Roboti a lidi

12.11.2011

[110/11] Neustále slýchám a čtu, že povídky jsou tou nejlepší cestou dostat se k psaní velkých románů a kvalitních děl. Prý to pomáhá v tom či onom zdokonalování se, a přitom to není natolik složité, jako propracovat svazek o dvou stech a více stranách. Nesouhlasím. Připadá mi, že je to totiž přesně naopak. Aby byla povídka povídkou, má určitou prostorovou kapacitu, přes jejíž hranici nepřekročí ani ten nejzdatnější emigrant, který má desítky let praxe v utíkání celé hordě nácků, komunistů a náboženských fanatiků. Je to vcelku malý prostor a jen málo autorů s ním umí pracovat, protože je v něm všechno vidět, všeho se čtenář chytá a snaží si ten krátký text užít seč se dá. Konkrétně zde naleznete rovnou deset povídek a z nich snad jen jedna stojí za zmínku a to ještě měla v rámci sci-fi žánru spadat do úplně jiného rozdělovacího šuplíčku. Jsou zde autoři, kteří za sebou mají roky praxe, několik knih, ale jejich povídky jsou tak tuctové a ničím výjimečné, že jsem až žasla.

1. Jaroslav Mostecký - SVÍČKOVÝ BÁBY: Úplný začátek byl takový těžkopádný, že to jazyk a mozek táhlo za sebou v prachu, ale sem tam se našlo světlejší místečko, které ovšem velmi rychle pohltila tma tmoucí. Tápala jsem a ani nepochopila, proč je ta povídka tak zdlouhavá a natahovaná, když celková zápletka není nijak originální a konec se dal očekávat. I přes délku se s postavami neztotožníte, protože je jich jako šafránu a nikdo není zajímavý.

2. Lucie Lukačovičová – BAUDELAIRE, VERZE 2.0: Vcelku dobrý nápad, ale strohé zpracování, nešokující, předvídatelné a vlastně kromě jakéhosi takéhosi ne úplně nového nápadu, je to ten druh povídek, které jsou kdesi v odpadkové kopce nepotřebna a plýtvání časem, inkoustem, či bitovou pamětí.

3. Anna Šochová – O POPELCE: Tak tahle povídka mi až s neuvěřitelnou urputností lezla krkem, vracela se mi do úst a chtěla jsem každé přečtené slovo vrátit v čase. Strašně nudné, úplně mě to odrazovalo dál otvírat knihu a vůbec mě to natolik znechutilo, že jsem si připomněla, proč povídkám neholduji. Hlavní hrdinka je jedním slovem -CENZURA-, kterou obskakuje dobrá víla s vrtícím ocáskem a já si ji spíše představovala jako homosexuála v hawaiiské košili. Jediné co mě potěšilo tak ten (ne)šťastný konec, který by se měl takovým babám stávat častěji.

4. Ondřej Neff – ŽE BY CHYBKA?: No fuj! Taková levárna! Námět byl velmi dobrý a určitě by se z něj dal vytvořit pořádný román, ale tenhle cucek čehosi, co mělo být povídkou, to byl hnus.

5. Vlado Ríša – ŠMEJDI: Tahle povídka mi konečně zase zvedla náladu. Sice je to zbytečně natažené a vyplněné naprosto nesmyslným vysvětlováním a kdo ví čím ještě, občas jsem ztrácela nit, ale je tam pár věcí, které mám ráda. Třeba velký robotický oblek jako dopravní/bojový prostředek, což je něco, co si vždycky ráda znovu a znovu přečtu. Konec byl ale o ničem a velké finále, které by uchlácholilo mou vcelku naštvanou duši ze zdlouhavé prázdnoty, se nekonalo.

6. Radka Lukašová – ANDROIDKÁM PROZAC NEPOMŮŽE: To byla ale blbost… Nevím co víc napsat.

7. Jaroslav Petr – MÝLIT SE JE LIDSKÉ: Nic zvláštního, vcelku průměrné, dialogy byly nudné a konec také neoslovil. Androidi, kteří někoho chtějí zabít, nejlépe celé lidstvo a nemají to ničím ozvláštněné, to opravdu není nic nad čím bych se pozastavila a za pár týdnů si pamatovala a zasmutnila.

8. Martina Šrámková – DÁREK PRO PENDERA: Jedna z těch lepších, ale opět jen průměr, spíše lehčí podprůměr. Kdyby tam bylo více hackerů, více detektivní práce, více akce, více a více a více vůbec všeho, bylo by to možná super… Ale také by to byla celá jedna kniha.

9. Stanislav Švachouček – MLADÝ MUŽ A LÁSK: Nic. Ani ten robot tam nebyl. Jen mašina s elektronikou až po výfuk a záznamník, což jako opravdové roboty neberu. Jinak nic. Absolutně nic. No, možná ty mluvící kuchyňské spotřebiče.

10. Jiří Walker Procházka - CRASH TEST: Tahle povídka je z celé sbírky asi nejlepší. Je z ní cítit ten původně zamýšlený humor, postavenost na palici a vůbec je to takový ten hardcore. Sice jsem se moc nenasmála, ale ano, nejlepší na konec.