Reportáž psaná na oprátce
Julius Fučík
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205300/reportaz-psana-na-opratce-205300.jpg
4
502
502
Autobiografická próza vzniklá ve vězení na Pankráci, vynášená pomocí motáků. Kniha byla poprvé vydána na podzim roku 1945, a to s významnými vynechávkami, které si vyžádala KSČ; její ohlas se rychle šířil a následně začala být překládána do mnoha jazyků a vycházela pravidelně až do roku 1990. Kompletní kritické vydání vyšlo teprve roku 1995 a faksimile rukopisu 2007. Její úspěch spočíval jak v tématu bezprostředního prožitku vězení a čekání na smrt, tak v kvalitě literárního zpracování.... celý text
Přidat komentář
Kdysi adorovaná povinná četba, dnes zajímavý studijní materiál. Kdyby se do toho nepletla politika, zůstal by silný lidský příběh a dobrá literatura. Každé svědectví z těch šílených časů je cenné a za zločin bych spíš považovala to, co z toho komunistická propaganda (a Gusta) později stvořili.
málokdo si s dějinami užil tolik jako Fučík. Nejdříve vyzdvihovaný, po revoluci naopak těžce vysmívaný. Je k tomu důvod? Jakkoliv pohrdám komunisty, tak si myslím, že by vysmívaný být neměl. Dnes už tak nějak víme, že ten obraz hrdiny je pokřivený. Nejde o to, že když mohl, tak nestřílel. To, že pak mluvil, z něj podle mě nedělá vyloženého antihrdinu. Takových byly stovky, kteří se sesypali. Reportáž je pořád výpovědí člověka, který věděl, že půjde na popravu. A je to výpověď člověka, který rozhodně uměl psát, má to tak kvalitní formu i obsah a tím je ta výpověď doby cenná a jedinečná. Když pro nic jiného, tak pro tohle si Fučík nezaslouží výsměch nebo opovržení. A že z toho komunisti udělali co z toho udělali, s tím on už udělat nemohl nic. Kdyby nebyl komunista, měli bychom tu národního hrdinu dodnes. Byl komunista, takže jsme tu měli národního hrdinu před časem a dnes už ne. Hmm zvláštní. Pořád je to ale kvalitně napsaná výpověď člověka odsouzeného k smrti. A to z té výpovědi dělá výpověď jedinečnou. Tak to je
Kolikrát mi to ve škole říkali. A kolikrát připomínali, když jsme vystupovali na fučíkárně a šli do planetária, přes Juldu Fuldu. A mně to bylo úplně fuk a nikdy jsem nevěřil tomu, že bych si byl býval tuhle knížku někdy otevřel. Byly teda doby, kdy jsem nevěřil, že bych otevřel jakoukoli knížku. Bejval jsem holt pěknej barbar. Z toho období mi zbyla pouze obliba piv, rumů, šnapsů a různých fermentovaných věcí.
Pak jsem se procházel venku a za rohem je na baráku cedule s obrázkama a píše se tam, že si do toho baráku pro Julu přišli a místo aby ho odvezli do fučíkárny, tak ho šoupli do pečkárny, na dostaveníčko s esesáckým zubařem. Tak jsem si tu ceduli pročítal a najednou Bim ho a prásk, seděl jsem na gauči a měl v ruce otevřenou tuhle reportáž.
Je teda dost krátká, ale jestli to ten rudej pisálek čmáral na zemi u kýble se zajímavým obsahem, tak to úplně nemohl natahovat. Bůh ví, jak to celý bylo. Tak jako tak, dělal něco, co se nesmělo a evidentně ani nemuk. Kdybych měl v ruce pistoli, taky by mi trvalo vymyslet, jestli se zabít hned, nebo vzít pár lidí s sebou.
Mrzej mě dvě věci. První je, že nemám v ruce cáry papíru, na kterejch je načmáranej originál, abych věděl, kolik toho bylo. Druhá, že to co Gustina a strana pustila na světlo není dvakrát tak delší, protože se to četlo docela dobře. Mnohem líp, než třeba oživené hroby, kde se jenom bručí a nudí.
Taky bych rád věděl, jak by si Jula vedl a kam by to dotáhl, kdyby všechno přešil a skočil placáka do doby, která přišla po válce.
Nevím úplně, co napsat, protože z této doby znám jen osud Milady Horákové, která na Pankráci taky byla..
Nevím, co napsat, protože při popisování mučení jsem to těžce nesla, jelikož jsem si představovala spoustu těch nevinných lidí, co si tím prošli a né vždy to přežili.. ve Fučíkovo reportáži jsem prostě cítila se všemi.
Nevím, co napsat, protože i tohle dílo muselo být upraveno a nevím, co napsat, protože v knize uváděl spousty jmen a jak to s nimi dopadlo, to taky nevím. Asi to nebylo moudré rozhodnutí. I tak by se dal Julius Fučík brát za jakéhosi hrdinu, protože prostě nemluvil. On psal.
Bylo mi nanic z loučení s jeho ženou, Gustou, bylo mi nanic když jsem četla, jak jí zpíval přes mříže, a jak jen díky sledování kšand (nebo opasku?) věděl, že je ještě tam.
Z knihy je mi smutno. A kdoví, jestli- kdyby tohle přežil- ho ušetřili i jeho ruští soudruzi po válce.. víme, jak fungují.
Bolševická propaganda v textu bije do očí, ale svou kvalitu to má. Paradoxní je, že autor svým talentem připravoval spoluobčanům stejný osud - komunismus a nacismus jsou jen dvě odrůdy téhož zla. A kdyby Fučík zázrakem válku přežil, Bůh ví, zda by ho nepotkal tentýž osud z rukou jeho soudruhů. Takových pravověrných, co je za odměnu čekala šibenice, těch bylo...
Hmm, přečetl jsem si verzi z roku 1956, a co k tomu dodat. Ano z části popisuje tehdejší válečnou dobu, pobyt ve vězení, z části jde o filozofické úvahy, z části jde o komunistickou propagandu, ale co je pro mne zarážející, je jak moc uvádí až příliš mnoho jmen těch, kteří mu ve vězení nebo i mimo něj pomáhali. Vždyť mu muselo být jasné, že pokud by se takový moták dostal do rukou gestapa, tak zastřelí nejenom toho, kdo je tam uvedený, ale i jeho celou rodinu. Buď byl Fučík tak neopatrný až naivní a nebo to bylo všechno jinak.
Velmi dobré čtení. rozhodně bych doporučil ostatním. Autora jsem na konci opravdu litoval, ale tak to prostě chodí.
Nu ano, povinná četba. Slyšela jsem o panu Fučíkovi od paní, která ho znala osobně.
U této knihy hraje zásadní roli čas. Kdy byla napsána a za jakých okolností, co následovalo už bez možnosti autora cokoli změnit. Její osud provází přesně onen tolikrát vzpomenuté, ale o to více platné: "Historii píší vítězové!" Polemizovat nad tím, jak se měl člověk chovat v kritické chvíli, kterou si běžný člověk neumí ani představit, bez ohledu na okolnosti a povahu jedince, a přirovnávat takovou situaci s jinou, diametrálně odlišnou, je něco jako rána pod pás. Důležité je, aby si všichni čtenáři a především kritici uvědomili, co jsem napsal výše - autor nemohl tušit, co s jeho dílem bude a samozřejmě nemohl jakkoli reagovat. Je třeba si uvědomit, že to je deník z určité doby a popisuje situaci v právě probíhajícím čase.
Kniha je dodnes velice hodnotným dílem a často povinnou četbou na vyšších stupních školského systému. Z jedné strany tomu rozumím. Dílo má určitou výpovědní hodnotu a dokáže člověku, obzvlášť generacím, které si ničím podobným naštěstí projít nemusely, pomoct nahlédnout do prostoru věznic a chování vojáků ve válečných letech. Fučík zde vystupuje jako hrdina, který nezradí své lidi a zradu svého kolegy nese velice těžce. Jistě si prožil příšerné chvíle, které mu nikdo nevrátí. Také se nesmí opomenout, jak brilantním byl novinářem. Na druhou stranu, jak zde bylo i zmíněno, jsou některé pasáže trochu nevěrohodné, ať už nepoužití zbraně při dopadení policií či jiných okolností. Také by mne zajímalo, jak vypadá skutečná verze čistě od Fučíka napsaná na tzv. motácích, které seskládala pak jeho žena. Jeho dílo totiž, jak je i známé si pozdější vláda upravila, nehodící se pasáže škrkla a z Fučíka se stal národní hrdina. Dílo má dnes mít svoji původní formu, ale jestli to je skutečně pravda se už nikdo asi nedozví. Nicméně určitě kniha stojí za přečtení z několika důvodů. Patří to mezi hodnotná díla české literatury.
Fučíkovo dílo jsem si s chutí přečetla a i když je v něm hodně agitky, tak se mi líbilo. Hodně místy smutné a mrazivé. Prostě doba byla šílená a člověk člověku byl, je a bude vlkem. To se opravdu nemění.
Přiznám se, že jsem nad touto knihou zůstala trochu rozpolcená a doteď nevím, co si mám myslet... Ať už si o Fučíkovi myslíme co chceme, faktem je, že ve vězení si opravdu neprocházel růžovou zahradou. Na druhou stranu během čtení mi vyvstávalo příliš mnoho otázek, jestli tohle byla opravdu pravda... Stylisticky někdy nezáživné, zbytečně obsáhlé a takové rozvláčné... Na druhou stranu kniha obsahuje i strašně silné pasáže, které lidsky zasáhnou až na kost...
Zajímavá kniha. Opravdu ano. Proč ale dávám čtyři hvězdy, když tu polovina lidí plive na knížku, že je komunistický blábol a propaganda? Zkrátka proto, že pasáže z výslechů a z vězení jsou prostě skvělé. Některé pasáže se mě velice dotkly. Zvláštně loučení s manželkou. A pokud i tyto pasáže byly nějakým způsobem upravený. Tak no a co? Prostě každá doba potřebuji svého hrdinu. Ať už se jedná o dobu socialismu, nacismu nebo moderní doby. I dnes tu máme hrdiny, kteří místo toho aby bojovali, radši se upálili.
(SPOILER)
V dobách mé povinné školní docházky byla tato bible komunismu povinnou četbou. Tehdy jsem to fakt nečetl a až dnes jsem jsem to zkusil. Věc kterou na této knize musím fakt ocenit jsou pasáže popisující jednotlivé osoby v Pankrácké věžnici ať se jedená o vězně, nebo o dozorce. Tyto pasáže a dále pasáž kdy se Fučík probírá po prvním výslechu, to jsou pasáže bezpochyby velmi čtivé a jsou to nejlepší z celé knihy.
Bohužel největší problém této knihy je v tom jak oddělit pravdu od propagandy a tedy pověstné zrno od plev. Celou knihou se vine motiv, že komunisté byly jediný a výkonný odboj (což úplně neodpovídá pravdě neboť od vzniku 15. března 1939 do napadení Ruska 22. června 1941 byl komunistický odboj málo činný). Asi nejvíc mi přišla pokrytecká následující pasáž: ...."Honza Černý byl zatčen v létě 1942. V tom už nebyla náhoda, nýbrž hrubá nedisciplinovanost Jana Pokorného, který s ním byl ve spojení. Pokorný se nechoval jak bylo povinností vedoucího funkcionáře. Po několika hodinách výslechu - pravda, dosti tvrdého, ale jaký mohl očekávat? - po několika hodinách podlehl panice a prozradil byt...." Proč pokrytecká? Protože už je známo že Fučíkovo zatčení proběhlo trošku jinak než jak je uváděno v různých verzích reportáže a že Fučík při zatčení totálně selhal (viz dokument H. Třeštíkové z roku 1998 Lidé mám Vás rád). Gestapo, které vtrhlo do bytu Jelínkových si Fučíka zprvu nevšimlo měl chvíli čas, aby něco udělal. Gestapáci stáli v tu chvíli zády k němu. Jediné co udělal, bylo to že, zastlal své pistole do postele, (kde je vzápětí nalezlo Gestapo) a vzdal se. Tehdy mu bylo 39 let a jeho zdůvodnění:Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Klecan a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mě nic nedostanou, a z Klecana? Člověk, který bojoval ve Španělsku, člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Francii a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy, – ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny?
Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale zato obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! Rozhodnuto. Vystupuji z úkrytu.
PROBOHA TOHLE MÁ BÝT HRDINA ODBOJE. Tehdy mu bylo 39 let. Jaký rozdíl mezi ním a Oldřichem Frolíkem (mimochodem byl to dělník) Tehdy 33 let. Když si pro něj přišlo v září 1942 gestapo prohlásil něco v tom smyslu Pánové nebudu klást odpor, jen si vezmu kabát a půjdu s vámi. Během následujících 30 vteřin dva těžce postřelení gestapáci a jeden lehce a ještě odjel v jejich autě. Nebo jiný příklad z 3. ledna 1945 v Ostravě. Gestapo přišlo zatknout jednoho člena výsadku Silver B, který byl v tu dobu po těžké nemoci a tudíž gestapem velmi rychle přemožen. Jeho ukryvatelka Antonie Bohatcová (tehdy 45) let využila situace a zmocnila se Zemkovy pistole a postřelila 3 gestapáky (tehdy údajně držela zbraň poprvé v ruce).
Na druhou stranu je opravdu pozoruhodné že vydržel nemluvit 7 týdnů což je dokázáno Ústavem pro studium totalitních režimů. Pokud je pravdou zmiňovaná "vysoká hra" (není doloženo ÚSTR), kterou se mu údajně podařilo zachránit několik lidí, tak je to samozřejmě dobrá věc. Jsem rád, že jsem si toto dílo přečetl a autora mohu s klidným srdcem poslat na smetiště dějin někam trochu výše než Viliama Gerika.
Četla jsem opakovaně. V mých školních letech byla ta kniha tak známá, že jsem prostě po ní musela sáhnout. Julius Fučík se stal v mých očích hrdinou. Spolu se stovkami dalších bezejmenných, kteří prošli fašistickým peklem. V dospělosti jsem si pak knihu koupila i do vlastní knihovny. Je smutné, že Fučík byl režimem využíván a zneužíván za svého života i posmrtně. Fašistickým i komunistickým. Časem už to nebyl hrdina, ale propagandou zprofanovaný Julda Fulda. Jeho manželka Gusta Fučíková působila i v politice a také byla vnímána jaksi dvojitě.
Ať už byly skutečné okolnosti vzniku tohoto díla nebo jeho případné další úpravy jakékoliv, jádro zůstává. Režim si vždy najde cestu, jak si podrobit lid a zlomit ducha každého jednotlivce. Obdiv těm, kteří osobně zažili jeho útrapy a podařilo se jim o tom podat zprávy. Povzbudili, varovali.
"Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!"
V „Reportáži psané na oprátce“ je řada krásných a zajímavých pasáží, a pak také řada pasáží, které mě nutily ptát se: „Eh, cože?“. Chápu ty, kdo zpochybňují důvěryhodnost některých míst (v necenzurované verzi). Tak třeba hned v prvním motáku Fučík vysvětluje, že se s rozmyslem nechal zatknout gestapem, místo aby bojoval, přestože stál ozbrojený za dveřmi a komisaři ho neviděli. To má čtenář věřit, že gestapo nejen že při razii neprohledalo byt, ale ani se nepodívalo přes rameno? V téhle konkrétní věci asi přijímám spíš svědectví Rivy Friedové, která tvrdila, že policie Fučíka prostě čapla a vyvlekla.
K druhému „cože?“ mě vede fakt, že na motácích jmenovitě uvádí dosud žijící spolupracovníky a přiznává, že gestapu lhal. Copak nepočítal s možností, že se dostanou do nesprávných rukou? Na Pankráci? – A zatřetí: moji důvěru v doslovnou pravdomluvnost pramene neposilují ani biblické paralely, které sám autor zdůrazňuje (komisař Böhm ho bere na Hradčany, ukazuje mu večerní Prahu a nabízí mu svobodu – půvabná variace na Kristovo pokušení na poušti). Je to ostatně asi nejkrásnější scéna z celé „Reportáže“. Komisař gestapa v ní vystupuje jako jakýsi melancholický Mefistofeles, duchaplný a smutný; nechová k Fučíkovi nenávist a vede s ním rozhovor, zatím co ho jeho kořist zdrženlivě zkoumá. Díky té hradčanské scéně jsem nakloněna brát „Reportáž“ (i) jako beletrii.
Pak jsou tu také pasáže zaručeně autentické, protože subjektivní – jako když Fučík a jeho spoluvězeň pozorují na stěně odraz zapadajícího slunce a stíny mříží, jež jsou na několik minut vidět za krásných letních dní. A pasáže fascinující: třeba o spolupráci vězeňské komunity, masových popravách za heydrichiády, povahách jednotlivých dozorců. A – samozřejmě – pasáže ideologické: zanícená víra, že komunismus a lidství jsou totéž, víra v mravní velikost odboje a vítězství SSSR. Patos hrdinství, věrnosti, soudružství a frontového kamarádství. Fučík sice Sovětský svaz navštívil a mohl být kritičtější, ale budiž, dýchá jím duch doby… nebo alespoň části lidí, kteří v ní žili. A myslel to asi dobře, stejně jako většina historických aktérů:
„Nechtěl jsem, aby jiní umírali. Chtěl jsem, abych já žil.“ – SS-man Rössler
Dodnes mě víceméně fascinuje, jak fungoval „systém" vynášení jednotlivých motáků ven z Pankráce. Nechápu to! Samozřejmě, komáři to převzali a stala se z toho nucená propaganda. Jinako je to velmi sugestivní dílo, jednoho socialistického nadšence. Dávám 70%.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice reportáže
Autorovy další knížky
| 2008 |  Reportáž, psaná na oprátce |
| 1932 |  V zemi, kde zítra již znamená včera |
| 1950 |  Lidé, bděte! |
| 1978 | Božena Němcová bojující |
| 1949 | Julius Fučík, revoluční novinář |
Kniha byla komunisty velebena. Já nevím proč? Byla tam propagace KSČ, ale to snad je od komunisty očekávatelné. Kdo neni vyloženě komunistobijec, tak to zvládne přečíst. Ze stylu psaní je vidět, že byl Julda novinář. Popis života v fašounském vězení, popis mnoha osob a komunistickou propagandu teda uměl pěkně podat i pěkně skloubit.