Říkají mi poezie
Svatava Antošová
Pozoruhodná básnická prvotina výrazné české autorky, která poprvé vyšla roku 1987, byla na svou dobu více než otevřenou výpovědí čerpající z tehdejší každodenní reality. Zcela bez předsudků a s jakousi dravou lačností vypovídá básnířka nejen o svých vlastních zážitcích, ale až filmovými prostřihy střídá i obrazy zdeformované společnosti, navenek klidné a spokojené, uvnitř se však užírající zkostnatělostí systému a připomínající "svět zmrzačených akrobatů / starých trpaslíků", v němž "platí se zdravím / ztrátou lásky a samotou". Toto vyjádření, zaznívající hned v úvodní básni, odhaluje nejen "kejkle" dobového systému, ale zároveň v následujících strofách i upozorňuje i na rezignaci vnímavých lidských bytostí, propadajících se do stavu hluboké beznaděje a odsouzených k úzkosti a obavám z toho, co přinese čas a budoucnost. Nekonformní postoj, který zde autorka statečně reprezentuje, proto hledá řešení v intimitě a milostném vztahu, který má ovšem také své limity.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2005 | Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala |
2004 | Dáma a švihadlo |
1990 | Ta ženská musí být opilá! |
2007 | 7edm 2007 |
1989 | Říkají mi poezie |
Přemírou rychle se střídajících obrazů zidealizované exotiky vzdálené i blízké, kterou symbolizuje cirkusové prostředí, autorka zahlcuje a rozptyluje čtenáře a úspěšně tak skrývá své nitro za lesklým pozlátkem. Kejkle: „Noční hra s rozkrojenými jablky odhaluje mořské hvězdice zapomenuté na dně oceánů, krasotinky umírající v prachu cirkusové manéže, kde si tuberkulózní klauni hrají na mudrce a kde cvičení opičáci vyznávají lásku osamělým slečnám …“