Rajský ostrov
Jaromír John (p)
Knížka je napsaná tak, aby vzbuzovala iluzi přítomné vypravující osoby. Je to dědeček, který vypráví svým vnukům o stavbě Národního divadla a o významných událostech z našich dějin.
Přidat komentář
Jé, Rajský ostrov jsem četla kdysi dávno v dětství a pamatuji si, že se mi kniha líbila, ale už si z toho moc nepamatuji, měla bych si ji osvěžit.
Rajský ostrov jsem četla kdysi dávno na základce a matně mi v hlavě utkvělo, že se mi ta kniha dost líbila. Když jsem na Rajský ostrov narazila na Knihobotu, poputovala kniha ke mně domů.
Celkově se jedná o dost barvité a živé vyprávění, které nás zavádí do okolí pražského Žofina do doby, kdy se na vltavském nábřeží postupně začalo stavět Národní divadlo. Člověk má při čtení pocit, jako by tam byl spolu s postavami - a jako by autor byl přímo na místě činu a stavbu Národního divadla popisoval jako něco, co sám zažil - ačkoliv se narodil až v roce 1882, rok před znovuotevřením divadla po požáru. Tak moc živě tento text působí. Pravda, některé fráze a výrazy jsou vzhledem k roku prvního vydání knihy z dnešního pohledu trochu archaizující, ale čtenář si podle mne brzy zvykne - četlo se mi to moc dobře.
Autor tu zobrazuje klukovský svět plný dobrodružství, kolem něhož a skrze něj prochází české dějiny. Historie kolem Národního divadla a tehdejšího českého národa tu je zpracována velmi nenásilně a nepůsobí vůbec suše jako z učebnice. Ta historie tu je zachycena spíše v obrysech, a to velmi přístupnou a srozumitelnou cestou. V některých pasážích může kniha působit trochu zromantizovaně, jakoby psaná s růžovými brýlemi, pro povzbuzení ducha českého národa, ale nepřišlo mi to vůbec rušivé či přespříliš fanatické.
Zároveň si umím představit, jak tragicky lidé asi v tehdejší době nesli to, když pak divadlo vzplálo a takřka lehlo popelem - přeci jen to byl a stále je jeden z významných symbolů našeho národa a naší kultury. Myslím, že i v dnešní době by to spousta lidí dost prožívala a nenesla lehce, kdyby v ND začalo hořet. Při čtení těchto pasáží jsem jaksi trnula a bylo mi to vlastně líto.
U čeho jsem sama osobně také trnula, bylo to, jak tu autor v živých barvách vykresluje, kolik lidí dorazilo na první slavnostní otevření divadla v roce 1881. Jako klaustrofobikovi, který dost špatně snáší davy, se mi při těch popisech množství lidí dělalo poněkud mdlo, i když samozřejmě chápu, že to pro tehdejší společnost byla významná chvíle, kterou si lidé nechtěli nechat ujít. Ale uf uf.... :-D
Nakonec hodnotím knihu 4 hvězdami. Pravdou je, že jako dítě jsem tuhle knihu asi prožívala o něco víc, asi mne to za srdce víc bralo tehdy než teď, když jsem to četla jako dospělá. Přitom nemohu říct, že mne kniha nebavila, protože bavila. A určitě ji mohu doporučit.
Vyprávění malého chlapce Josífka o báječném i stastiplném dětství v Praze u Vltavy na Rajském ostrově. Velmi hezky je zde vylíčen požár Národního divadla (včera tomu bylo přesně 140 let) ale hlavně dění, které následovalo poté. Ta solidarita a vlastenectví, to bylo opravdu dojemné....
Zde se mi opět potvrdilo, že pokud je něco jako povinná školní literatura, nemusí to být zase tak špatná kniha... Byla jsem opravdu překvapená - velmi milé čtení...
naposledy snad čteno jako povinná četba, kdysi v mládí, ale díky okruhu v čtenářské výzvě jsem si mohla připomenout nádheru vyprávění, jak se stavělo Národní divadlo a jaký se vedl život v tehdejší Praze. Krásně popsáno, jak málo lidé měli a jak byli šťastní, šlo by to i teď???
Knihu jsem četl před lety a knihu mám doma. Při psaní Rajského ostrova autor prostudoval dějiny Národního divadla i politické dějiny, aby se mohl plně vžít do doby kulturního rozmachu naší vlasti. Poutavé vyprávění o pestrém životě dětí na „rajském ostrově“ je zároveň bohatým vylíčením slavnostního položení základního kamene Národního divadla, jeho výstavby a jeho zkázy požárem, který zničil původní ještě nedokončenou budovu až k ohořelým zdím.
Jaromír John, který ztratil matku ve svých pěti letech, a jak říkával, hledal svůj ztracený domov po celý život, vytvořil v tomto svém díle kromě plastické dobové fresky ráj domova, rajský ostrov, na němž „blaženství byla všechna“. Závěrem píše: „Každému člověku tvoří dětství rajský ostrov, i kdyby to zrovna ostrov nebyl.“ Tím myslí lahodu domova, rodičovské lásky „a stráně dětských radovánek“.
Ostrovy, které autor popisuje, jsem navštívil. :)
Poté, co jsem se velmi těžce prokousala knihou Psí hřbitov a jiné kratochvíle od J. Johna jsem si říkala, že po dalších knihách tohoto autora asi pátrat nebudu. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem jednoho dne mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny narazila na Rajský ostrov, knížku útlou, u níž se zdálo, že by mohla být dostatečně čtivá. A tak jsem si ji vzala domů s tím, že po přečtení poputuje někam do knihobudky.
Teď jsem dočetla a musím říct, že s tou knihobudkou si nejsem docela jistá. Je to takové příjemné vzpomínkové čtení o starých časech, o době, kdy velké části Prahy mimo historické centrum měly ještě venkovský ráz, po Vltavě se plavily vory a hoši z chudších rodin trávili volný čas venku u vody, rozedraní a bosí. A tak, jestli najdu místo, zařadím knihu do své knihovny.
Velká část knihy je věnována stavbě Národního divadla - to je sice něco, co tak nějak známe ze školy, ale podrobnosti často uniknou... vůbec jsem nevěděla, že se na stavbu ND vezly základní kameny z celé republiky a jaká kolem nich byla sláva.
Opět je to jedna z knih, o níž si myslím, že právě mladé čtenáře, jimž je určena, příliš nezaujme – bude jim nejspíš připadat příliš obyčejná. Doporučuji tedy spíše čtenářům zralého a staršího věku, kteří si chtějí zavzpomínat - vůbec nevadí, že jejich dětství už bylo zcela jiné, než popisuje autor.
mám stejný zážitek jako čtenářka Knihomolová níže - povinná četba na prvním stupni ZŠ, kdy jsem ještě neznal dostatek reálií a souvislostí z české historie 19. století, takže mě příběh - podobně jako Jiráskova Filozofská historie nebo Nerudova povídka Jak to přišlo, že ... Rakousko nebylo zbořeno - vůbec nebavil (v dějepise se tehdy 19. století probíralo až v 8. třídě a české národní obrození také v občanské nauce, ale taky až v 5. třídě)
Moje první povinná četba na základní škole. Pamatuju si, že mi čtení této knihy moc nešlo. Že mě to zpočátku nebavilo. Ale protože jsem byla šprtka od prvního dne ve škole (a taky neexistoval internet a databáze knih), řekla jsem si, že to prostě musím zvládnout. A taky si pamatuju, že mě to nakonec opravdu chytlo a já s nadšením před třídou vyprávěla o národním divadle. Tahle kniha mě jako prcka naučila, že i když je to čtení někdy těžké, stojí za to vydržet. Takže stála za to. I když zpětně si říkám, kde to ta naše učitelka vyhrabala...
Ke knize jsem se dostala, když jsem se přehrabovala v knihovně. Zaujala mě a myslela jsem si, že to bude zajímavý a poučný příběh, díky kterému se naučím něco více o historie Národního divadla formou příběhu.
Kniha mě bohužel strašlivě zklamala a někdy jsem ani nedokázala vnímat děj. Byly tam nadbytečné věci, které mi k příběhu nepatřili. Možná, že to prostě není ten pravý žánr pro mě. Možná by bavila spíše dítě, kterého zajímá historie.
Je to kniha pro děti, které se zajímají o historii českého národa a možná pro ministerstvo školství, které chce do škol zavést nauku o vlastenčení.
Autorovy další knížky
| 1962 |  Večery na slamníku |
| 1983 |  České humoresky |
| 1966 | Rajský ostrov |
| 1976 | Příběhy dona Quijota |
| 1949 | Žeň českého humoru |
Další z odškrtnutých knih, o kterých jsme se učili na střední škole. Upřímně jsem čekala mnohem víc. Kniha je nezáživně napsaná. Sice reflektuje tehdejší dobu, ale velmi povrchně a nudně. Autor sám v úvodu píše, že kniha je určená k čtení nahlas pro ostatní. Dovedu si představit hodně knih, které bych někomu chtěla předčítat, ale tahle to nebude. Ačkoli je poměrně krátká, trvalo mi několik měsíců, než jsem ji dočetla. A to jen kvůli čtenářské výzvě.