Reportáž spod šibenice
Julius Fučík
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73615/reportaz-spod-sibenice-73615.jpg
4
510
510
Reportáž, ktorú napísal Július Fučík vo väzení gestapa na Pankráci v roku 1943.....
Přidat komentář
Velmi pěkně napsaná kniha. Snad pravdivě popisuje drsné a doslova surové podmínky v nacistickém vězení. Ti lidé, si opravdu prošli peklem. V knize, která je tak opravdová, vtáhne člověka do děje a my v dnešní době se jen divíme, jak ti lidé toto všechno mohli přežít. Pokud tedy měli štěstí a z toho pekla se dostali. Samozřejmě zlomení na duchu a těle. Opravu tyto lidi obdivuji a z daného období bychom se měli poučit a nikdy již nedopustit nic podobného. Ale bohužel, vše je jen o lidech a ti jsou často nepoučitelní.
Moc jsem obdivovala Fučíkovu odvahu. Ale kniha se mi nečetla vůbec dobře a moc mě neoslovila. Možná dobře, že se nedožil těch hrůzných komunistických procesů v 50.letech.
Útlá knížka vyplněná emocemi, psaná rukou, která tušila, že se konec blíží... Jde poznat, že autor byl novinář, uměl každou situaci dobře popsat. Z některých mrazí po zádech...
Kniha obsahuje dobové fotografie.
Kniha byla komunisty velebena. Já nevím proč? Byla tam propagace KSČ, ale to snad je od komunisty očekávatelné. Kdo neni vyloženě komunistobijec, tak to zvládne přečíst. Ze stylu psaní je vidět, že byl Julda novinář. Popis života v fašounském vězení, popis mnoha osob a komunistickou propagandu teda uměl pěkně podat i pěkně skloubit.
Kdysi adorovaná povinná četba, dnes zajímavý studijní materiál. Kdyby se do toho nepletla politika, zůstal by silný lidský příběh a dobrá literatura. Každé svědectví z těch šílených časů je cenné a za zločin bych spíš považovala to, co z toho komunistická propaganda (a Gusta) později stvořili.
málokdo si s dějinami užil tolik jako Fučík. Nejdříve vyzdvihovaný, po revoluci naopak těžce vysmívaný. Je k tomu důvod? Jakkoliv pohrdám komunisty, tak si myslím, že by vysmívaný být neměl. Dnes už tak nějak víme, že ten obraz hrdiny je pokřivený. Nejde o to, že když mohl, tak nestřílel. To, že pak mluvil, z něj podle mě nedělá vyloženého antihrdinu. Takových byly stovky, kteří se sesypali. Reportáž je pořád výpovědí člověka, který věděl, že půjde na popravu. A je to výpověď člověka, který rozhodně uměl psát, má to tak kvalitní formu i obsah a tím je ta výpověď doby cenná a jedinečná. Když pro nic jiného, tak pro tohle si Fučík nezaslouží výsměch nebo opovržení. A že z toho komunisti udělali co z toho udělali, s tím on už udělat nemohl nic. Kdyby nebyl komunista, měli bychom tu národního hrdinu dodnes. Byl komunista, takže jsme tu měli národního hrdinu před časem a dnes už ne. Hmm zvláštní. Pořád je to ale kvalitně napsaná výpověď člověka odsouzeného k smrti. A to z té výpovědi dělá výpověď jedinečnou. Tak to je
Kolikrát mi to ve škole říkali. A kolikrát připomínali, když jsme vystupovali na fučíkárně a šli do planetária, přes Juldu Fuldu. A mně to bylo úplně fuk a nikdy jsem nevěřil tomu, že bych si byl býval tuhle knížku někdy otevřel. Byly teda doby, kdy jsem nevěřil, že bych otevřel jakoukoli knížku. Bejval jsem holt pěknej barbar. Z toho období mi zbyla pouze obliba piv, rumů, šnapsů a různých fermentovaných věcí.
Pak jsem se procházel venku a za rohem je na baráku cedule s obrázkama a píše se tam, že si do toho baráku pro Julu přišli a místo aby ho odvezli do fučíkárny, tak ho šoupli do pečkárny, na dostaveníčko s esesáckým zubařem. Tak jsem si tu ceduli pročítal a najednou Bim ho a prásk, seděl jsem na gauči a měl v ruce otevřenou tuhle reportáž.
Je teda dost krátká, ale jestli to ten rudej pisálek čmáral na zemi u kýble se zajímavým obsahem, tak to úplně nemohl natahovat. Bůh ví, jak to celý bylo. Tak jako tak, dělal něco, co se nesmělo a evidentně ani nemuk. Kdybych měl v ruce pistoli, taky by mi trvalo vymyslet, jestli se zabít hned, nebo vzít pár lidí s sebou.
Mrzej mě dvě věci. První je, že nemám v ruce cáry papíru, na kterejch je načmáranej originál, abych věděl, kolik toho bylo. Druhá, že to co Gustina a strana pustila na světlo není dvakrát tak delší, protože se to četlo docela dobře. Mnohem líp, než třeba oživené hroby, kde se jenom bručí a nudí.
Taky bych rád věděl, jak by si Jula vedl a kam by to dotáhl, kdyby všechno přešil a skočil placáka do doby, která přišla po válce.
Nevím úplně, co napsat, protože z této doby znám jen osud Milady Horákové, která na Pankráci taky byla..
Nevím, co napsat, protože při popisování mučení jsem to těžce nesla, jelikož jsem si představovala spoustu těch nevinných lidí, co si tím prošli a né vždy to přežili.. ve Fučíkovo reportáži jsem prostě cítila se všemi.
Nevím, co napsat, protože i tohle dílo muselo být upraveno a nevím, co napsat, protože v knize uváděl spousty jmen a jak to s nimi dopadlo, to taky nevím. Asi to nebylo moudré rozhodnutí. I tak by se dal Julius Fučík brát za jakéhosi hrdinu, protože prostě nemluvil. On psal.
Bylo mi nanic z loučení s jeho ženou, Gustou, bylo mi nanic když jsem četla, jak jí zpíval přes mříže, a jak jen díky sledování kšand (nebo opasku?) věděl, že je ještě tam.
Z knihy je mi smutno. A kdoví, jestli- kdyby tohle přežil- ho ušetřili i jeho ruští soudruzi po válce.. víme, jak fungují.
Bolševická propaganda v textu bije do očí, ale svou kvalitu to má. Paradoxní je, že autor svým talentem připravoval spoluobčanům stejný osud - komunismus a nacismus jsou jen dvě odrůdy téhož zla. A kdyby Fučík zázrakem válku přežil, Bůh ví, zda by ho nepotkal tentýž osud z rukou jeho soudruhů. Takových pravověrných, co je za odměnu čekala šibenice, těch bylo...
Hmm, přečetl jsem si verzi z roku 1956, a co k tomu dodat. Ano z části popisuje tehdejší válečnou dobu, pobyt ve vězení, z části jde o filozofické úvahy, z části jde o komunistickou propagandu, ale co je pro mne zarážející, je jak moc uvádí až příliš mnoho jmen těch, kteří mu ve vězení nebo i mimo něj pomáhali. Vždyť mu muselo být jasné, že pokud by se takový moták dostal do rukou gestapa, tak zastřelí nejenom toho, kdo je tam uvedený, ale i jeho celou rodinu. Buď byl Fučík tak neopatrný až naivní a nebo to bylo všechno jinak.
Velmi dobré čtení. rozhodně bych doporučil ostatním. Autora jsem na konci opravdu litoval, ale tak to prostě chodí.
Nu ano, povinná četba. Slyšela jsem o panu Fučíkovi od paní, která ho znala osobně.
U této knihy hraje zásadní roli čas. Kdy byla napsána a za jakých okolností, co následovalo už bez možnosti autora cokoli změnit. Její osud provází přesně onen tolikrát vzpomenuté, ale o to více platné: "Historii píší vítězové!" Polemizovat nad tím, jak se měl člověk chovat v kritické chvíli, kterou si běžný člověk neumí ani představit, bez ohledu na okolnosti a povahu jedince, a přirovnávat takovou situaci s jinou, diametrálně odlišnou, je něco jako rána pod pás. Důležité je, aby si všichni čtenáři a především kritici uvědomili, co jsem napsal výše - autor nemohl tušit, co s jeho dílem bude a samozřejmě nemohl jakkoli reagovat. Je třeba si uvědomit, že to je deník z určité doby a popisuje situaci v právě probíhajícím čase.
Kniha je dodnes velice hodnotným dílem a často povinnou četbou na vyšších stupních školského systému. Z jedné strany tomu rozumím. Dílo má určitou výpovědní hodnotu a dokáže člověku, obzvlášť generacím, které si ničím podobným naštěstí projít nemusely, pomoct nahlédnout do prostoru věznic a chování vojáků ve válečných letech. Fučík zde vystupuje jako hrdina, který nezradí své lidi a zradu svého kolegy nese velice těžce. Jistě si prožil příšerné chvíle, které mu nikdo nevrátí. Také se nesmí opomenout, jak brilantním byl novinářem. Na druhou stranu, jak zde bylo i zmíněno, jsou některé pasáže trochu nevěrohodné, ať už nepoužití zbraně při dopadení policií či jiných okolností. Také by mne zajímalo, jak vypadá skutečná verze čistě od Fučíka napsaná na tzv. motácích, které seskládala pak jeho žena. Jeho dílo totiž, jak je i známé si pozdější vláda upravila, nehodící se pasáže škrkla a z Fučíka se stal národní hrdina. Dílo má dnes mít svoji původní formu, ale jestli to je skutečně pravda se už nikdo asi nedozví. Nicméně určitě kniha stojí za přečtení z několika důvodů. Patří to mezi hodnotná díla české literatury.
Fučíkovo dílo jsem si s chutí přečetla a i když je v něm hodně agitky, tak se mi líbilo. Hodně místy smutné a mrazivé. Prostě doba byla šílená a člověk člověku byl, je a bude vlkem. To se opravdu nemění.
Přiznám se, že jsem nad touto knihou zůstala trochu rozpolcená a doteď nevím, co si mám myslet... Ať už si o Fučíkovi myslíme co chceme, faktem je, že ve vězení si opravdu neprocházel růžovou zahradou. Na druhou stranu během čtení mi vyvstávalo příliš mnoho otázek, jestli tohle byla opravdu pravda... Stylisticky někdy nezáživné, zbytečně obsáhlé a takové rozvláčné... Na druhou stranu kniha obsahuje i strašně silné pasáže, které lidsky zasáhnou až na kost...
Zajímavá kniha. Opravdu ano. Proč ale dávám čtyři hvězdy, když tu polovina lidí plive na knížku, že je komunistický blábol a propaganda? Zkrátka proto, že pasáže z výslechů a z vězení jsou prostě skvělé. Některé pasáže se mě velice dotkly. Zvláštně loučení s manželkou. A pokud i tyto pasáže byly nějakým způsobem upravený. Tak no a co? Prostě každá doba potřebuji svého hrdinu. Ať už se jedná o dobu socialismu, nacismu nebo moderní doby. I dnes tu máme hrdiny, kteří místo toho aby bojovali, radši se upálili.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Reportáž, psaná na oprátce |
| 1932 |  V zemi, kde zítra již znamená včera |
| 1950 |  Lidé, bděte! |
| 1978 | Božena Němcová bojující |
| 1949 | Julius Fučík, revoluční novinář |
Svědectví o hrůzách, o krutosti a o odvaze. Důkaz toho že si náš národ musel projít peklem. Obdivujeme dnes odvahu Fučíkovu a jemu podobných a ptáme se sebe sami jestli by jsme dokázali být silní v těch nejhorších chvílích, které oni museli vytrpět. Myslím že je dobré si tuto knihu přečíst aby si lidé uvědomili co se tenkrát dělo. Doporučuji. VS