Radikální upřímnost

07.07.2016

Autor knihy svým způsobem připomíná to, co většina psychologických knih i knih osobního rozvoje, a to upřímnost a otevřenost k sobě, ostatním a světu. To je v pořádku, protože mám za to, že kdyby tak každý žil, žádných knih by nebylo třeba, proto je nutné to vtloukat do hlavy mnoha způsoby. A kniha v tomto ohledu jen neopisuje a je na hony vzdálena způsobu psaní superlativních a "úžasných" věcí plných knih americkým autorů. Místy mi ale přišlo, že autor se snaží odlišit za každou cenu a to tím, že vás šokuje. Nevím, jestli je to vina překladu, ale když na každé stránce čtu slovo "sračka", už mi to nezní jako známka otevřenosti, ale jako snaha za každou cenu šokovat.
Autor sám přiznává, proč tuto knihu píše, ale nejen díky tomu mi přišel nadmíru protivný a arogantní. Často nám předhazuje svůj jediný správný názor. A i když pak dodává, že je to jen jeho názor, tak mi to přijde jen jako zahlazení představy o vlastní neomylnosti.
A pak tady jsou extrémní a pro mě zbytečné nebo destruktivní případy naprosté upřímnosti. Například se přiznávat rodičům, že jsem si v pubertě bez dovolení půjčila auto (proč?), nebo partnerovi, kolikrát a s kým jsem mu byla nevěrná, co jsme spolu dělali, co jsme si říkali a jak se mi to líbilo. A pokud si to partner neumí do detailu představit, tak jsem mu toho neřekla dost a nebyla jsem dostatečně upřímná. To je podle autora nutné, abychom se zbavili vlastní úzkosti a deprese. Já to spíše pokládám za výsměch podváděnému partnerovi. Ale pokud to neuděláte, vyhodí vás z terapie.
To jsou extrémní příklady z knihy, ale pokud pominu toto, autor má pravdu v tom, že mnohdy se schováváme za vlastní přetvářku a lži a jsme příliš zbabělí na to, abychom si otevřeně promluvili o nepříjemných věcech s člověkem, kterého se to týká, a jen to řešíme se všemi okolo.