Rej upírů

27.04.2011

U některých knih, obzvláště tedy antologií, je zárukou kvality již to, kdo je edituje, kdo vybírá a sestavuje její obsah. V tomto případě je touto zárukou Tomáš Korbař (1920-1976) [pro mě pak osobním potěšujícím faktem je, že měl narozeniny ve stejný den jako já], i po své smrti vysoce ceněný a uznávaný překladatel z angličtiny a příležitostně i francouzštiny a neúnavný propagátor hororového žánru (v jeho literární podobě) v socialistickém Československu. Korbař za svého života přeložil nejen stěžejní díla hororové literatury jako Stokerova Draculu či Wollstonecraftové Frankensteina, ale sestavil i dvě hororové antologie. Třetí Korbařova antologie Opičí tlapka pak byla sestavena z jeho překladové pozůstalosti, objevily se v ní i tři povídky z této antologie.
Obě samotným Korbařem editované antologie jsou dodnes mnohými považovány za to nejlepší, co v oblasti hororu u nás vyšlo a jeho první antologie Tichá hrůza(1967), je často umísťována na vedoucí příčku tohoto pomyslného žebříčku.
Na samém počátku sedmdesátých let 20. století pak Korbař sestavil tuto, již žánrově a obsahově úžeji zaměřenou, antologii Rej upírů.
Rej upírů, jak již samotný název napovídá, je takřka reprezentativním výběrem strašidelné literatury věnující se upírskému/vampýrskému fenoménu. A je třeba hned z kraje zdůraznit a vyzdvihnout, že na rozdíl od současného, již značně monotematického a stereotypního, upírského trendu (jak v literatuře tak i ve filmu), je Korbařův výběr hodně různorodý a členitý.
Časovým vymezením povídky zapadají do celého 19. století, snad s menším přesahem do počátku století dvacátého (nevím, data vzniku jednotlivých povídek jsem opravdu nevyhledával a v knize jsou uváděna data jen vydání, z nichž bylo překládáno).
Očekávají nás tedy pochmurné a prostorné staré domy a hřbitovy s neskrývaným gotickým a renesančním nádechem, mnohdy aristokratická či buržoazní společnost, okázalá, místy až archaická a květnatá mluva a rozvitá souvětí. Zkrátka takový ten nádherný a atmosférický punc historična, který upírskému žánru sluší asi nejvíce. Takže se nemusíme obávat střetu s latexovými oblečky, kung-fu souboji, pokročilou technikou, akčními přestřelkami a přehnanou romantikou.
Autorsky nahlédneme do několika zemí, což poskytuje možnost srovnání pohledu na upíry jakožto bytosti a mytologii z pohledu různých kultur a společností.
Jan Nerudanám tak ve své jen několikaodstavcové povídečce Vampýrpovypráví o jistém podivínském malíři, který zřejmě dokáže, v jistém směru, předvídat věci příští, neboť maluje zásadně jen osoby, které brzy zemřou. Přesto, že je povídka neuvěřitelně krátká, obsahuje vše, co má, včetně překvapivého rozuzlení na závěr. Mimo to je psána opravdu zvláštním jazykem, který zpočátku sice zarazí, po několika větách se však již necháte v klidu kolébat na vlnách jeho archaičnosti.
V povídce Upírnás William Polidoriseznámí s mladičkým Aubreym, který se spřátelí s tajemným lordem Ruthvenem, jehož předchází (či dobíhá?) nemilá pověst. O její pravdivosti se Aubrey přesvědčí za opravdu vysokou cenu.
Přízraky Ivana Sergejeviče Turgeněvajsou ponejvíce takovou romanticko-duchařskou road movie. Její vypravěč se po nocích setkává s tajemným éterickým duchem(?) jisté ženy, jejímuž kouzlu propadá stále hlouběji a která mu umožňuje cestovat různě po světě. Její podstatu náznakově odhalí až samotný, přiznejme, že trochu zmatený a jen z obtížemi pochopitelný, závěr. Povídka trpí hlavně svou délkou, která ji činí od druhé půle již značně jednotvárnou, nezáživnou a nudnou.
CarmillaJ. Sherdinana Le Fanuje stoprocentním majstrštykem o rodině vypravěčky, která pod svá křídla na jistý čas přijme neznámou dívku jménem Carmilla. V okolí počnou záhadně umírat lidé, mezi Carmillou a vypravěčkou začíná vznikat silné citové pouto (které zaujme a překvapí na svou dobu až neskrývaně náznakovým lesbickým nádechem - není se pak čemu divit, že tato povídka později sloužila jako námět pro několik lesbicky laděných upírských filmů) a postupně se začíná odhalovat pozadí a příčina Carmillina divného chování a její spojitost s již mrtvými osobami se jmény jako Mircalla a Millarca. Carmillaje nejdelší a bezesporu nejlepší povídkou celé antologie. Tajemnou, místy mrazivou, atmosférickou, příjemnou, krásně napsanou.
Mrtvá milenka Theophile Gautieraje pak zajímavou zpovědí kněze, který podlehne pokušení tajemné ženy jménem Clarimonda, jíž se povede na čas jej svést z boží cesty na dráhu požitkáře. Skvělý, dobře odvyprávěný příběh, jež se čte jedním dechem.
Cyprianovo vyprávěníE. T. A. Hoffmannanás seznámí s osudy hraběte Hyppolita, jež se zamiluje do mladé Aurelie a vyžení s ní i starou, ošklivou baronesu. Hyppolit se tak, společně s Aurelií, dostane do víru podivných událostí, z nichž ani jeden nevyvázne bez újmy.
V Neboť krev jest životpřed nás Francis M. Crawfordpo úžasném, atmosférickém a mrazivě děsivém úvodu povídky rozprostře fiktivní (?) příběh založený na jednom neuvěřitelném a nevysvětlitelném jevu. Příběh o nenaplněné lásce, příkoří, jež nese ztráta majetku, lidské špatnosti a možných následcích toho všeho. Povídka má zajímavý nápad, svižný styl vyprávění a jak jsem již podotkl, úchvatný začátek, který by při patřičné atmosféře vyvolené četbou během tiché noci hlučící jen nápory větru, v přítmí lampičky, dokázal vyvolat nepříjemný pohyb chloupků a tělesných útrob. Jen škoda, že se v tomto duchu nenese celá, ovšem jinak dobrá a čtivá, povídka.
Ďáblův dům A. K. Tolstojezaujme hned několika věcmi. Jednak přináší v podstatě dva příběhy v jednom, které sice v závěru najdou jakási spojovací dvířka, ale stejně dobře by každý z nich mohl fungovat zcela samostatně a ani jednomu z nich by to neubralo nic z jeho kvalit, atmosféry a zajímavosti. Mladému Runěvskému na jednom moskevském večírku padne do oka mladičká a hezká Dáša. Na stejném večírku se však setká i s podivínským Rybarenkem, který ho varuje, že většina osazenstva večírku, včetně Dášiny poručnice, jsou upíři. Druhou zajímavostí povídky pak je, že ani po jejím dočtení si nejsme zcela jisti, zda měl Rybarenko pravdu a to, co Runěvskij zažije není jen jakýsi pouhý žert vzniklý nedorozuměním či tak nějak na scestí svedeným vnímáním. Povídka je to zajímavá, rozsáhlá, dalo by se říci, že na svůj omezený prostor až monumentální. Zbývá jen dodat, že v roce 1967 povídku pro Polskou televizi pod názvem Upiórzfilmoval Stanisław Lenartowicz.
Noční návštěvník Luigi Capuanase po většinu času tváří jako klasická duchařská povídka o naštvaném duchu zemřelého, který se mstí svým pozůstalým (zde vdově). Snad i to ji činí dobrou upírskou povídkou, která mimo jiné zaujme i dobře ztvárněným konfliktem mezi racionálně uvažujícím vědcem a nadpřirozenou skutečností. I přes poměrně neoriginální zápletku je třeba uznat a pochválit zajímavé a napínavé zpracování.
Povídkovou antologii věnovanou upírům by zřejmě nemohl zakončit nikdo jiný než nekorunovaný král nejen literárního upírského žánru Bram Stokera jeho Draculův host. Pravdou však je, že, jak se zdá, Stokerův kultovní román Draculazastiňuje veškerou další jeho tvorbu. Draculův host, který na něj jako by odkazuje, je sice čtivou, svým obsahem však ne moc zajímavou povídkou, zcela určitě se neřadí k těm nejlepším v antologii, která i díky svému názvu a Stokerově nejznámějšímu dílu, jaksi ztrácí to kouzlo mrazivě překvapujícího odhalení. Snad by nejlépe působila jako jakýsi dovětek právě k Draculovi, jako samostatný literární útvar však moc neobstojí.
Stejně jako první Korbařova antologie, i tato bezesporu patří k tomu nejlepšímu hororovému, co si v češtině můžete přečíst. Zúžíme-li tento záběr na čistě upírský žánr, vyjma právě Draculyje to to nejlepší, po čem v knihovně nebo knihkupectví/antikvariátu, můžete sáhnout. Pokud jste, stejně jako já, již unaveni a znechuceni obsahovou a atmosférickou vyprázdněností současného upírského žánru, tato antologie by vám mohla zvednout náladu, zlepšit chuť (na krev?) a trochu k lepšímu poupravit váš názor na upírské téma, minimálně v literatuře. Jsem o tom takřka přesvědčen.
Rej upírůje zajímavé a napínavé čtení se zvláštní atmosférou. Je to zároveň také svým způsobem historické dílo, sdružující a navždy (omezené maximálně životností knihy jako takové) uchovávající to nejlepší (hovoříme o povídkové formě, samozřejmě), s čím se v upírské literatuře můžete setkat.
Na závěr zbývá jen dodat, že se kniha v roce 1995 dočkala druhého vydání. Co nejvřeleji bych však doporučoval poohlédnout se po antikvariátech a knihovnách a obstarat si právě toto původní vydání ze sedmdesátých let. Jeho trochu netypický formát, zajímavé ilustrace Aloise Mikulky a v neposlední řadě věkem nasáklé a nažloutlé stránky dodají četbě mnohem silnější atmosféru.