumavskými samotáři, kniha u které musím ocenit už vůbec jen ten nápad, vyhledat samotáře a vyzpovídat je. Některé rozhovory byly zajímavější, u jiných jsem se chytala za hlavu. Občas jsem souhlasila s některými výroky. Na závěr připojuji dva "citáty", které mě v knize zaujaly.
"Kdo je bdělý, nemůže být osamělý."
"Iluze o radosti může být stejná jako radost sama."
Skvělá kniha, na zamyšlení. Moc se mi líbila, jsem ráda, že nabírám podobný směr.
Krásná kniha ve všech ohledech. Silné osudy zajímavých a svérázných lidí. Šibík se svým objektivem umí zázraky, Palán se zpovídaným jaksi umí dostat na dřeň a ti lidi umí jednoduše popsat věci, o kterých spousta z nás možná přemýšlí, ale ve zmatku každodenního života ve společnosti to nedokážeme vystihnout. Oni to ve svým tichu a samotě dokázali a dovedou to říct jasně a srozumitelně. A to je největší přínos celé knížky. Už v první kapitole jsem zjistila, že tady udělám výjimku a nebudu si vypisovat zajímavé úryvky... že to bych té knihy musela přepsat půlku.
Když jsem se na knížku chystala, přemýšlela jsem o podivínech. Nakonec jsem zjistila, že to vlastně nejsou podivíni (snad až na jediného, tuším Rudu, který vykládal naivní řeči o slovanské kolektivnosti a další teorie, to bylo jediné místo, kdy jsem měla chuť knihu zaklapnout), ale spíš poustevníci, lidé, kteří rozhodně mají co sdělit.
Nádherná kniha, kterou nelze nedoporučit, pokud patříte ke čtenářům, kteří o názorech rádi přemýšlejí, nechávají je doznít a splynout s vlastními myšlenkami.
Knížka plná krásných fotografií, zvláštních osudů, rozhodnutí, smíření a akceptace života. Není to pro každého, ale vyvolá zamyšlení v čem kdo vidí smysl života. Udělala na mě velký dojem, reportáže z nádherného prostředí Šumavy, kterou mám moc ráda.
Po dlouhé době jednodechovka. Ke skutečnému zamýšlení mě vyzval každý rozhovor. Krásná kniha, krásné fotografie. Asi to chce ještě nechat uležet v hlavě než dokáži napsat nějaký smyslu plný komentář.
Ze všeho nejvíc bych řekla zajímavá. Zajímavá četba, musela jsem, plna dojmů, o samotářích všem doma vyprávět, až už mě nikdo nechtěl poslouchat. Byla jsem při čtení znovu a znovu a víc a víc ohromená, a to z různých příčin, jak malounko někomu stačí ke spokojenému životu a zachovanému duševnímu zdraví nebo naopak jak někdo může působit vyšinutě a nebýt tím v nejmenším znepokojen. Jak se mohou mít rádi, a mají, po letech těžkého života bratři, s jakým odevzdáním lze přijímat osud.
Nemyslím, že jde o nějakou propagaci samotářského stylu života, jak jsem četla v komentářích níže, nic tak povrchního. Ti lidé nejsou zajímaví jen proto, že jsou samotáři.
Příběhy lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli vyměnit nám známý běžný městský život za něco jiného. Jejich domovem se stala odlehlá šumavská místa.
Někteří přebývají v maringotce, většina v chatách. Ne všichni k životu potřebuji elektřinu. Chovají zvířata, něco pěstují, žijí v přírodě a naslouchají jejím rytmům.
Dokazují nám ostatním, že když se chce, člověk si dokáže splnit i sen o samotě, sní-li takový.
Jako by mi mluvili z duše. Jen nevím, jestli ta moje už nezarostla plevelem a dokázala by se přizpůsobit přirozenosti našich předků.
Naši předkové přeci žili dost podobně jako vypravěči šumavských příběhů. A pak se, v průběhu životů odebrali jinam. Jejich děti už za domov považovali jiná místa, řídily se jinými pravidly.
Ale říkám si, když občas i městský člověk zatouží po divočině, jestli on to není důkaz nepřerušitelného spojení s minulostí. Jako když sedíte na okraji pavučiny. Uprostřed je všechno důležité, co byste měli vědět o životě. Ale tím, že lezete po špatných vláknech, většinou v jakémsi, svou vlastní uzavřeností utvořeného pomyslného kruhu, nemáte šanci se do středu dostat.
Leda byste udělali krok do neznáma :).
Téměř neuvěřitelné! Příběhy samotářů-bezdomovců, které jejich styl života, tedy jejich samota, nemůže nedohnat k přirozeně hlubokým vhledům... Kam se hrabou všichni Balzakové, Remarqueové atd.
Krásná kniha s krásnými fotkami a zajímavými lidmi. Souhlasit s nimi nemusím nebo můžu, setkání s jejich názory a životním stylem se mi líbilo.
Vůbec nevím, jak mám knihu hodnotit, natolik smíšené pocity z ní mám. Z některých příběhů si odnáším úctu a inspiraci, některé pasáže jsou k zamyšlení, u jiných jsem několikrát listovala, jak dlouhé povídání ještě bude. To byly příběhy těch, které s prominutím považuji za blázny. Jejich psychické rozpoložení je nad moje chápání. Nemluvě o závislostech na drogách a alkoholu nebo potřebě si filozoficky omlouvat svoje zpackané životy. Nejvíce to měly v hlavě srovnané ženy. Možná je tahle kniha určitou výzvou pro pragmatiky z velkoměsta, pro které je představa tohoto životního stylu pouze růžovou iluzí. Nicméně velmi cením práci autora takovýto formát zpracovat, stejně tak fotky pana Šibíka. Zkušenost to byla zajímavá, podruhé už ale po knize asi nesáhnu.
Pábitelé českého světa. Zamyšlení nad alternativami, jak žít. Mnoho krásných myšlenek a lidí.
Po dlouhé době kniha, která mi totálně vyrazila dech. Pan Palán, kterému se tímto klaním, úžasně vystihl podstatu člověka a to proč jsme vlastně na světě. Šumavští samotáři to už pochopili i když k pochopení je vedla většinou dlouhá a obtížná cesta. Úžasný je i druhý díl Návrat do divočiny, ve kterém jsou ty podstatné věci ještě lépe pojmenovány a doufám, že hodně lidí si po přečtení knihy(knih) uvědomí, co je v životě opravdu důležité. Palec nahoru!
Skvělá kniha, díky které jsem přečetl několik dalších autorových knih. Neobyčejné životy obyčejných lidí!!!