Režisér jako koncept. Tvorba operního režiséra Miloše Wasserbauera v padesátých a šedesátých letech 20. století
Šárka Havlíčková Kysová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446755/bmid_reziser-jako-koncept-tvorba-opernih-tJt-446755.JPG
4
1
1
Co lze z dochovaných programů, scénografických návrhů, kritik a komentářů vlastně zjistit? Je možné zrekonstruovat podobu režie a osobnost jejího tvůrce? Snaha o využití nových metodologických postupů přivedlo autorku k detailnímu rozboru pramenů a možností, jak je číst. Osobnost operního režiséra Miloše Wasserbauera autorka vykresluje v perspektivě řady vlivů, jež podrobně rozebírá s využitím široké palety aktuálních poznatků teatrologie a příbuzných disciplín. Ukazuje, že řadu zavedených konceptů a přístupů k uchopení osobnosti režiséra a jeho tvorby je nutné vnímat v komplexnějších souvislostech, než je dosud v odborném prostředí běžné. Na základě inovativního pojetí operního režiséra jako souboru proměnlivých konceptů podává autorka mimo jiné i poutavý obraz českého divadelnictví padesátých a šedesátých let 20. století.... celý text
Přidat komentář
Autorovy knížky
| 2019 |  Režisér jako koncept. Tvorba operního režiséra Miloše Wasserbauera v padesátých a šedesátých letech 20. století |
Metodologicky zajímavá práce, postavená na představě umělecké osobnosti jako souboru konceptů, o jednom z nejzajímavějších operních režisérů druhé poloviny dvacátého století. Miloš Wasserbauer je představován jako režisér inspirující se Felsensteinem a Stanislavským, jako zastánce partitury coby základu interpretace jevištního díla, vyvíjející se od totálního scénického realismu ke zdivadelňování a metaforické pojetí operního díla, jako tvůrce mnoha pozoruhodných produkcí od socialisticky realistické Mejtusovy Mladé gardy či Kabalevského Tarasovy rodiny v letech 1951-1952 či v Bratislavě uvedené novinky Juro Jánošík, Bez Bajazid a Svätopluk 2954-1960, přes dvojí verzi Dalibora (Bratislava 1957 a Brno 1962) a vynikající janáčkovské inscenace (Její pastorkyňa v Bratislavě 1955 a Brně 1961 a brněnská uvedení Z mrtvého domu 1958, Její pastorkyně 1961, Věci Makropulos 1962, Příhod lišky Bystroušky 1965 a Výletů pana Broučka 1967) po mezinárodně reflektovanou lipskou inscenaci Síly osudu 1963 či milánskou Jekatěrinu Izmajlovnu 1964. Předposlední kapitoly jsou věnovány Wasserbauerově příklonu k jevištní metafoře při práci na Händelově Juliu Caesarovi či Verdiho Otellovi v Brně 1966-1967, případně jeho pedagogické práci (podkapitoly Výchova operního umělce ve studiu a Herec v centru zájmu), připojeny jsou doplňující a sumarizující stati Zdeněk Nejedlý jako celoživotní inspirátor (nejen) M. W., Zkušenosti a koncepty předchozích badatelů, Scénografie jako progresivní složka operní inscenace a Metafora jako prostředek sdělení, podrobná bibliografie a jmenný rejstřík. Více pro teatrology a teoretiky umění než praktické divadelníky.