Ragtime
E. L. Doctorow
Ragtime – dravý a energický klavírní styl, který způsobil ve vývoji hudby revoluci. Ve svém nejpopulárnějším románu si jej Doctorow zvolil za symbol bouřlivého vývoje Spojených států v prvních dvou desetiletích dvacátého století. Na půdorysu příběhu tří typických amerických rodin podává autor mnohovrstevnaté, hojně zalidněné panorama, v němž se odráží doba ekonomického rozmachu, velkého pohybu obyvatelstva a střetávání ras, kultur a tradic. Svůj „retro“ příběh oživuje legendárními postavami světa byznysu, kultury, vědy a politiky (Henry Ford, J. P. Morgan, Harry Houdini, Sigmund Freud, Emiliano Zapata) a v dramatické zkratce sleduje kořeny rozporů současné Ameriky.... celý text
Přidat komentář
Výborné postřehy k divoké Americe počátku minulého století, o slohu nemluvě. Několik spletitých zajímavých hysterických osudů. Nedivím se, že si knihu vybral Forman k natočení filmu. Není to lehké čtení, vyžaduje soustředění a aspoň nějaké povědomí o historii USA.
Bom dia.
Ragbytime je chuchvalec fiktivních a reálných postav, který se párkrát zamotá a rozmotá, příčemž se z toho nakonec vyklube příběh z Černošic o tom, jak jednomu černochovi rozbili bělouši auťák a on, místo aby šel hrát basketbal nebo pro svoje vlastní dobro náhodně zemřel, začal protestovat proti bezpráví tím, že začal valit bomby. Doslova. Škoda, že neuměl rapovat, kdyby si dal nějakou dobrou pžezdívku, třeba Ice Cube, Nanuk nebo Palačinky s marmeládou, mohl z toho vytřískat dobrý album a hodně peněz. SWAG
Co se týče toho, že je v knize dost reálnejch postav a každá z nich má svoji vlastní diskotéku, tak to bylo sice fajn, ale obešel bych se bez toho.
Takže 7/10
Jsem rád, že to mám přečtené, ale bohužel žádná hitparáda to pro mě nebyla. Víceméně podobné dojmy jako z filmu - střídají se skvělé pasáže s opravdu výplňkovými. Mísení reálných a fiktivních postav je zajímavé i spousta informací o těch reálných, např. Houdini, Morgan, Ford či prezidenti. Ale ta roztříštěnost děje je na můj vkus až přílišná. Jak se říká, někdo holky, jiný vdolky. S Doctorowem jsem si tedy příliš nesedl. Každopádně ale nijak neupírám té knize na kvalitách nebo na dějinném významu, ten je nepopiratelný, ta touha žít podle vlastních představ je ve všech hlavních postavách, nejen ve Walkerovi, v tom vězí asi nevětší krása knihy.
Příběh jako nitka z poskakujícího klubíčka, nebo nekonečný záběr, kdy se vzájemně, někdy až absurdně, proplétají osudy jednotlivých hrdinů a člověk si říká, jak moc vážně to ten člověk myslí... k závěru mu dochází, že asi dost. Mozaikovité, se stupňující dramatičností až k naprosté deziluzi.
Spojené státy počátku dvacátého století jako novověký Babylón pohlcující všechny lidské rasy, individuality, sociální statusy a kořeny. Svět, o němž se Sigmund Freud vyjadřuje jako o kolosálním omylu. Mlýnek na maso, kolébka i hrob. Zoufalí anarchisti, komunisti a feministky se snaží otřást masami a jejich potřebami, které vytvořil kapitalismus, vůči novému principu bytí a jeho mechanismům jsou ale příliš malí a bezvýznamní. Majetní Američané znásilňují kulturu Evropy, když se ji pokouší vtlačit do místa bez minulosti. Děti chodí na dvanáctihodinové směny do továren, zatímco jejich rodiče umírají na „nemoci chudých a nízkých“, ženské tělo se stává komoditou. A to všechno v divokém rytmu Ragtimu, v němž Doctorow čtenáře bez milosti bičuje svým úderným a nekompromisním jazykem.
„Na každém povyražení musely být davy lidí. Vlaky, parníky a tramvaje je všechny převážely z místa na místo. Takový byl styl doby, tak se žilo. Ženy byly statnější. S bílými paraplíčky navštěvovaly marínu. V létě byli všichni v bílém. Tenisové rakety byly těžké, s vejčitými rámy. Při zmínce o sexu se omdlévalo. Nebyli přistěhovalci. Nebyli černoši. V neděli po obědě odešli Otec s Matkou nahoru a zavřeli za sebou dveře ložnice.“
„Ročně bylo zlynčováno na sto černochů. Ročně zaživa uhořelo na sto horníků. Ročně bylo zmrzačeno na sto dětí. Na všechno snad byly normy. I hlady se snad umíralo podle norem.“
"Kdo může říct, kteří lidé jsou iniciátory a kteří pouze svědky dění. Kdo z nás je podnětem a jako podnět žije v těch ostatních a kdo z nás je určen k tomu, aby pouze žil."
Tak jako mi seděl ragtime v době, kdy jsem hrávala na piano, zamlouvala se mi i stejnojmenná kniha. Mám slabost pro mozaikovité příběhy, které se tu a tam nenásilně proplétají a zlehka potkávají a dohromady tvoří jeden komplexní celek. Tady je vám nádavkem navíc předložen poměrně zajímavý obraz Ameriky na počátku 20. století, u něhož je občas těžké odhadnout, kde je fikce zasažena realitou. Za mě spokojenost :)
Knihu som čítala kvôli zadaniu na vysokej škole. Bez akýchkoľvek očakávaní som tak ostala prikovaná do kresla. Moc odporúčam - z historického, literárneho i osobného hľadiska.
Jiná tvář ameriky 20. století, jen aby tahle 80 let stará tvář nebyla ještě lepší než ta která přichází.
Nádhera, motivy mizí a vracejí se, vzájemně se proplétají, to vše v nezaměnitelném rytmu. Doctorowa fakt "můžu".
Z téhle knihy mám jediný snad pocit. Amerika je, byla možná bude země neomezených možností i když si musí, bude muset urazit ještě kus společenské proměny( nachází se tam rasismus, možná tvrdí podnikatelé i možná společenské rozdíly mezi lidmi). Kniha zaujme asi tímhle. Jinak jsem si přečetla co je to ragtime, ale moc mi tahle hudba neříká. Ale stejně si říkám že je tato kniha podle hesla ,, Ať neví pravice co dělá levice a opačně. I když tato kniha ukazuje takovou tu novou epochu Ameriky po divokým západě apod.
Krásný rytmus i příběh dělá z knihy jedinečnou záležitost, která vás zaujme nejen jako text, ale celkově si vás podmaní.
Krátke, jednoduché, úderné vety, väčšina z nich veľmi strohá a keď také nie sú, aspoň tak znejú. Autor akoby sa v nich zameral len na výpočet faktov a vynechal všetko, čo súvisí s „vnútrom“ postáv. Čítate to a čosi to vo vás vyvoláva. Vety sú síce strohé, vo vašich predstavách sa však v protiklade so strohosťou odohráva niečo celkom iné a to má zvláštne čaro. Doctorow občas zakomponuje skvostnú myšlienku, ktorá pôsobí ako šperk. Kapitoly sa začínajú a končia rovnako náhle. Text nečakane ukrýva mnoho vrstiev, čo môže zaskočiť. Celkovo ľahko čitateľné, dá sa zlupnúť za krátky čas. Spomenula som si na ďalšie knihy písané v podobnom duchu a tiež, že sa mi vlastne, až na niekoľko výnimok, páčili. Táto technika má niečo do seba, na mňa pôsobí veľmi výrazne, ale nemyslím si, že bude vyhovovať každému. Mne sa prosto páči, preto tento raz dávam výraznejšie ako v iných prípadoch skôr na celkový dojem z prečítaného, na pocitovú stránku, hoci to samozrejme nie je len o samotnom použití určitej techniky a kniha nepatrí k tomu najlepšiemu, čo som kedy čítala. Ak by som však dala nižšie hodnotenie, šla by som sama proti sebe.
Několik dílčích příběhů z Ameriky před I. světovou válkou, které se vzájemně proplétají. Milé a zajímavé čtení.
Ragtime je pozoruhodný román, ve kterém se prolínají osudy několika bizarních postav, skutečných i vymyšlených a to takovým stylem, že člověk špatně rozlišuje, co je pravé a co ne. Za nejzajímavější z osudů považuji osud černého pianisty a jeho boj za spravedlnost. Příběh ukazuje, co se může stát, když je člověk za každou cenu pevný ve svých názorech a postojích. Máme ve zvyku tyto vlastnosti obdivovat, ale mohou snadno vést k tragédii. Někdy je možná lepší spolknout své ego, i když je člověk v právu, aby zamezil dalšímu šíření zla.
Ostatní příběhy jsou také celkem zábavné i podnětné. Ragtime stojí za přečtení, ale řekl bych, že příběhy v knize fungují spíš jednotlivě než jako celek. Jde o několik povídek z jedné doby, které jsou propojené, ale nepřijde mi, že by dohromady dávaly nějaký vyšší smysl nebo že by podávaly nějak zvlášť komplexní obraz začátku 20. století v Americe. Ale možná mám trochu přehnané požadavky. Zachytit určitou historickou dobu, takovou jaká opravdu byla, je skoro nemožné. Někdy mívám pocit, že lépe než knihou se to může podařit hudbou. Třeba je nejlepší vstupenkou do tehdejší doby poslechnout si nějaký Joplinův ragtime, třeba v tu chvíli člověk pochopí jaká byla doba doopravdy a to aniž by věděl fakta.
Ale proč ne, mě se kniha libila. Ukazuje jaká minulost byla, možná byla a vzájemné se propletajících osob a osudů. Vykresluje závistvé lidi, kteří dokáží být velice hnusní a tento fakt platí v každou dobu, ať je začátek nebo konec století. Láska, peníze, napětí...já se bavil i když zpočátku mi dělal styl knihy problém, ale vše se srovnalo po pár stránek.
celkom slušná historická kniha plná odkazov na známe osobnosti a udalosti. Ale akosi mi nejde do hlavy prečo bola kniha nominovaná na Nebulu? Kvoli Houdinimu ?
Odhadovat proč lidi dělají to co dělají a chovají se tak jak se chovájí o tom je tato knížka.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura rasová diskriminace Sigmund Freud, 1856-1939 Harry Houdini, 1874-1926Autorovy další knížky
| 2005 |  Ragtime |
| 1987 | Vítejte do Zlých časů |
| 2010 | Homer a Langley |
| 2007 | Pochod k moři |
| 1999 | Světová výstava |
Myslím si, že ty zdánlivě nesouvisející vrstvy románu, tedy rozverně podané příběhy slavných mužů a téměř antická tragédie černošských milenců, spolu ladí nebývale. Vlastně teprve dohromady dávají smysl, což mně osobně došlo až někde na posledních stránkách. Protože teprve Coalhousův příběh dodává kontext Fordovi, Morganovi a Houdinimu. A Tatkovi nakonec taky. Bez Coalhouse bychom si při čtení Ragtimu mohli myslet, že počátek 20. století byl ve Spojených státech opravdu dobou všemu otevřenou, že stačilo mít kuráž, dobrý nápad a štěstí a žádný úspěch nebyl nedosažitelný. Jenže tváří v tvář osudu pianisty Walkera se celá tahle iluze hroutí – ano, Amerika v Ragtime je zemí neomezených možností. Ovšem jen tehdy, když patříte k té správné rase. Když jste náhodou černoch a toužíte po uznání své běžné lidské důstojnosti, náhle to platit přestává.
Tohle si nakonec z románu odnesu: že o spravedlnosti nemůžu mluvit tehdy, když je zaručena mně, ale až když je zaručena každému. Že opravdová rovnost nastává, když jsou si rovni všichni. Že svoboda se stává skutečnou svobodou teprve v okamžiku, když si ji mohou užít i ti poslední.
S výjimkou Coalhousova (a částečně Tatkova) příběhu, který byl propracovaný a dokázal mě vtáhnout, se mi Ragtime nečetl dobře, neseděl mi ten přelétavý styl, od jedné zajímavosti rychle k druhé. Chápu, že to mohl být umělecký záměr (zobrazit povrchní společnost stylem, který se záměrně vyhýbá pohledu do hloubky) a taky, že to zřejmě víc ocení čtenáři se smyslem pro humor, ale já se v pasážích o americké smetánce často neubránil tomu, abych zkusmo nelistoval dopředu a nezkoumal, kolik stránek mi ještě chybí do návratu Coalhouse na scénu.