Smutek andělů
Jón Kalman Stefánsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359508/bmid_smutek-andelu-hqj-359508.jpg
5
60
60
Ráj a peklo série
< 2. díl >
Druhý díl románové trilogie nejúspěšnějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona Smutek andělů popisuje život rybářské obce devatenáctého století nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. První díl trilogie, Ráj a peklo, který česky vyšel před dvěma lety, nás uvedl do života rybářů, kteří periodicky vyplouvají na moře a bojují o život za věčného střídání běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí. Namísto Miltonova Ztraceného ráje nyní jako nit prolínající se textem a kontrastující s ním na řadu přichází Shakespearův Othello. Ten rezonuje s drsným prostředím, kde se lidé v důsledku náročných životních podmínek opíjejí, a upíjejí, jejich city nabývají na nebezpečné intenzitě a pomluvy rozsévají jedovatá semena, která mají větší šanci se uchytit a nadělat větší škodu, neboť v lidské duši se toho skrývá mnoho. Najdou se však naštěstí tací, jejichž úsměv vyzařuje onu vzácnou laskavost, díky níž je tenhle svět snesitelný. Kdo takové lidi pozná, najednou prozře a vidí, jaký to má všechno smysl.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2014
,
Dybbuk
Originální název:
Harmur englanna, 2009
více info...
Přidat komentář
Pokračování příběhu chlapce, který dávno přišel o svou rodinu, a v prvním díle se musí vyrovnat s ochromující bolestí ze ztráty jediného přítele. Z přívětivého prostředí, kam jej dovedl konec předchozího dílu, se opět vydává na cestu. Tentokrát jako doprovod pošťáka na nehostinný "konec světa", bez ohledu na extrémní počasí, neboť i tam žijí lidé, kteří čekají na zprávy...Putování v neustálém mrazu, sněhu a vichru, snad jako obraz cesty životem, s nejasným smyslem i cílem, jejíž nevlídnost občas nečekaně prosvětlí útěcha setkání, kousek sucha, tepla a hrnek horké černé kávy. A slova... ať už v podobě básní a knih, které v očích chlapce povznášejí život nad fyzické bytí (vždyť kdo je obklopen knihami, nemůže být nešťastný), nebo komunikace jako prostředku k navázání bližších vztahů. Konec druhého dílu přichází v takovém okamžiku, že jsem ráda, že protentokrát mám třetí díl ihned k dispozici.
Vypadá to jako ideální platforma pro předávání těch nejbanálnějších pravd o životě ... v Stefánssonových příbězích se tomu pocitu asi nedá vyhnout, ale v jeho citlivém, poetickém podání mají těžko popsatelnou melancholicko-pozitivní atmosféru plnou nepovrchních pochybností a hledání, neustálého kolísání na tenké a nezřetelné hraně mezi životem a smrtí.
Silná a zároveň něžná kniha. Drsná zima a chlad, velká srdce, knihy, těžký a nesmírně cenný život. Pokora a respekt.
Po většinu času putujeme s postavami vánicí a přitom se člověk nenudí. Opět jsem byla nadšená z autorova jazyka (hold vzdávám i překladatelce) a způsobu, jak v několika větách dokáže vykreslit jednotlivé postavy a jejich osudy a každá postava je přitom zcela jedinečná. Už se těším na třetí díl a zároveň je mi už předem líto, že se v něm budu muset s chlapcem a světem, v němž žije, rozloučit...
Nádhera. Vánoce a není sníh a tady je ho tolik. Až bude sněžit, už si vždycky vzpomenu na tuhle knížku a na slzy andělů.
Oslava slova jako zdroje života uprostřed ticha dlouhé zimy ?
Samozřejmost i těsná blízkost smrti i komunikace a zároveň ne vždy snadné přijetí obojího ?
O blízkosti i vzdálenosti mezi lidmi i mezi člověkem a smrtí ?
V neposlední řadě o tom, že těžký život často brání tomu, aby skrz "smutek andělů" prosvítalo jasné nebe ?!
Stefánssonovy příběhy jsou náročné na trpělivost a soustředění, chvílemi až přesycené množstvím myšlenek a hloubkou tématu lehce tísnivé. Hodně prosakuje chlad a uzavřenost, ale v pozadí je jasný plamen vřelosti a citu. Jen nic z toho není zcela zdarma, tak jak to v poctivém životě chodí. . . .
Kdo má chuť na přemýšlivou náladu o podstatě života, sáhněte po Smutku andělů.
Tolik nádherných myšlenek a tak silný příběh. Po první části jsem věděl, že bych nemohl být na Islandu rybářem a po druhé části vím, že ani pošťákem. Tak těžký život tam mají. Važme si toho, že se u nás máme tak dobře.
Když sněží, to pláčou andělé, říkají indiáni v Kanadě. Nebeský smutek je krásný. Ve druhém dílu Stefanssonův hlavní hrdina (chlapec) stále hledá sám sebe v každodenních strastech krutého života a všudypřítomné smrti na pobřeží severního moře. Putuje podél islandského pobřeží, jako pomocník pošťáka Jense. Cestou v nepříznivém počasí si oba procházejí svůj život, radosti i strasti a chyby, které udělali. Je to takové islandské putování (ne road movie, jak to nazval LBZ), ale stojí to určitě za přečtení.
Autor: Některé knihy mají zásadní význam, jiné jsou jen pro zábavu. Některá slova jsou skořápky v čase a možná se v nich ukrývá vzpomínka na tebe. Nebe si tu moc neužijeme, berou nám ho bouře temné jako smrt a hory, které jim ještě přidávají na síle. Ale občas, když se po bouřce vyjasní, se nám zdá, že na nebi zahlédneme bílou šmouhu, jakou tam zanechali andělé, vysoko nad oblaky i horami, nad lidskými chybami i polibky, bílou šmouhu, jako příslib velké blaženosti. Ten příslib v nás vzbuzuje dětinskou radost a probudí dlouho zapomenutý optimismus. Být mužem znamená vědět, kam mám namířeno, a nedělat kolem toho žádné cavyky. Sny jsou odvrácená strana života, všechno má alespoň dvě strany: měsíc, kameny, štěstí, stesk i zrada. Čas umí být podlá bestie, všechno nám nadělí jen proto, aby nám to zase vzal. Boj o život a snění nejdou dohromady, ani básně se solenými rybami nikdy nepůjdou dohromady a snů se nikdo nenají. Je zajímavé, jak většinu autorových postav pronásleduje nenasytná každodenní touha po černé kávě. I já dovedu meditovat nad hrnkem dobré kávy, ale na Islandu v 19 století jsem to až tak nečekal. Knihu doporučuji.
Přitiskni se ke mně, samota mi vadí.
Přitiskni se ke mně a chlad se ztratí.
Přitiskni se ke mně a všechno bude krásné.
Přitiskni se ke mně a přestanu se bát smrti.
Přitiskni se ke mně a všechno zradím.
Jedna z knížek, které se nečtou pro příběh, ale pro náladu, atmosféru a pocity. A anotace je naprosto zavádějící. Kniha je o cestě, o myšlenkách, důležitá jsou slova.
"Venku skučí vítr, burácí a netrpělivě čeká, až zase vylezou ven, aby si měl s čím hrát, sníh ho jako hračka už omrzel a tady jinak není nic než hory, trvá tisíc let, než se pohnou, sem tam možná nějaká liška a krkavec, ale zvířata větru nedovolí, aby s nimi zacházel tak zle, jako s člověkem..."
"Andrea si ho přečte, uvažuje chlapec, ale co pak? Vydají se jeho slova do té sloty a vrátí se i s ní? Nebude pak za ni zákonitě odpovědný? Možná by pak musel sám něco obětovat, aby jí pomohl? Co je to odpovědnost? Pomáhat ostatním tolik, že si tím člověk zničí vlastní život?
Slova můžou být náboje ale i záchranné jednotky."
Naprosto skvěle o knize napsali čtenáři pode mnou, líp to popsat neumím. Hned si musím objednat třetí díl.
První díl se mi hodně líbil. Tady ten druhý je z větší části "road movie" ve sněhu, větru a zimě občas proložená nějakou myšlenkou. Je to opravdu dlouhé a už mě to místy dost nebavilo. Navíc i kdyby byly podmínky jen z poloviny takové, jak jsou popisované, tak by už dávno zehynuli i všichni příslušníci elitních jednotek námořní pěchoty... :-/
„Mnozí lidé raději mlčí, když je život trápí, protože slova často bývají jen neživé balvany nebo obnošený oblek. Můžou ale být také plevel, zhoubné bakterie, shnilá polena, která neunesou ani mravence, natož lidský život. Přesto jsou slova jeden z mála prostředků, které nám skutečně poslouží, když se zdá, že všechno ostatní zradilo. Pamatuj na to. A také na to, co nikdo nechápe, totiž že ta nejbanálnější a nejnepravděpodobnější slova někdy zcela nečekaně unesou velkou tíhu a dokážou život bezpečně přenést přes hluboké propasti.“
V neposlední řadě vášnivá oslava literatury – a v obecnějším smyslu vlastně obhajoba verbální komunikace.
Ale především další strhující jízda mrazivým Islandem, opravdový koncert slov, kombinace sugestivního popisu krutých živlů, vnitřního světa hrdinů a nadčasových myšlenek skupinového vypravěče (chóru mrtvých předků?). A v tom všem jako jasně viditelná Ariadnina nit chlapcova houževnatost, tvrdohlavá vůle žít celému světu i osudu navzdory.
Nějaké chyby bych opravdu těžko hledal, snad jen že občas se myšlenky vypravěčů a formulované obecné pravdy dostaly nebezpečně blízko banalitám a trochu také koketovaly s patosem. Ale to, co by mně jinde vadilo hodně, tady nevadí skoro vůbec, protože Stefánsson vytváří tak podmanivou atmosféru, že to do ní zapadne.
Naopak bych rád vyzdvihl, jak dokáže být často citlivý, přestože je hlavním tématem boj s přírodou (metaforicky boj s osudem, se životem), tak mnohé scény jsou přirozeně dojemné – mě tímto způsobem nejvíc zasáhla třeba samozřejmá pohostinnost Marie s Jónem.
Na konci knihy Ráj a peklo jsem měl pocit, že je příběh uzavřen a nijak jsem do dalšího dílu nepospíchal, ale u Smutku andělů je to jinak – Jón Kalmar nás zanechal přímo uprostřed děje ve značném napětí. Takže honem, honem, která nejbližší pobočka knihovny má k dispozici poslední díl trilogie? Cože, zrovna ta moje?! Tak to mě omluvte, končím s komentářem a běžím si pro Lidské srdce.
Sedím tu, a přestože hoří v kamnech, mám pocit, že jsem obalená ledem a kolem zuří šílená sněhová bouře. A kromě toho jsem zoufalá, protože nevím, co je s Chlapcem a Jensem. I druhá část mě opravdu dostala. Přitom jsem ze začátku měla pocit, že to tentokrát bude víc o myšlenkách, i se mi to trošku špatně četlo. Ale to trvalo jen chvilku a jsem rozhodnuta, alespoň některé z těch myšlenek vypsat k autorovi do „Citátů“. Ale to, čím jsem si s hrdiny teď prošla, bylo opravdu velmi silné. Původně jsem si myslela, že s třetím dílem počkám, vložím mezi nějakou odpočinkovou četbu, to ale teď nemohu. Ještě že ten třetí díl už mám. I v této knize jsou důležitá slova, knihy, ale hlavně lidské vlastnosti, hlavně ty špatné, které ubližují, usmrcují a opět život a smrt, hory a moře, ale i láska, někdy zvláštní, nejistá, nenaplněná, láska k těm, kteří už tu nejsou, i láska probouzející se a velmi křehká. Brilantní a zvláštní způsob psaní. Přímá řeč jako ve scénáři, uvedená jménem nebo osobním zájmenem s dvojtečkou bez uvozovek, ale jen občas, asi ve chvíli, kdy je třeba to vyprávění trochu zrychlit, nevím. Pečlivě volená slova a tady myslím, že překladatelka neměla lehkou práci, takže můj obdiv patří i jí. Opět, stejně jako první část, doporučuji.
Naprosto úchvatné. Hů, děsivé. Životní moudra jedno za druhým. Ani jedno prázdné místo. Sakra, jak to ten Jón dokázal?
Jakákoliv slova na komentář k této knize jsou krátká, proto jenom několik věcných doporučení a postřehů:
- Nebojte se výskytu andělů v názvu knihy. Nejde o žádné andělsko-esoterické významy; tím produktem pláče andělů jsou sněhové vločky, kterých v této knize napadá mnohem více, než napadalo ve všech knihách, které jsem v životě četla. Žádné sugestivnější literární vykreslení zimy, větru, vichru, vánice, mrazu, sněhové a mořské bouře než v této knize snad ani nemůže existovat.
- Jednoznačně doporučuji přečíst až bezprostředně po přečtení první část trilogie, nazvané Ráj a peklo, protože nejen pár postav, ale zejména jejich myšlenkový a citový vývoj, mají v Ráji a peklu svou významnou "základnu", bez níž by pochopení této knihy nebylo tak úplné, jak si zaslouží.
- Autor knihu zakončil chytře a v duchu současných módních tendencií psát trilogie a vůbec větší série - pokud napíše třetí díl, tak má nač navazovat, pokud nenapíše, tak osud postav byl ukončen, tak, jak se uvádí v poslední větě :"V tu chvíli svět zhasl." Naštěstí jsem se dozvěděla, že třetí část je už na cestě - i do češtiny.
- Posledním vzkazem je zásadní kopnutí do textu zdejší anotace. Tvrzení, že tato kniha "... popisuje život rybářské obce devatenáctého století nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu." je naprostá pitomost. Jednak proto, že děj knihy se v obci odehrává maximálně tak na čtvrtině počtu stran, ale všechno další a podstatné se už děje "na cestě", a to na fascinující cestě, která je nepodobná žádné jiné na světě. A nesmysl je to zejména proto, že - opravdu, věřte mi, vážně - nejde tu o žádný "fjord u severního pólu". Na to postačí snad obyčejný školní atlas, abyste viděli, že i ty nejsevernější výběžky Islandu se pouze přibližují k severnímu polárnímu kruhu, a i od něj je to k severnímu pólu ještě mnoho, mnoho set kilometrů. U severního pólu opravdu žádné fjordy nejsou :=))
Protože je počet hvězdiček zde, na DK omezený, dávám jich pouze pět, ale v mé čtenářské dušičce jich kniha dostala pětadvacet (a nebylo to "na holou".).
Štítky knihy
islandská literaturaAutorovy další knížky
| 2009 |  Letní světlo, a pak přijde noc |
| 2012 | Ráj a peklo |
| 2014 | Smutek andělů |
| 2017 | Lidské srdce |
| 2016 | Ryby nemajú nohy |
Tuhle sérii jsem četl celou za sebou. Bez přerušení. Myslím si, že je to potřeba. Je to příběh, který na sebe navazuje. Kniha obsahuje kupu zajímavých myšlenek, co stojí za zapsání. Ocitneme se v prostředí, kde moře hraje důležitou úlohu pro každého člověka, kde na každém kroku číhá smrt a lidé to ví a musí se s tím vypořádat. Postavy procházejí cestou vývoje. Úžasně vykreslené spojení přírody s osudy člověka, který s přírodou bojuje, aby v tom boji buď vyhrál nebo podlehl a skončil ve velké vánici zmrzlý na kost nebo jako utopenec na dně moře. Sledujeme postavu, jejíž jméno ani nepoznáme, ale je to hlavní postava, která dokáže po první srážce se smrtí vstupovat ostatním lidem do života a jejich život posunout někam jinam. Člověk, pro kterého jsou důležitá slova a knihy...