Rodná blata, loď národa a měsíc
Ólafur Jóhann Sigurðsson
Antologie tří autorových minirománů: Země, která mění barvu, Rodná blata, loď národa a měsíc a Dopis pastora Bödvara. Jak rozkvete čarokrásnými barvami celý svět, viděný očima první lásky šestnáctiletého chlapce; jakou roli hrají proužkované nohavice na nohou usmrkaného poslíčka v nejstarším parlamentě na světě, který neodolá nutkání stát se vůdcem národa a vyvést jeho loď z rozbouřených vod oceánu světové i domácí politiky; kterak prožít celý život vedle ženy, kterou nemůžeme vystát, ale bez níž to taky nejde. Tři příběhy islandského mistra miniatury, tři miniromány pro literární labužníky se skládají v obraz měnící se tváře ságami opředeného Islandu v našem století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1981 , SvobodaOriginální název:
Mýrin heima, þjóðarskútan og tinglið, 1959
více info...
Přidat komentář
První povídka o tom, jak se z mládětě "klube" mladý muž, je skvostná - poetická, citlivá, pedagogicky přesná, literárně krásná.
Druhá - Rodná blata, loď národa ... - to je spíše politická satira, ukázka jalovosti planých jednání parlamentu, téma nám až nečekaně blízké, zpracované tak, že je nadále aktuální. Také tam je zachycen přerod kluka v mladíka, ale tato vrstva příběhu je hodně nepřesvědčivá.
Nejsilnější je Dopis pastora Bödvara, příběh zachycující jediné odpoledne v životě stárnoucího duchovního, jehož manželka je taková neuvěřitelná hlupačka a bestie, že každý jiný manžel by jí již dávno chytil pod krkem. On - jako duchovní - hledá únik před jejími ataky v modlitbách, a když ani ty nepomáhají, pomůže mu osvobodit se až příroda.
Četla jsem v červnu 2008. Podle mých poznámek:
Tři hezké povídky, novely. Každá jiná. O dospívání, o poslíčkovi v Altingu.
Poslední je o starých manželých, kteří se hašteří kvůli maličkostem. Krásně napsané, pravdivé, super vylíčen vztah muž a žena.
Citát:
"Největší pán je pán své vůle."
ex post: miniromány o uvědomění, prozření, abychom se nenechávali vláčet a ovlivňovat lidmi kolem sebe /kteří nám za to kolikrát ani nestojí/.
u Země, která mění barvu jsem byla unešena líčením islandské přírody, až jsem v hloubi sebe zatoužila být součástí té proměny, být "hnědá a zelená, růžová a žlutá, jinde skoro nedotčená mrazíkem a severákem minulých nocí".
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1981 | Rodná blata, loď národa a měsíc |
1964 | Země, která mění barvu |
1977 | Nesmrtelní milenci 3 |
myslím, že 3,5 * by bylo spravedlivé, ale to nejde že ano...:) takže dám za 4...první povídka oplývala lyrikou, opěvovala stálou nekonečnou nádheru přírody, která se nemění jako city mladých žen...hrdina se zamiloval, poznal první zklamání, divil se, kam poděl oči, jak už to tak bývá a poznal, že rodná blata, vřesoviště, potůčky, kytky...ty se nemění..nekonečné, věčné, nádherné....
druhá povídka by klidně mohla být pokračováním té první, 16 letý kluk hledá své štěstí ve světě - velkém městě - konkrétně v Reykjavíku...oslněn parlamentem touží prosadit se a vydobít si uznání na politickém poli, začínaje nákupem "důležitých" kalhot, proužkovaných, a vlastně úplně nepoužitelných, šmejdu za pár korun, jak se později ukáže v momentě procitnutí..kdy uvidí, v jak žalostnéém jsou stavu, odrážejíce jeho valstní sny a plány...a procitá a začíná žít...(dobře, ještě tam byly i nějaké city k mladé kolegyni v šatně...a nebo si jen myslel, že by to mohla být láska :))
a nejlepší, třetí - o listu pastora B.... stárnoucí pastor emeritus píše dceři list, niť se vine celou povídkou/minirománem...a mezitím vyráží na procházku s manželkou, o 15let mladší, bojují spolu slovně i skutky, nesváry a neshody se dle vzpomínek vinou jejich společným životem déle...vzpomíná, na mládí, na zmizelou sílu, na hezké chvilky s dcerou..rozcítí se kachňátky na rybníku, zneklidní setkáním s jistým známým...a pod neklidem tušíme podezření, že jde o něco hlubšího.... což se tak nějak nabízí, vykukuje spoza slov, gest, aby pak vylezlo v celé síle krutého poznání při formulaci 3. pokusu o list milované dceři a při pohledu na její fotku.... rozrušení je tak silné, že pastorovo srdce jej tentokrát neunese...nádherná hra se slovy, city, popisy přírody, lidí, charakterů...
možná více strohé, ale severu odpovídající...přibližující nám navíc "fungování" a zvyklosti Islanďanů v 20. století (nebo spíše v 1. polovině 20. století...) ...jednání osob, myšlenkové pochody, utajované a dušené city, chudý projev slovy - občas si jeden říká, že ten 16letý kluk se v obluzení a zahlcení dojmy ze slečny opravdu choval minimálně nemožně, hůře jako nepříčetný, či zaostalý... zkrátka, kdo má rád sever, a nepotrpí si na modernu, může najít v povídkách hodně pěkného...